18 C 67/2022-42 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 14 615 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými. 3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 3. 8. 2020 uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit formou 24 splátek. Součástí smluvní dokumentace je splátkový kalendář a standardní informace týkající se spotřebitelského úvěru (úvěrová smlouva a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 8. 2020). Součástí smluvní dokumentace byl rovněž sazebník poplatků obsahující bližší informace o základních poplatcích a nákladech úvěru, jakož i dalších volitelných službách (sazebník poplatků platný od 4. 1. 2019). Žalovaný rovněž předložil žalobkyni scan svého občanského průkazu (scan občanského průkazu žalovaného). Z interního systému žalobkyně vyplývá, že žalovaný uvedl své příjmy ve výši 20 000 Kč, obecné výdaje neuvedl, jako výdaje domácnosti uvedl částku 3 000 Kč s tím, že žalovaný má jedno dítě (printscreen ze systému žalobkyně). Z úvěrové zprávy žalobkyně vyplývá, že žalovaný má kreditní kartu s nesplaceným zůstatkem 2 500 Kč a opakovaně žádal o osobní úvěr, kdy tyto žádosti byly odmítnuty (úvěrová zpráva). 6. Žalobkyně poukázala předmět úvěru na účet žalovaného, a to platbou ze dne 4. 8. 2020, kdy účet žalovaného odpovídá účtu, z něhož žalovaný učinil kontrolní platbu ve výši 1 Kč (výpisy z účtu žalobkyně). Z přehledu splátek vyplývá, že žalovaný v rámci daného vztahu zaplatil žalobkyni celkem 4 988 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný byl vyzván k úhradě svého dluhu výzvou ze dne 12. 4. 2021 (výzva před zahájením vymáhání celého úvěru). Následně byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě celkového dluhu, a to výzvou ze dne 31. 5. 2021, která byla odeslána 1. 6. 2021 (výzva ke splacení celé půjčky a podací arch). Žalovaný byl následně vyzván k plnění rovněž ze strany zástupce žalobkyně, a to výzvou ze dne 15. 10. 2021, která byla odeslána 18. 10. 2021 (předžalobní výzva a podací arch). Ze sazebníku poplatků platného od 1. 2. 2017 soud žádné skutečnosti nezjišťoval s ohledem na jeho neaktuálnost (sazebník poplatků platný od 1. 2. 2017). 7. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 8. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného. 9. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ve věci C -449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. 10. Z uvedeného se podává, že poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách, výpis z účtu apod.), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu dle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru apod.). Výše uvedené závěry pak představují obecné předpoklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti, nicméně závěr, zda poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele posoudil či nikoliv, je třeba vždy učinit podle konkrétních okolností projednávané věci. 11. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Žalobkyně v dané souvislosti odkázala především na svůj interní systém, z něhož se podává, že žalovaný měl mít příjem ve výši 20 000 Kč, avšak bez jakékoli bližší specifikace a bez doložení jakýchkoli dokladů (např. pracovní smlouvy, daňového přiznání, výpisu z účtu). Příjmová stránka žalovaného tedy nebyla nijak ověřována a žalobkyně vyšla pouze z nedoložené informace od žalovaného. Stejně tak své povinnosti žalobkyně nedostála, když žádným způsobem neprověřila výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádala si od žalovaného žádné doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalovaný jako své výdaje uvedl toliko částku 3 000 Kč, a to„ na domácnost“, když nic dalšího neuvedl. Je přitom zjevné, že taková částk