7 C 63/2022-36 — Okresní soud ve Vyškově

1. Návrhem ze dne [datum] domáhala se žalobkyně, aby soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit jí částku celkem 7.430 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svůj návrh odůvodnila tím, že dne [datum] došlo mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], k uzavření Smlouvy o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému půjčku ve výši 5.000 Kč (tuto částku žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy). Žalovaný se zavázal vrátit částku 5.000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 3.630 Kč, celkem tedy 8.630 Kč, ve 45 pravidelných týdenních splátkách po 195 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla uhrazena dne [datum]. Žalovaný měl uhradit všechny splátky nejpozději do [datum]. Dne [datum] postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným ze smlouvy o půjčce [číslo] na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena písemně. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění. 2. Žalovaný se ve věci k výzvě soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela nečinný. 3. Protože v této věci lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a občanského soudního řádu, soud usnesením ze dne 24. 2. 2022, č. j. 7 C 63/2022-30, žalovaného vyzval, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud účastníky poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí. Žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud tedy rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odstavec 4 občanského soudního řádu, bez nařízení jednání. 4. Soud ve věci provedl dokazování listinami – smlouvou o půjčce [číslo] ze dne [datum], smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek (číslo řádku [číslo]), oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání žalovanému, výzvou k plnění ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání žalovanému. 5. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním a stejnému závěru o skutkovém stavu: Dne [datum] uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] ve výši 5.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 5.000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 3.630 Kč ve 44 týdenních splátkách po 195 Kč, když první splátku byl povinen zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po předposlední vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního (sedmidenního) období. Poslední splátka ve výši 50 Kč byla splatná nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního (sedmidenního) období. Žalovaný zaplatil na svůj dluh toliko 1.200 Kč. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o půjčce [číslo] byla postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena písemně. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva, na kterou nereagoval. 6. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. 7. Na základě citovaného ustanovení a výslovného ujednání smluvních stran, se právní vztahy vzniklé mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ze smlouvy o půjčce [číslo] řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, a zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně některých zákonů. Právní vztah postoupení pohledávky mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 8. Dle § 657 a § 658 občanského zákoníku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 9. Dle § 51a občanského zákoníku, upravuje hlava pátá tohoto zákona ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv. Dle § 52 téhož zákona spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Dle § 55 odst. 1 až 3 téhož zákona smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Dle § 56 spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odst. 2). 10. Dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. 11. Dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 12. Dle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. V § 40a jsou vymezeny důvody neplatnosti, kterých se musí dotčená osoba dovolat (tzv. relativní neplatnost). V ostatním se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží i bez návrhu. Tou je mimo jiné také neplatnost dle § 55, resp. § 56 občanského zákoníku. 13. Vzhledem k tomu, že žalovaný, který je fyzickou osobou, vystupoval při uzavírání a plnění smlouvy o půjčce s dodavatelem mimo rámec své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti i mimo rámec samostatného výkonu svého povolání, tj. jako spotřebitel, a právní předchůdce žalobkyně v rámci tohoto smluvního vztahu vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, kdy se mimo jiné zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelského úvěru, tj. jako dodavatel, je nutné aplikovat ustanovení právního řádu sloužící k ochraně spotřebitele, který v daném smluvním vztahu vystupuje jako slabší strana. Jelikož je předmětná smlouva o půjčce smlouvou spotřebitelskou (tedy smlouvou uzavřenou mezi spotřebitelem a dodavatelem), musí soud z moci úřední posoudit, zda jednotlivá ujednání spotřebitelské smlouvy nejsou nepřípustná, a to bez dalšího (§ 56 odst. 3 občanského zákoníku) či zda jsou nepřípustná pro jejich rozpor s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran – jedná se tak o obsahovou kontrolu těchto ujednání (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku). Cílem však není stanovit absolutní rovnost práv a povinností účastníků daného závazkového právního vztahu – úkolem soudu je odstranit významnou nerovnováhu práv a povinností účastníků. 14. Soud tedy při posuzování smluvního vztahu a jeho konkrétních ujednání postupoval v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 občanského zákoníku, přičemž neshledal žádné ujednání, které by bylo bez dalšího nepřípustné. Dále tedy postupoval v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, kdy aplikoval test nepřiměřenosti ujednání předmětných smluv – posuzoval tedy, zda se jedná o smluvní ujednání, které zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, zdali jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a zdali je tato nerovnováha v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Preambule směrnice Rady 93/13 EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která byla provedena zákonnými ustanoveními § 55 a 56 občanského zákoníku, stanoví, že při hodnocení kritéria„ dobré víry“, resp.„ přiměřenosti“, je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dod