36 C 279/2021-58 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 9 2017 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] a žalovaným dne [datum]. Žalovaný úvěr ve výši 30 000 Kč řádně nesplácel, uhradil pouze 33 200 Kč. Žalovaná částka 24 261,62 představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 17 500 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně za dobu od 17. 6. 2017 do 2. 9. 2019 v nesplacené výši 7 121,62 Kč, úrok ve výši 11,6 % ročně z jistiny ve výši 17 500 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do 1. 6. 2021 v kapitalizované výši 2 125,88 Kč, úrok ve výši 11,6 % ročně z částky 17 500 Kč za dobu od 2. 6. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 500 Kč za dobu od 2. 6. 2021 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávky ze dne [datum] a o oznámení postoupení ze dne [datum]. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Před jednáním vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 2 125,88 Kč. V souladu s § 96 odst. 1, 2, 4 o.s.ř. soud řízení výrokem I v rozsahu zpětvzetí zastavil, aniž by zjišťoval stanovisko žalovaného. 4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že v návrhu označená úvěrová smlouva byla uzavřena a částka 30 000 Kč byla žalovanému předána (smlouva). Ke dni [datum] byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena na obchodní korporaci [právnická osoba] (výpis z veřejného rejstříku, notářský zápis NZ [číslo] ze dne [datum], seznam úvěrových smluv převáděných smlouvou o prodeji části závodu ze dne [datum]). Následně tato obchodní korporace žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznam postoupených smluv. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně hodnotil příjmy a výdaje, které uvedl žalovaný v žádosti o úvěr. Žalovaný uvedl, že podniká jako zedník s měsíčním příjmem ve výši 45 450 Kč, což doložil fakturami, jimiž za čtyři měsíce (únor až květen 2017) vyúčtoval odměnu za pomocné a dokončovací práce v celkové výši 181 825 Kč. Žalovaný dále nájemní smlouvou doložil náklady na bydlení ve výši 7 500 Kč (nájemné + zálohy na vodu, plyn a elektřinu). Byl rozvedený, bydlel sám, platil výživné ve výši 2 000 Kč, uvedl výdaje na stravu ve výši 5 000 Kč. Při posouzení jeho úvěruschopnosti tak úvěrující vycházel z příjmů 45 450 Kč a výdajů 14 500 Kč, započetl rezervu ve výši 1 000 Kč a dospěl k závěru, že žalovaný má disponibilní prostředky ve výši 29 950 Kč je úvěrovatelný. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. Úvěrující je povinen řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. 12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou