38 C 256/2021-41 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen [anonymizováno]) uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalované přenechala peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč. Žalovaná se vedle vrácení přenechané částky zavázala k zaplacení poplatku dalších 30 800 Kč (tj. úrok ve výši 29 % za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 6 439 Kč, odměna za zpracování a doručení ve výši 9 212 Kč a částka za administrativní činnost - komfortní splácení v hotovosti - ve výši 15 149 Kč). Celkem tak měla zaplatit 66 800 Kč v 60 týdenních splátkách po 1 114 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 4. 10. 2018. Žalovaná zaplatila [anonymizováno] celkem 20 200 Kč. Následně [anonymizováno] pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tak na žalované domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 26 414,97 Kč, dlužného poplatku celkem ve výši 20 185,03 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 10 224,18 Kč (tj. 29 % ročně z 26 414,97 Kč za dobu od 5. 10. 2018 do 20. 1. 2020), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 122,92 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 26 414,97 Kč za dobu od 12. 10. 2018 do 20. 1. 2020), úroku ve výši 29 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 414,97 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač jí byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na její adresu pro doručování, tj. adresu místa jejího trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Na podkladě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že mezi [anonymizováno] na straně jedné a žalovanou na straně druhé byla uzavřena smlouva o shora citovaném obsahu. Již ve smlouvě samotné bylo výslovně zmíněno, že tato smlouva podléhá úpravě provedené zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenou smlouvou poskytl [anonymizováno] peněžitou zápůjčku žalované coby spotřebiteli, pročež je tuto zápůjčku ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský úvěr (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Žalovaná na pohledávku z uvedené smlouvy zaplatila dosud jen 20 200 Kč, jak potvrdila sama žalobkyně. 4. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) mimo jiné vyplývá povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 5. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud. 6. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR [anonymizováno]). 7. K prokázání toho, jak [anonymizováno] splnil svou povinnost posoudit před uzavřením předmětné smlouvy úvěruschopnost žalované, předložila žalobkyně jen zákaznickou kartu vyplněnou dne [datum], podle které měl činit čistý měsíční příjem žalované ze zaměstnání 8 648 Kč, její další příjem měl činit 11 250 Kč čistého měsíčně a další příjem její domácnosti měl činit 15 000 Kč čistého měsíčně. Současně bylo zmíněno, že žalovaná je nezaměstnaná a k ověření jejích poměrů měly být předloženy jen dva výpisy z bankovního účtu za 6, 7/2017. Její pouze odhadované měsíční výdaje měly činit 7 205 Kč. Takto provedené posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany poskytovatele nebylo provedeno v souladu s požadavky zákona, neboť v otázce výdajů bylo vycházeno jen z údajů poskytnutých žalovanou, přičemž tyto nebyly v zásadě nikterak ověřeny. Současně nebyly nikterak doloženy její příjmy, a to včetně těch dalších. Není ani zřejmé, jak byla vyhodnocena skutečnost, že žalovaná byla v době uzavření předmětné smlouvy nezaměstnaná. Stěží tedy mohl být naplněn požadavek náležitého posouzení schopnosti žalované úvěr splácet zejména na základě porovnání jejích příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé. 8. Nadto žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila skutečnosti, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalované posouzena. Nebyla předložena ani jedna listina dokládající poměry žalované, z níž mělo být před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházeno. Z ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru přitom vyplývá povinnost poskytovatele ([anonymizováno]) uchovávat zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Tato povinnost není bez významu. Má-li být později (například v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný postoj, podle kterého není třeba soudu tyto dokumenty předkládat, když přece fakt, že byly doloženy a jaké byly výstupy z nich, byl potvrzen samotným spotřebitelem na kartě zákazníka. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že v souvislosti s motivací získat (poskytnout) úvěr, mohly být rozhodné údaje z údajně předložené dokumentace vyhodnoceny nepřesně, neúplně či nesprávně. 9. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 10. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako ne