38 C 264/2021-42 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], IČO. [číslo] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr a zaplatit úrok ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso ve výši 4 800 Kč, tj. celkem 20 880 Kč v 58 týdenních splátkách po 360 Kč počínaje dnem 27. 2. 2017, přičemž poslední splátka měla být zaplacena dne 2. 4. 2018. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradila žalovaná pouze 9 680 Kč. Pohledávka ze smlouvy byla posléze postoupena na žalobkyni a ke dni postoupení, tj. ke dni [datum] činila 11 200 Kč a sestávala z dlužné jistiny ve výši 8 625,32 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso 2 574,68 Kč (úrok za dobu řádného trvání smlouvy byl zaplacen stejně tak poplatek za administrativní činnost). Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné jistiny 8 625,32 Kč, dlužné úhrady za služby 2 574,68 Kč, kapitalizované úroky za dobu od 3. 4. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 3 443,98 Kč, kapitalizované úroky z prodlení za dobu od 10. 4. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 1 219,88 Kč, dále úrok ve výši 23,72 % ročně a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 625,32 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Provedeným dokazováním (na podkladě předložené smlouvy) soud zjistil, že mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] (dále jen„ společnost“) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o shora uvedeném obsahu. Žalovaná přitom na smlouvu zaplatila celkem 9 680 Kč, jak ostatně žalobkyně potvrdila. 4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalované dle údajů uvedených v tzv. kartě zákazníka. Vyšel z údajů uvedených žalovanou, když její čistý měsíční příjem měl činit 15 000 Kč a její výdaje na bydlení 2 500 Kč měsíčně a další výdaje 5 000 Kč měsíčně. Výdaje na splácení jiného úvěru činily 1 600 Kč měsíčně. Skutečnost příjmu ze zaměstnání ověřil na základě údajně předložené pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. Ostatní příjmy a zejména výdaje nikterak neověřoval. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Jak vyplynulo ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy uzavřené dne [datum], postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovanou z obou uvedených smluv na žalobkyni postupem upraveným v § 1879 a násl. o. z. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 11. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaná svůj dluh z počátku splácela. 12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit