38 C 286/2021-48 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen [anonymizováno]) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších [částka] (tj. úrok ve výši 29 % za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši [částka], odměna za zpracování a doručení ve výši [částka] a částka za administrativní činnost - komfortní splácení v hotovosti - ve výši [částka]). Celkem tak měl zaplatit [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka byla splatná dne [datum]. Žalovaný zaplatil [anonymizováno] celkem [částka]. Následně [anonymizováno] pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši [částka], dlužného poplatku celkem ve výši [částka], kapitalizovaných úroků ve výši [částka] (tj. 29 % ročně z [částka] za dobu od [datum] do [datum]), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka] (tj. 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum]), úroku ve výši 29 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač mu byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na jeho adresu pro doručování, tj. adresu místa jeho trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Na podkladě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že mezi [anonymizováno] na straně jedné a žalovaným na straně druhé byla uzavřena smlouva o shora citovaném obsahu. Již ve smlouvě samotné bylo výslovně zmíněno, že tato smlouva podléhá úpravě provedené zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenou smlouvou poskytl [anonymizováno] peněžitou zápůjčku žalovanému coby spotřebiteli, pročež je tuto zápůjčku ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský úvěr (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Žalovaný na pohledávku z uvedené smlouvy zaplatil dosud jen [částka], jak potvrdila sama žalobkyně. 4. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) mimo jiné vyplývá povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 5. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud. 6. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne [datum]. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR [anonymizováno]). 7. K prokázání toho, jak [anonymizováno] splnil svou povinnost posoudit před uzavřením předmětné smlouvy úvěruschopnost žalovaného, předložila žalobkyně jen zákaznickou kartu vyplněnou dne [datum] a výpis z účtu žalovaného za měsíc 4/ 2017. Podle zákaznické karty měl činit čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání [částka], jeho další čistý příjem [částka] měsíčně a jeho odhadované měsíční výdaje měly činit [částka]. Podle záznamu v zákaznické kartě mělo být uvedené doloženo pracovní smlouvou a výplatními páskami za měsíce duben až červen 2017. Výpis z účtu žalovaného byl předložen jen za měsíc duben 2017 a podle něj činil příjem žalovaného ze zaměstnání pouze [částka]. Především však nebyly nikterak doloženy v zákaznické kartě pouze odhadované pravidelné měsíční výdaje žalovaného a současně nebyly nijak doloženy jeho další příjmy ve výši [částka] čistého měsíčně. Takto provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany poskytovatele nebylo provedeno v souladu s požadavky zákona, neboť v otázce výdajů a údajných dalších příjmů žalovaného bylo vycházeno jen z údajů poskytnutých žalovaným, přičemž tyto nebyly nikterak ověřeny. Stěží tedy mohl být naplněn požadavek náležitého posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zejména na základě porovnání jeho příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé. Navíc bylo vycházeno z neaktuálního – tři měsíce starého výpisu z účtu. 8. Nadto žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila skutečnosti, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. Vyjma neaktuálního výpisu z účtu žalovaného nebyla předložena ani jedna listina dokládající poměry žalovaného, z níž mělo být před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházeno. Z ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru přitom vyplývá povinnost poskytovatele ([anonymizováno]) uchovávat zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Tato povinnost není bez významu. Má-li být později (například v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný postoj, podle kterého není třeba soudu tyto dokumenty předkládat, když přece fakt, že byly doloženy a jaké byly výstupy z nich, byl potvrzen samotným spotřebitelem na kartě zákazníka. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že v souvislosti s motivací získat (poskytnout) úvěr, mohly být rozhodné údaje z údajně předložené dokumentace vyhodnoceny nepřesně, neúplně či nesprávně. 9. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 10. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto dů