39 C 66/2022-33 — Okresní soud ve Zlíně

1. Podle § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení částky uvedené ve výroku rozsudku, představující nesplacenou jistinu zápůjčky ve výši 2 500 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky, a to z titulu smlouvy o zápůjčce, uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba] a žalovaným, na základě které výše uvedená společnost poskytla žalovanému na jeho účet zápůjčku ve výši 2 500 Kč. Žalovaný poskytnutou zápůjčku neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně ze dne [datum], které byla žalovaná pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k uplatněnému nároku žalobkyně i přes výzvu soudu nijak nevyjádřil. K projednání věci nebylo nařízeno jednání, jelikož bylo možné věc rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem soudu výslovně či konkludentně souhlasili (§ 115a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.). 3. Na základě prokázaných skutečností soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba] prostřednictvím svých webových stránek s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 2 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit zapůjčiteli nejpozději do [datum]. Ve smlouvě byl sjednán poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 1 200 Kč. Žalovaný však zápůjčku ve stanovené lhůtě, ani později, věřiteli nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka společnosti [právnická osoba] postoupena žalobkyni. [právnická osoba] oznámila postoupení pohledávky žalovanému dne [datum]. Žalovaný pohledávku žalobkyně neuhradil ani na základě její předžalobní výzvy ze dne [datum]. 4. Z hlediska právního posouzení skutkového stavu vznikl mezi původním věřitelem pohledávky a žalovaným závazkový vztah, který je třeba posuzovat podle občanského zákoníku (§ 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen občanský zákoník). Mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 občanského zákoníku, na základě které se zapůjčitel zavázal poskytnout žalovanému peníze, aby je použil dle libosti a po sjednaném čase vrátil. Jelikož žalovaný uzavřel smlouvu o zápůjčce jako spotřebitel (viz § 419 občanského zákoníku), je nutno na právní vztah mezi smluvními stranami aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Byť občanský zákoník k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce nevyžaduje písemnou formu (§ 559 občanského zákoníku), k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru je písemná forma nezbytná (§ 2 odst. 1, § 104 zákona č. 257/2016 Sb.). Soud se však skutečností, zda v daném případě byly či nebyly dodrženy všechny náležitosti platnosti právního jednání učiněného v písemné formě (§ 561 odst. 1 občanského zákoníku) nezabýval, neboť podle ustanovení § 104 zákona č. 257/2016 Sb. nemá nesplnění písemné formy za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. V daném případě soud totiž shledal absolutní neplatnost smlouvy pro její rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku). 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Podle názoru soudu je sjednaná smlouva o zápůjčce v rozporu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., tzn. na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ze kterých by vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Byť podle ustanovení § 87 odst. 1 může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, má soud za to, že v takovém případě nejedná o relativní neplatnost smlouvy, nýbrž o neplatnost absolutní, ke které lze přihlédnout i bez návrhu, neboť to vyžaduje smysl a účel zákona (viz rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] v řízení OPR- [právnická osoba] proti GK). Důvod neplatnosti se logicky týká celé předmětné smlouvy a nikoliv nějaké její oddělitelné části (§ 576 občanského zákoníku). Ze žalobních tvrzení nevyplývá, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy jakýmkoliv způsobem posuzoval úvěruschopnost žalovaného, naopak, žalobkyně uvedla, že nedisponuje žádnými doklady o prověření úvěruschopnosti žalovaného, a proto připadá v úvahu posouzení žalovaného nároku i jako bezdůvodného obohacení. Soud proto dospěl k závěru, že před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného nebyla nikterak posuzována. 7. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). V daném případě bylo možno nárok žalobkyně posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel převedl žalovanému na základě neplatné smlouvy o zápůjčce částku 2 500 Kč, přičemž žalovaný dluží na základě této smlouvy stále částku 2 500 Kč. Žalovaný v tomto směru netvrdil nic, co by výše uvedený závěr jakkoliv zpochybnilo, byť ho v tomto směru tížilo břemeno tvrzení a důkazní. V civilním sporném řízení je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení tvrdili všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti, z nichž pro sebe dovozují příznivé právní následky a plnili svou důkazní povinnost (viz § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.). Žalovanému proto vznikla povinnost poskytnuté plnění vrátit původnímu věřiteli, neboť se na jeho úkor bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku). Postoupením pohledávky původním věřitelem získala žalobkyně kromě samotné pohledávky také její příslušenství a práva s ní spojená (§ 1880 odst. 1 občanského zákoníku). Žalovaný byl o postoupení pohledávky řádně vyrozuměn jejím postupitelem (§ 1882 odst. 1 občanského zákoníku). Vadná právní kvalifikace postoupené pohledávky nemá na platnost jejího postoupení žádný vliv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009). Jelikož žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplnil, dostal se následujícího dne po jeho splatnosti do prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). Žalobkyni proto vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády, jelikož nebyla ujednána smluvně (§ 1970 občanského zákoníku, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Na základě výše uvedených skutečností soud shledal žalobu v celém rozsahu důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalovanou pohledávku včetně příslušenství. 8. Žalobkyně měla v tomto sporu plný úspěch, a proto jí byla přiznána náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti neúspěšnému žalovanému (§ 1