11 C 181/2023-119 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 47 995,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se jedná o dluh žalovaného ze smlouvy o poskytnutí kontokorentu (dodatek [číslo] k rámcové smlouvě [číslo] uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne 6. 12. 2020. Pohledávka představuje jistinu ve výši 47 995,50 Kč. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 2 312,32 Kč, úrok ve výši 18,9 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 2. 8. 2021 do 30. 8. 2021 a ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 31. 8. 2021 do zaplacení. Z žalované jistiny žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení od 12. 8. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud z provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 6. 12. 2020 uzavřena rámcová smlouva [číslo] na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet. Nedílnou součástí rámcové smlouvy se staly podmínky pro používání kontokorentu, obchodní podmínky a ceník (rámcová smlouva [číslo]). Žalovaný dále dne 6. 12. 2020 uzavřel s žalobkyní dodatek [číslo] k rámcové smlouvě, v rámci které požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50 000 Kč (dodatek [číslo] ze dne 6. 12. 2020). 4. Žalovaný v období od 7. 12. 2020 do 2. 8. 2021 načerpal úvěr v celkové výši 47 995,50 Kč (přehled čerpání a splácení kontokorentu). 5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně v žalobních tvrzeních uvedla, že posuzovala informace z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta (v případě žádosti o úvěr používá úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací a dále informace z některých společností patřících do skupiny PPF na základě souhlasu, který klient udělil v rámcové smlouvě). Žalobkyně však ke svým tvrzením nepředložila žádné důkazy. <i>6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 9. Ačkoliv na předložené smlouvě o úvěru je podpis obou smluvních stran, soud nicméně s ohledem na popsaný skutkový stav věci shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že řádným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Žalobkyně se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vyjádřila pouze v obecné rovině, soudu neposkytla tvrzení, jakým konkrétním způsobem ověřovala příjmy a výdaje žalovaného a na základě jakých skutečností dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Možnosti být soudem podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů ve vztahu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného se pak žalobkyně svou omluvenou neúčastí u jednání vzdala. 11. Soud tak nemá prokázané, zda a případně na základě jakých dokumentů si žalobkyně schopnost splácet úvěr žalovaným ověřil, a proto posouzení úvěruschopnosti žalovaného shledal v tomto konkrétním případě nedostatečným. 12. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy o úvěru v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu oddělit. 13. Jestliže je tedy smlouva o úvěru neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z předmětné smlouvy. Z tohoto důvodu proto nevznikl žalobkyni nárok na úrok sjednaný ve smlouvě. 14. Žalobkyně však prokázala, že žalovanému poskytla peněžní prostředky v celkové výši 47 995,50 Kč, pročež soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaný na dluh žalobkyni neuhradil ničeho, a proto soud žalovaného k úhradě částky 47 995,50 Kč zavázal svým rozhodnutím. 15. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 16. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 47 995,50 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší. 17. Soud tedy z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. zavázal žalovaného k zaplacení částky 47 995,50 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. 18. Žalobkyně měla ve věci úspěch v převažující míře, proto jí podle § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalovanému přísluší právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Úspěch žalobkyně je dán poměrem přiznané částky 47 995,50 Kč a částky odpovídající celému předmětu řízení 68 926,33 Kč (jistina ve výši 47 995,50 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 20 930,83 Kč), vyjádřeným v procentuální výši 70 %. Žalobkyni tedy náleží právo na náhradu 40 % (70 % - 30 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 2 120 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 1 920 Kč a paušální náhrady za 2 úkony à 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (výzva k plnění, písemné podání žaloby). Náklady řízení ve výši 848 Kč (40 % z 2 120 Kč) je žalovaný povinen žalobkyni nahradit. 19. Stanovené platební povinnosti soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.