19 C 5/2023-48 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5. 11. 2018 Smlouvu uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce“). Žalovaný si půjčil 17 000 Kč a vrátil pouze 7 650 Kč. Žalobkyně žalovala na jistině 17 000 Kč, na poplatcích 7 120 Kč, na kapitalizovaném úroku 8 655,45 Kč za dobu od 2. 1. 2020 do 7. 1. 2022 a dále 24,87% p. a. úrok z jistiny 17 000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 2. 1. 2020 do 7. 1. 2022 ve výši 3 480,28 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 10 % ročně z jistiny 17 000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ačkoliv byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovaným uvedenou smlouvu uzavřel, vyplatil mu podle ní částku 17 000 Kč v hotovosti a postoupil žalovanou pohledávku na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce před uzavřením smlouvy o úvěru do karty zákazníka. Žalovaný podle údajů uvedených v kartě zákazníka ze dne 5. 11. 2018 byl rozvedený, neměl žádné nezaopatřené děti, na adrese výběru žil jako osoba spolubydlící, byl osobou samostatně výdělečně činnou – zedník, obkladač a právního předchůdce měl další zápůjčku v celkové výši 49 000 Kč. Jeho příjem činil 37 000 Kč měsíčně, výdaje činily celkem 14 764 Kč měsíčně, a to 5 350 Kč výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie), 4 000 Kč osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) a 5 414 Kč splátky úvěrů (hypoték). Dle údajů v kartě žalovaný předložil výplatní pásky, výpis ze živnostenského rejstříku a faktury; není však zřejmé, o jaké faktury se má jednat. Tyto listiny, z nichž měl podle tvrzení žalobkyně její právní předchůdce příjmy a výdaje žalovaného ověřit, však žalobkyně nepředložila. 5. Žalobkyně dále poukazovala na to, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění, účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), přičemž neposouzení úvěruschopnosti dlužníka věřitelem nezakládá absolutní neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 tohoto zákona). <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> 8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. K námitce žalobkyně, že porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit schopnost dlužníka úvěr splácet zakládá jen relativní neplatnost smlouvy a soud zkoumá, zda věřitel řádně ověřil úvěruschopnost dlužníka, jen k jeho námitce (§ 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru), je třeba odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, v němž Ústavní soud zdůraznil veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit úvěruschopnost dlužníka úvěr splácet. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Řádným splnění povinnosti prověřit schopnost dlužníka úvěr řádně splácet není tedy chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako úvěrující, ale v širším pojetí celá společnost. 12. Je-li dán veřejný zájem na řádném a s odbornou péčí provedeném posouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet, nelze ochranu dlužníkům v soudním řízení poskytnout jen selektivně, pokud jsou v řízení aktivní a namítají, že v jejich případě úvěrující schopnost úvěr splácet řádně nezkoumal. 13. V uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na nezměněný obsah § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve srovnání s § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a zdůraznil, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přičemž schopností dlužníka úvěr reálně splatit by se jako obecným principem měly zabývat bez ohledu na to, zda je výslovně zakotven v zákoně, jinak dochází k porušení práva na spravedlivý proces. 14. S ohledem na shora uvedené judikatorní závěry má soud za to, že neplatnost smlouvy v důsledku porušení povinnosti úvěrujícího řádně posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je nutno chápat jako absolutní dle § 588 věty první o. z., protože odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. 15. Jak bylo uvedeno v bodu 4 odůvodnění rozsudku, žalobkyně nepředložila důkazy, z nichž by vyplýval příjem žalovaného, jeho výdaje na bydlení, další výdaje a míra jeho zadlužení, kdy např. ve vztahu k míře zadlužení žalovaného nejsou v kartě zákazníka ani žádné listiny, z nichž by mohla být míra zadlužení žalovaného ověřena, uvedeny. 16. Žalobkyně je přitom povinna v řízení prokázat nejen to, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala. 17. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude úvěr splacen. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší úvěry s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají. 18. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o úvěr, není tedy třeba žádné detektivní pátrání p