36 C 104/2024-46 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 30. 12. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací , právnická osoba, (dále jen právní předchůdce) a žalovaným. Žalovaný úvěr ve výši 20 000 Kč řádně nesplácel, uhradil pouze 1 610 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 20 000 Kč, poplatek za služby ve výši 14 870 Kč, 22,32% p.a. úrok z nesplacené jistiny 20 000 Kč od 24. 2. 2023 do 1. 6. 2023 kapitalizovaný částkou 1 215,20 Kč, a dále od 2. 6. 2023 až do zaplacení, 15% p.a. úrok z prodlení z jistiny 20 000 Kč od 24. 2. 2023 do 1. 6. 2023 v kapitalizované výši 816,67 Kč a dále od 2. 6. 2023 až do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávky ze dne , datum, a o oznámení postupitele o postoupení pohledávky na žalobkyni ze dne , datum, .2. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (v případě žalovaného na základě předpokladu souhlasu dle § 101 odst. 4 o.s.ř.), soud v souladu s § 115a o.s.ř. věc rozhodl, aniž by k jejímu projednání nařizoval jednání.3. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil, že mezi obchodní korporací , právnická osoba, a žalovaným byla v návrhu označená smlouva uzavřena, částka 20 000 Kč byla žalovanému v hotovosti předána (smlouva) a žalovaná pohledávka byla na žalobkyni postoupena (smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznam postoupených smluv, potvrzení o úhradě, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně tvrdila, že ji její právní předchůdce prověřil na základě informací sdělených žalovaným zaznamenaných v kartě zákazníka, jejichž pravdivost byla ověřena z dokladů, které žalovaný předložil.5. V kartě zákazníka je uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu, přičemž za bydlení platí 2 000 Kč měsíčně. Pracuje jako pomocný pracovník na stavbě s měsíčním výdělkem 20 000 Kč a jeho další měsíční výdaje jsou 10 500 Kč, a to 5 000 Kč osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení), 4 000 Kč vyživovací povinnost (placené výživné/alimenty, atd.) a 1 500 Kč další výdaje (sociální/zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních, atd.). Splácí exekuce měsíční splátkou ve výši 1 500 Kč. Je rozvedený, u počtu nezaopatřených dětí a dalších osob je uvedena nula. Svá tvrzení měl žalovaný podle údajů v kartě zákazníka doložit pracovní smlouvou/DPP/DP4, potvrzením o příjmu od zaměstnavatele a čestným prohlášením na náklady na bydlení.6. Žalobkyně předložila dohodu o provedení práce na 300 hodin za kalendářní rok, v níž byla sjednána odměna ve výši 5 000 Kč měsíčně. Žalobkyně předložila fotokopie příjmových pokladních dokladů za říjen, listopad a prosinec 2021, podle nichž byla žalovanému v měsících říjen až prosinec 2021 vyplacena společností , právnická osoba, odměna ve výši 20 000 Kč. Dále bylo předloženo čestné prohlášení na náklady na bydlení, podle něhož náklady na bydlení žalovaného činily 2 000 Kč měsíčně. Další výdaje žalovaného právní předchůdce žalobkyně neprověřoval, neboť si ani nevyžádal doklady, z nichž by mohly být výdaje žalovaného ověřeny.7. Žalobkyně poukazovala na to, že smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění, účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle kterého neposouzení úvěruschopnosti dlužníka věřitelem nezakládá absolutní neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 tohoto zákona).8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. K námitce žalobkyně, že porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit schopnost dlužníka úvěr splácet zakládá jen relativní neplatnost smlouvy a soud zkoumá, zda věřitel řádně ověřil úvěruschopnost dlužníka, jen k jeho námitce (§ 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru), je třeba odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, v němž Ústavní soud zdůraznil veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit úvěruschopnost dlužníka úvěr splácet. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Řádným splněním povinnosti prověřit schopnost dlužníka úvěr řádně splácet není tedy chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako úvěrující, ale v širším pojetí celá společnost.14. Je-li dán veřejný zájem na řádném a s odbornou péčí provedeném posouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet, nelze ochranu dlužníkům v soudním řízení poskytnout jen selektivně, pokud jsou v řízení aktivní a namítají, že v jejich případě úvěrující schopnost úvěr splácet řádně nezkoumal.15. V uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na nezměněný obsah § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve srovnání s § 9 z. č. 145/2010 Sb. a zdůraznil, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přičemž schopností dlužníka úvěr reálně splatit by se jako obecným principem měly zabývat bez ohledu na to, zda je výslovně zakotven v zákoně, jinak dochází k porušení práva na spravedlivý proces.16. S ohledem na tyto judikatorní závěry, má soud za to, že neplatnost smlouvy v důsledku porušení povinnosti úvěrujícího řádně posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je nutno chápat jako absolutní dle § 588 věty první o. z., protože odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž soud k ní přihlíží z úřední povinnosti.17. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně k důkazu předložila všechny listiny, které podle karty zákazníka žalovaný předložil. Z nich lze učinit jednoznačný závěr, že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil, protože úvěr žalovanému poskytl pouze na základě doloženého příjmu a čestného prohlášení žalovaného o výdajích na bydlení, aniž by jakkoliv ověřoval další výdaje žalovaného a míru jeho zadlužení. Obezřetnost a důslednost právního předchůdce žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný v kartě zákazníka uvedl, že splácí exekuce splátkou ve výši 1 500 Kč měsíčně. Přitom míru zadlužení žalovaného neprověřovala. V kartě zákazníka nejsou uvedeny žádné listiny, z nichž by mohlo být zadlužení žalovaného prověřeno. Dále žalobkyně nepředložila důkazy, z nichž by vyplývaly výdaje žalovaného uvedené v kartě zákazníka. K dalším výdajům nejsou v kart