23 C 7/2023-27 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou ze dne 10. 11. 2022 se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 33 749 Kč sestávající z nesplacené jistiny 25 000 Kč, smluvní pokuty 7 849 Kč a nákladů na uplatnění pohledávky 900 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 25 000 Kč od 15. 1. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného úroku 20 429,70 Kč, neboť mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 111,36 % ročně. Splácení úvěru bylo utvrzeno smluvní pokutou ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou je dlužník v prodlení a pro případ zesplatnění smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný neuhradil ani jednu z dohodnutých splátek úvěru, proto došlo dne 14. 1. 2022 k jeho zesplatnění. Podáním ze dne 16. 3. 2023 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 20 429,70 Kč. 2. Žalovaný se ve věci k výzvě soudu nevyjádřil a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto o žalobě rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na podkladě žalobcem předložených listinných důkazů. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] a ze smluvních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 111,36 % ročně, splatnost úvěru byla rozložena na 30měsíčních splátek po 2 494 Kč s tím, že splatnost první splátky byla stanovena ke dni 9. 5. 2021. Celková výše úvěru byla vyčíslena na 74 820 Kč. V případě prodlení klienta se splátkou byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč, maximálně však 2 999 Kč ročně. V případě, že by došlo k zesplatnění, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, nejvýše však 200 000 Kč. Z potvrzení o provedení úhrady vzal soud za prokázané, že úvěr v dohodnuté výši byl žalovanému poskytnut bezhotovostním převodem na jeho účet dne 13. 4. 2021. Ze splátkového kalendáře vyplývá, že žalovaný na úvěr neučinil ani jednu dohodnutou splátku. 4. Dle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 6. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy poskytovateli úvěru povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splatit. Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele úvěru mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona (k tomu rovněž poukaz na důvodové zprávy k ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Z textu citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možnost dovodit, že neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je koncipována jako relativní a že tudíž k ní soud v řízení přihlédne jen k námitce spotřebitele. V této souvislosti však soud nemůže pominout závěry rozsudku Soudního dvora (druhý senát) EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (dostupný na http://curia.europa.eu), v níž Soudní dvůr rozhodl tak, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. K tomu je možno poukázat na závěry uvedené například v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 o aplikační přednosti práva Evropské unie před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky, kdy národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to i případně tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 10. S ohledem na výše uvedené proto soud vycházel z toho, že sankcí za porušení poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které musí soud přihlédnout i při nečinnosti žalovaného. 11. V projednávaném případě sice žalobce v rámci svých skutkových tvrzení uplatněných v žalobě tvrdí, že povinnost před poskytnutím úvěru prověřit schopnost žalovaného úvěr splatit řádně splnil, z provedeného dokazování však vyplývá, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšel toliko z potvrzení o výši jeho příjmů, negativní lustrace v Centrální evidenci exekucí a ověřením v registrech BRKI a NRKI. Žalobce však zcela rezignoval na hodnocení pravidelných výdajů žalobce a jeho domácnosti, nijak se nezabýval otázkou pravidelných životních nákladů a případných vyživovacích povinností žalobce, a to i přesto, že z předložených registrů vyplývá, že tři úvěrové produkty žalovaného byly v minulosti ukončeny předčasně a že se žalovaný u těchto úvěrů dostal do prodlení se splátkami. Z registru rovněž vyplývá, že žádost žalovaného o poskytnutí úvěru byla ve třech případech odmítnuta poskytovatelem. Již tyto skutečnosti měly vést žalobce ke zvýšené pozornosti při hodnocení schopnosti žalovaného úvěr splatit. Z předložených dokladů však nevyplývá, zda a jakým způsobem žalobce tyto skutečnosti při kontraktačním procesu hodnotil. Soud je proto toho názoru, že žalobce řádně nesplnil svoji zákonnou povinnost, neboť při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval s náležitou odbor