12 Cmo 290/2020-138 — Vrchní soud v Praze

1. Shora citovaným usnesením, vydaným poté, co dne 1. 7. 2019 rozhodl usnesením č. j. 8 EVCm 5/2018-77 o procesním nástupnictví na straně žalovaného podle ust. § 107a o. s. ř., soud prvního stupně v bodě I. výroku zastavil řízení, v bodě II. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 79 860 Kč na náhradu nákladů řízení a v bodě III. výroku rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobci.2. V odůvodnění uvedl, že žalovaný v návaznosti na podaný odpor proti Evropskému platebnímu rozkazu, vydanému dne 9. 11. 2018 sp. zn. 8 EVCm 5/2018, vznesl podáním ze dne 7. 2. 2019 námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. Tu založil na tvrzení, že v čl. 31.2 písm. a) zákaznické smlouvy (, Anonymizováno, ) uzavřené mezi žalobcem a žalovaným smluvní strany zvolily pravomoc anglických soudů k vyřešení případných sporů. Mezinárodní příslušnost českých soudů není dána ani ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 1 Nařízení Evropské Unie č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Brusel I bis). Smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným nemá spotřebitelský charakter, neboť žalobce uzavřel smlouvu za účelem, který se týká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Žalovaný neprovozuje ani jakýmkoliv způsobem nezaměřuje svou podnikatelskou činnost na Českou republiku jako členský stát, v němž má žalobce bydliště. Na území České republiky nemá organizační složku ani zastoupení a nepodléhá dohledu České národní banky. Finanční služby v rámci České republiky je oprávněn poskytovat na základě tzv. jednotného evropského pasu (licence). Webové stránky žalovaného jsou k dispozici pouze v angličtině, rovněž tak obchodní podmínky a smlouvy pro zákazníky, při vyúčtování obchodu se zákazníky nelze použít české koruny. Z jeho webových stránek nevyplývá úmysl uzavírat smlouvy se spotřebiteli v České republice. Registrace žalovaného u České národní banky jako zahraničního obchodníka poskytujícího přeshraniční služby vyplývá z harmonizované úpravy jednotného finančního trhu EU, která mu zaručuje výhodu jednotné Evropské licence. Odkázal na závěry, přijaté Vrchním soudem v Olomouci v usnesení ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. 5 Cmo 3/2017 .3. Žalobce příslušnost soudu žalobce dovozoval dle článku 18 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis ze skutečnosti, že je vůči žalovanému v postavení spotřebitele a že žalovaný svoji činnost zaměřuje na Českou republiku. Zaměření své obchodní činností na území České republiky, resp. poskytování služeb klientům v České republice žalovaný výslovně potvrdil na chatových diskusích a v emailech prostřednictvím obchodních zástupců zákaznické podpory. Úmysl žalovaného poskytovat finanční služby v České republice primárně vyplývá z jeho notifikace ČNB dle ust. § 25 zák. č. 256/ 2004 Sb., zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Provozuje webové stránky s neutrální doménou www.gaincapital.com a forex.com., nikoliv s domovskou doménou státu sídla, označuje se za globálního lídra v oblasti online obchodování, mezi jehož klienty patří 140 000 investorů z celého světa, pro účely telefonického spojení poskytuje telefonní číslo s předvolbou +800, tzv. mezinárodní zelenou linku, která je pro volající z celého světa zdarma. Dle čl. 19 Nařízení Brusel I. bis se v případě spotřebitelských sporů nepřihlíží k prorogačním doložkám uzavřeným před vznikem sporu. Své výše uvedené stanovisko žalobce doložil listinami.4. Soud prvního stupně vzhledem k tomu, že se jedná o spor s mezinárodním prvkem v občanské či obchodní věci a řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015, posuzoval otázku mezinárodní příslušnosti českých soudů podle Nařízení Brusel I. bis. Protože žalobce ve vztahu se žalovaným má postavení spotřebitele ve smyslu čl. 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle oddílu 4. Protože v této věci nebyla předmětem smlouvy koupě movitých věci na splátky ani financování takové koupě, soud uzavřel, že v úvahu přichází jen čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis, které lze aplikovat v případě, že žalovaný vykonává svojí profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na domovský stát žalobce a současně, aby sporná smlouva spadala do rozsahu těchto činností, neboť skutečnost, že žalobce vystupoval v předmětném vztahu v pozici spotřebitele ve smyslu čl. 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis ještě neznamená, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí předmětného sporu. Tento předpoklad neshledal prokázán žádným ze žalobcem předložených důkazů (listin). Notifikace ČNB, resp. oznámení o poskytování služeb bez umístění pobočky, označení kontaktního místa či pověřené osoby na území České republiky neprokazuje úmysl zahraniční osoby poskytovat investiční služby v České republice. Distanční uzavření Smlouvy v anglickém jazyce bez údaje o místě uzavření smlouvy rovněž neprokazují úmysl původního žalovaného provozovat profesionální nebo podnikatelskou činnost na území České republiky.5. Z uvedených důvodů soud prvního stupně řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Žalobce napadl usnesení včas podaným odvoláním, v němž navrhl usnesení změnit tak, že řízení se nezastavuje. S odkazem na odvolací důvody, vymezené v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř., vytkl soudu nesprávné posouzení podmínky dle čl.17 Nařízení Brusel I.bis , spočívající v zaměřování podnikatelské činnosti žalovaného na Českou republiku. Zdůraznil, že ve svých předchozích podáních tvrdil, že žalovaný svoji podnikatelskou činnost na Českou republiku zaměřuje, nikoliv že ji tu provozuje. Má za to, že s jeho argumenty, se soud dostatečně nevypořádal. To platí jak ohledně judikatury SDEU, tak ohledně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019 č. j. 12 Cmo 294/2018-233, v němž odvolací soud ve vztahu k témuž žalovanému na základě stejného skutkového a důkazního základu dospěl k závěru, že žalovaný svoji podnikatelskou činnost na Českou republiku zaměřuje.Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020 č. j. 30 Cdo 2084/2019-292, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že ze žádosti žalovaného o zaevidování u České národní banky bezpochyby vyplývá zjevný projev jeho vůle navázat obchodní vztahy se zákazníky z České republiky, spotřebitele nevyjímaje (srov. k tomu čl. 156 a 166 preambule Směrnice MiFID), neboť svému domovskému orgánu dohledu musel výslovně sdělit, že chce poskytovat investiční služby též v České republice. Nejvyšší soud přitom vzal v potaz stejná tvrzení a důkazy, které žalobce soudu předložil i v projednávané věci. Závěry Nejvyššího soudu jsou přitom pro soudy nižších stupňů závazné.7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl napadené usnesení potvrdit. Dle žalovaného se soud prvního stupně vypořádal se všemi tvrzeními žalobce a jím předloženými důkazy. Závěr soudu, že notifikace ČNB ohledně registrace v České republice sama o sobě neznamená zaměřování obchodní a podnikatelské činnosti žalovaného na potencionální zákazníky v České republice, považuje za správný. Podle judikatury SDEU je pro kritérium zaměření na členský stát bydliště spotřebitele klíčové zaměření na zákazníky, nikoliv splnění obecných regulatorních kritérií či technických standardů mezinárodního obchodu. Konkrétními kritérii jsou např. zastoupení vůči zákazníkům v daném státě (pobočka), webové stránky pro případné zákazníky, reklama vůči zákazníkům, komunikace se zákazníky v jejich jazyce apod. Nepatří mezi ně komunikace s úřady ani registrace v databázích nebo splnění některých technických norem. Žalovaný zastoupení v ČR nemá, webové stránky nejsou k dispozici v češtině, pro účtování nelze použít české koruny a žalovaný nevynakládá žádné finanční prostředky na reklamu v ČR. Další svá tvrzení pak žalobce nedoložil.8. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Odvolání shledal důvodné.9. Se závěrem soudu prvního stupně, že předmětnou smlouvu ze dne 3. 1.2014 (Customer Agreement) uzavřel žalobce jako spotřebitel pro účel, který se netýkal jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti ve smyslu článku 17 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis, se odvolací soud zcela ztotožnil. Sporná zůstává otázka, zda v projednávané věci přichází v úvahu aplikace jurisdikčního pravidla podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Z dikce tohoto ustanovení i související judikatury Soudního dvora Evropské unie plyne, že pro jeho použití musí být současně splněny tři podmínky. Smlouva musí být spotřebitelem uzavřena pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, dál