12 Cmo 327/2020-150 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 11. 10. 2016, č. j. 49 Cm 194/2016-14 (bod I. výroku), zastavil řízení (bod II. výroku), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku), žalobci uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 7 501 Kč (bod IV. výroku) a žalobci vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 027,20 Kč (bod V. výroku). Uvedl, že žalobce vzal před rozhodnutím o žalobě žalobu v celém rozsahu zpět, a proto soud postupoval podle § 96 o. s. ř., zrušil směnečný platební rozkaz a řízení zastavil. Účastníci náhradu nákladů řízení nepožadovali. O náhradě nákladů státu rozhodl soud podle § 148 o. s. ř. tak, že je povinen je zaplatit procesně neúspěšný žalobce.2. Žalobce podal proti rozsudku, tj. bodu IV. výroku, včasné odvolání a navrhl, aby odvolací soud změnil rozhodnutí tak, že náklady řízení ve výši 7 501 Kč nese stát. Uvedl, že až při druhém jednání soud konstatoval, že si pořádně prohlédl směnku a že směnečný platební rozkaz neměl být vydán z důvodu, že na směnce jsou dvě data vystavení, a že nebude-li žaloba vzata zpět, žalobu zamítne. Účastníci se s ohledem na uvedené dohodli, že nebudou požadovat náhradu nákladů řízení a žalobce vzal žalobu zpět. Pokud by soud takto postupoval od počátku, nevydal by směnečný platební rozkaz, zbytečně by nezadal znalecký posudek a náklady státu by nevznikly. Náklady na znalecký posudek vznikly chybným postupem soudu, nikoliv vinou žalobce. Náklady by tak měl nést stát.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.4. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce vzal před rozhodnutím ve věci žalobu v celém rozsahu zpět. Z obsahu Protokolu o jednání ze dne 18. 9. 2020 vyplývá, že se účastníci ohledně náhrady nákladů řízení jimi vynaložených dohodli tak, že si je každý z nich ponese sám, a ohledně nákladů řízení vzniklých státu tak, že je zaplatí žalobce.6. Ustanovení § 146 odst. 1, 2 o. s. ř. upravuje náhradu nákladů řízení účastníků, jinými slovy jejich nárok, což jim dává možnost se od zákonné úpravy v rámci dohody odchýlit. Naproti tomu ustanovení § 148 o. s. ř. řeší nárok nikoliv účastníků, ale státu, jenž stranou dohody uzavřené účastníky není. Jde o ustanovení kogentní a možnost odlišné úpravy účastníkům nedává. Z uvedeného vyplývá, že účastníci se nemohli o náhradě nákladů řízení státu dohodnout, neboť o nich rozhoduje soud z úřední povinnosti podle kogentního ustanovení.7. V usnesení ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3330/2018 přijal Nejvyšší soud závěr, že „pokud žádné ujednání soudního smíru není v rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů, tedy i zákona o soudních poplatcích a § 148 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení státu, je možné schválit soudní smír pouze v celém rozsahu“.8. Z citovaného usnesení vyplývá, že ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. je kogentní a upravuje právo státu na náhradu nákladů, které v řízení vynaložil. Pro závěr, který z účastníků je povinen státu náklady řízení nahradit, je určující výsledek řízení, tj. úspěch ve věci. Jinými slovy účastník, kterému byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení druhému účastníkovi, je povinen zaplatit i náklady státu. V případě dílčího úspěchu ve věci hradí náklady státu oba účastníci podle míry neúspěchu ve věci. V daném případě však bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obsah mimosoudní dohody účastníků týkající se úhrady nákladů řízení státu je irelevantní za situace, kdy je v rozporu s kogentním ustanovením § 148 o. s. ř. Předmětem dohody účastníků může být pouze náhrada nákladů, které za řízení vznikly jim samotným, nikoliv náhrada nákladů, které vznikly státu (třetí osoby), který účastníkem takové dohody není. Určujícím kritériem při rozhodování o náhradě nákladů vynaložených státem, jak vyplývá z citovaného ustanovení, není ani otázka účelnosti takových nákladů. Poukaz žalobce na neúčelnost nákladů vynaložených státem tak není relevantní.9. Nebyla-li tedy žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení, je každá ze stran sporu nahradit náklady vzniklé státu rovným dílem. Jestliže stát v souvislosti s řízením vynaložil částku 7 501 Kč, připadá na každou stranu sporu částka 3 750,50 Kč. Odvolací soud s ohledem na uvedené změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek v napadeném rozsahu, tj. v bodě IV. výroku tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.10. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhrady, když žalobce byl ve sporu úspěšný pouze z poloviny a žalovaným žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.