12 Cmo 164/2021-140 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 4. 9. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 602 506,57 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 25. 6. 2020 do zaplacení a s odměnou ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze. Jak vyplynulo z žaloby, žalobce je majitelem směnky vlastní vystavené dne 18. 9. 2012, v níž se společnost , právnická osoba, . zavázala žalobkyni zaplatit směnečnou sumu ve výši 602 506,57 Kč dne 24. 6. 2020 a žalovaný převzal směnečné rukojemství. Žalovaný směnečnou sumu nezaplatil, třebaže k její úhradě byl žalobkyní vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. 7. 2020 odeslanou doporučenou poštou dne 4. 8. 2020.2. Soud prvního stupně vydal dne 16. 9. 2020 směnečný platební rozkaz č. j. 47 Cm 74/2020-15, kterým žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 602 506,57 se 6 % úrokem a směnečnou odměnu ve výši 2 008,36 Kč a dále náhradu nákladů řízení ve výši 30 826 Kč.3. Jelikož se nepodařilo žalovanému doručit směnečný platební rozkaz, byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2020 č. j. 47 Cm 74/2020-20 zrušen.4. Žalovaný ve svém písemném vyjádření ze dne 10. 11. 2020 zejména uvedl, že předmětná směnka avalovaná žalovaným sloužila k zajištění veškerých pohledávek žalobkyně za společností , právnická osoba, . ze Smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, . Uplatněný nárok je promlčen, neboť pohledávka žalobkyně za společností , právnická osoba, . se stala splatnou dne 2. 7. 2014, což vyplývá z přihlášky uplatněné žalobkyní v insolvenčním řízení proti výše uvedené společnosti. Žalobkyně vyplnila směnečnou sumu v rozporu s oprávněním vyplývajícím ze Smlouvy o úvěru a z Dohody o vyplňovacím právu směnečném s tím, že směnečná pohledávka převyšuje celkovou výši pohledávek žalobkyně za společností , právnická osoba, . Žalobkyně rovněž žádným způsobem výši uplatněného nároku ze směnky nezdůvodnila a nedoložila. Směnka nebyla v den splatností v platebním místě předložena žalovanému k placení. Pokud by se soud neztotožnil s výše uvedenými výhradami žalovaného, pak úroky ze směnečného penízu lze přiznat až od okamžiku doručení dokumentů, jež se vztahují k tomuto řízení. Obdobně by případné přiznání náhrady nákladů řízení bylo v rozporu s dobrými mravy.5. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 24. 11. 2020 uvedla, že předmětná směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění závazků společností , právnická osoba, ., na kterou byl prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku ze Smlouvy o úvěru přihláškou ze dne 2. 6. 2014 a k jejímu promlčení (po zrušení konkursu) by došlo nejdříve dne 12. 11. 2020. I v případě jejího promlčení to však nemá žádný vliv na existenci směnečné pohledávky s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009. Vzhledem k tomu, že nárok ze směnky představuje zcela samostatnou pohledávku, jež je oddělena od kauzálního závazku, pak k promlčení tohoto nároku nedošlo. K tvrzenému excesivnímu vyplnění směnky žalobkyně uvedla, že žalovaný svá tvrzení neodůvodnil a nelze proto dovodit, jaká částka měla být na směnku vyplněna. Vyplněná směnečná suma tak představuje veškeré pohledávky za dlužníkem z úvěrového vztahu z titulu jistiny úvěru, úroků a úroků z prodlení ke dni 12. 7. 2016. K výhradě žalovaného, že směnka nebyla předložena k placení, žalobkyně odkázala na ust. čl. I § 77 odst. 1 a § 53 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), kdy ani v případě nepředložení směnky k placení práva směnečného věřitele nezanikají. Žalobkyně dále uvedla, že listinami doložila odeslání předžalobní výzvy dle § 142a o. s. ř. žalovanému.6. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost k zaplacení částky 602 506,57 s příslušenstvím a se směnečnou odměnou žalobkyni a ve výroku II. přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že spornou směnku hodnotí jako platnou splňující zákonné předpoklady uvedené v čl. I §75 ZSŠ vystavenou společnosti , právnická osoba, . a avalovanou žalovaným. Předmětná směnka byla původně blankosměnkou vystavenou k zajištění úvěru poskytnutého žalobkyní výstavci do výše 750 000 Kč. K námitce promlčení uvedl, že směnečné nároky vůči výstavci směnky vlastní se promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky s tím, že směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil. Z tohoto důvodu je promlčecí lhůta i proti žalovanému v postavení směnečného rukojmího shodná. Námitku excesivního vyplnění měl za neodůvodněnou, neboť žalovaný ničeho konkrétního neuvedl, jakým způsobem měla být vyplněna směnečná suma. Rovněž námitku nepředložení směnky k placení vyhodnotil za nedůvodnou, neboť žalovanému v postavení směnečného rukojmího se směnka nepředkládá k placení. Ve výroku II. bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení dle úspěchu stran ve věci.7. Žalovaný napadl rozsudek včasným blanketním odvoláním ze dne 20. 1. 2021, které doplnil písemným podáním ze dne 15. 2. 2021, ve kterém navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný má za to, že soudem prvního stupně nebyl poučen dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k námitce nesprávného vyplnění směnečné sumy, a proto svá tvrzení nemohl doplnit. Ohledně námitky nepředložení směnky k placení uvedl, že směnka nemohla být předložena k placení výstavci, neboť ten k datu 26. 2. 2020 zanikl. Z důvodu dodatečného doplnění data splatnosti do směnky pak nelze mít názor soudu prvního stupně za ospravedlnitelný, když předložení směnky žalovanému k placení je nezbytným předpokladem pro uplatnění nároku žalobkyně. V opačném případě nelze předvídat a nelze to ani požadovat po žalovaném, kdy by mělo dojít k uspokojení věřitele. Žalovaný rovněž zpochybnil výrok II. daného rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení.8. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání ze dne 28. 7. 2021 uvedla, že směnka splňuje veškeré zákonné náležitosti, a proto je platnou směnkou vlastní. K námitce excesivního vyplnění blankosměnky žalovaný neuvedl žádná konkrétní tvrzení a nepředložil žádné důkazy s tím, že žalobkyně při jejím vyplnění postupovala dle Dohody o uplatnění vyplňovacího práva směnečného. Současně není povinna v rámci svých skutkových tvrzení odůvodnit výši směnečné sumy. K námitce nepředložení směnky k placení uvedla, že ani v případě jejího nepředložení výstavci práva majitele směnky nezanikají s odkazem na čl.I § 77 odst.1 a § 53 odst.1 ZSŠ. Právní následky předložení směnky k placení nastávají vůči přímým směnečným dlužníkům i doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem žaloby s tím, že takové postavení má i žalovaný jako směnečný rukojmí.9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.10. Odvolací soud projednal věc v nepřítomností žalovaného za podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., který se dopisem ze dne 7. 12. 2021 omluvil z neúčasti na jednání.11. Ve shodě se soudem prvního stupně není pochyb o tom, že se žalobkyně domáhala svého nároku z platné směnky vlastní splňující veškeré zákonné náležitosti dle čl. I § 75 ZSŠ, v níž žalovaný vystupuje v postavení směnečného rukojmího. Směnka zejména obsahuje údaje o datu splatnosti „24.června 2020“ i o výši směnečné sumy „Kč 602 506,57“, aniž je nezbytné tento údaj uvádět rovněž ve slovním vyjádření, neboť to zákon neukládá. Mezi účastníky není sporným, že předmětná směnka (původně blankosměnka) sloužila k zajištění pohledávek žalobkyně z úvěrového vztahu sjednaného s výstavcem směnky. Vzhledem k tomu, že směnka se stala splatnou dne 24.6.2020 a u soudu byla uplatněna dne 4.9.2020, nemohlo dojít k jejímu promlčení (čl. I § 70 odst.1 ZSŠ), přičemž je zcela na majiteli blankosměnky, v jakém okamžiku přistoupí k jejímu vyplnění. Nelze přitom směšovat promlčení nároku z kauzálního závazkového vztahu a promlčení nároku ze směnky.12. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ve vztahu k námitce nepředložení směnky k placení, kdy majitel směnky má za povinnost ji předložit k placení výstavci, nikoli směnečnému rukojmímu. Vzhledem k tomu, že výstavce směnky i žalovaný jsou dlužníky přímými, tak nepředložení směnky k placení nemá za následek zánik směnečného nároku (čl. I § 53 odst.1ZSŠ). Pokud žalovaný v odvolání tvrdil, že mu směnka byla prezentována k placení až v okamžiku doručení směnečného platebního rozkazu, pak ani v takovém případě nebylo z jeho strany na směnku ničeho zaplaceno. Tvrzení žalovaného, že až od okamžiku doručení platebního rozkazu by bylo možné uplatnit právo na zaplacení 6% úroku, je tak zcela liché.13. K námitce excesivního vyplnění směnečné sumy je třeba uvést, že žalovaný v předmětné věci ničeho konkrétního netvrdil, v jaké výši měla být do blankosměnky vyplněna směnečná suma. Teprve k takovému určitému tvrzení je následně povinen předložit nebo navrhnout relevantní důkazy. V této souvislosti je třeba odlišit, zda žalov