2 Cmo 251/2021-19 — Vrchní soud v Praze

Napadeným směnečným platebním rozkazem soud prvního stupně uložil žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů ode dne jeho doručení společně a nerozdílně: a) směnečný peníz ve výši 786 305 Kč, b) 6 % úrok p. a. z částky 786 305 Kč ode dne 23. 2. 2021 do zaplacení, c) směnečnou odměnu ve výši 2 621 Kč, d) náhradu nákladů řízení ve výši 39 285 Kč.Žalovaní podali proti výroku směnečného platebnímu rozkazu o nákladech řízení včasná odvolání, ve kterých namítli, že výši nákladů předmětného řízení v částce 39 285 Kč považují za vysoce nepřiměřenou. Uvedli dále, že samotnou výši závazků, úrokové sazby a směnečné odměny nikterak nezpochybňují.Třebaže v odvoláních žalovaných není uveden odvolací návrh, lze z nich dovodit, že žalovaní se domáhají změny výroku směnečného platebního rozkazu o nákladech řízení tak, že tyto budou žalobkyni přiznány v nižší výši.Směnečný platební rozkaz byl proto odvolacím soudem přezkoumán v odvoláními dotčeném rozsahu, tedy v bodu d/ jeho výroku o nákladech řízení, a to včetně řízení, které vydání směnečného platebního rozkazu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž by za tím účelem bylo nařizováno jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o. s. ř.).Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.V posuzovaném případě soud prvního stupně směnečným platebním rozkazem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 37 Cm 53/2021-9, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 786 305 Kč se 6 % úrokem p. a. z této částky od 23. 2. 2021 do zaplacení a s odměnou ve výši 2 621 Kč a dále náhradu nákladů řízení ve výši 39 285 Kč. Zcela tak vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně proti žalovaným domáhala nároků ze směnky vystavené podle jejích tvrzení žalovanou 1. v Praze dne 10. 3. 2017 na řad žalobkyně znějící na směnečný peníz 786 305 Kč se splatností dne 22. 2. 2021 a žalovaným 2. avalované. Lze proto konstatovat, že žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a že jí tedy náleží podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. proti neúspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva.Soud prvního stupně tak správně rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení. Pochybil však při určení její výše, když vedle soudního poplatku za žalobu a paušálních náhrad podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. přiznal žalobkyni též náhradu za daň z přidané hodnoty z těchto paušálních náhrad, třebaže žalobkyně nebyla v řízení zastoupena žádnou z osob, jak jsou vyjmenovány v ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., podle kterého náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladů řízení v případě účastníka zastoupeného některou z osob zde uvedených. Paušální náhrada dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. navíc nespadá pod předmět daně, jak ho vymezuje ustanovení § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.Za žalobkyní účelně vynaložené náklady řízení je proto třeba považovat soudní poplatek jí zaplacený za podanou žalobu podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (38 547 Kč) a dále 2 paušální náhrady po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za úkon předžalobní výzvy a podání žaloby (600 Kč). Vzhledem k tomu, že se jedná o žalobkyní nezbytně vynaložené náklady řízení (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), nelze o žalovanými namítané nepřiměřené výši jejich náhrady uvažovat.Z vyložených důvodů odvolací soud výrok směnečného platebního rozkazu pod písmenem d) změnil podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 39 147 Kč, která odpovídá součtu soudního poplatku za žalobu a 2 paušálních náhrad.Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterých by právo na jejich náhradu měla žalobkyně, neboť žalovaní byli s podanými odvoláními úspěšní v poměrně nepatrné části. Žalobkyni však v průběhu odvolacího řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.