6 Cmo 103/2020-304 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem (dále též „předmětný rozsudek“) Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) žalobu, kterou mělo být žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 3 678 326 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 1 073 001 Kč ode dne 8. 11. 2009 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 2 605 325 Kč ode dne 2. 2. 2012 do zaplacení, zamítl (výrokem I.), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 72 754,40 Kč (výrokem II.) a dále povinnost zaplatit částku na soudním poplatku ve výši 198 846 Kč (výrokem III.). Dovodil, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi původními 43 žalobci a novým (nynějším) žalobcem dne 14. 3. 2016 (dále též „smlouva o postoupení“) je neurčitá, neboť postrádá specifikaci postoupených pohledávek. Není totiž uvedeno, z čeho se pohledávky skládají, není uvedena výše a skladba postupovaných pohledávek jednotlivých vlastníků a ani součet všech postupovaných pohledávek. Ve smlouvě o postoupení nebyla splněna ani podmínka nezaměnitelnosti postupované pohledávky s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným. Na podkladě § 1879 a § 553 - § 554 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „ o. z.“) uzavřel, že smlouva o postoupení představuje právní jednání zdánlivé a k postoupení žalobou uplatněných pohledávek na nového žalobce nedošlo. Dodal, že žalovaný nebyl platně odvolán z funkce správce, což je závěr sám o sobě postačující k zamítnutí žaloby v části uplatnění nároku proti žalovanému jako proti správci, bez ohledu na to, zda pohledávka byla či nebyla platně postoupena. Povinnost k zaplacení soudního poplatku soud prvního stupně odůvodnil § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 54/1991 Sb. v platném znění, o soudních poplatcích.2. Proti předmětnému rozsudku v celém rozsahu podal žalobce včasné odvolání. Namítá, že smlouva o postoupení je platným právním jednáním s tím, že o její existenci bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně č. j. 74 Cm 1/2013-173, ve znění opravného usnesení č. j. 74 Cm 1/2013-191, a takto představuje rozhodnutí dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jde proto o věc pravomocně rozhodnutou a nemůže jít o zdánlivé právní jednání. Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku představují výroky akcesorické, závislé na nesprávném výroku o věci samé. Odvolatel se proto domáhá zrušení předmětného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.4. Odvolací soud v mezích podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a o. s. ř.], aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 1 písm. d), § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. ], a odvolání shledal zcela důvodným.5. Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. Podle § 107 odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.6. Lze shrnout, že soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalobce není ve věci aktivně věcně legitimován, protože se nestal postupníkem pohledávek ze smlouvy o postoupení (zcela správně soudem prvního stupně posuzované dle o. z.; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018), jež jsou předmětem žaloby.7. Nezohlednil-li však soud prvního stupně při svém rozhodování (posuzování aktivní věcné legitimace žalobce) skutečnost, že usnesením ze dne 28. 7. 2016, č. j. 74 Cm 1/2013-173, na podkladě § 107a o. s. ř. rozhodl (pravomocně ke dni 20. 8. 2018) o tom, že v řízení bude namísto původních 43 žalobců nadále pokračováno s nynějším žalobcem, a to z důvodu, že pohledávky (jež jsou předmětem žaloby), byly postoupeny na nynějšího žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 3. 2016 (tj. smlouvou o postoupení), nemůže jeho rozhodnutí obstát.8. Aktivní věcná legitimace žalobce k podání žaloby je totiž v posuzované věci opodstatněna právě existencí zmíněného pravomocného usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2016, č. j. 74 Cm 1/2013-173. Je tomu tak proto, že soudní praxe je ustálena v posouzení, dle něhož, vyhoví-li soud prvního stupně (a třeba i chybně) návrhu žalobce na procesní nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř., nelze tomu odpovídající pravomocné rozhodnutí ignorovat, nýbrž soudy jej musí v dalším řízení respektovat a vycházet z něj. Jinak řečeno, správnost takovéhoto pravomocného procesního rozhodnutí nelze přezkoumávat a ani mu přisuzovat jiné právní účinky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4343/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, v: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, Rc 68/2010). Soud je tedy vázán tím, že žalobce je v řízení aktivně věcně legitimován k uplatnění pohledávek dle žaloby (§ 159a odst. 1, 3 o. s. ř.).9. Soud prvního stupně, veden nesprávným právním názorem, však důvodnost jednotlivých postoupených pohledávek nezkoumal (vyjma blíže nevyčíslené pohledávky na vydání částky odpovídající zaplacenému příspěvku do fondu oprav do data, do kdy měl žalovaný provádět správu domu), pročež předmětný rozsudek obstát nemůže.10. Lze souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že není v určitosti potřebné pro projednání věci zřejmé, jaká konkrétní pohledávka nebo pohledávky, specifikované co do důvodu jejich vzniku (tj. např. na zaplacení částky odpovídající příspěvku do fondu oprav za dobu provádění správy, na zaplacení příspěvku do fondu oprav, na zaplacení plateb za služby a údržbu společných částí domu, a to vždy včetně konkrétního období, v němž vznikly) a jejich jednoznačně vyčíslené výše, a to ve vztahu ke každému z původních žalobců samostatně, byly uplatněny v původně podané žalobě, a pro jakou z takto specifikovaných pohledávek nebo jejich částí bylo řízení následně částečně zastaveno v důsledku zpětvzetí (o němž bylo rozhodnuto při jednání soudu dne 8. 1. 2020), a proto nemůže být ani v současném období řízení nepochybně zřejmé, jaké konkrétní, takto specifikované pohledávky zůstávají předmětem žaloby.11. Není povinností soudu prvního stupně, aby vyšetřovacím způsobem (např. složitou analýzou listin) tyto skutečnosti sám zjišťoval, nýbrž je povinností žalobce, aby nabídl tomu odpovídající tvrzení v potřebné konkrétnosti, o čemž je namístě jej poučit postupem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.12. Teprve pokud bude zřejmé, jaké konkrétní, specifikované pohledávky zůstávají předmětem žaloby, resp. žalobce tuto procesní povinnost splní, bude na soudu prvního stupně, aby zkoumal důvodnost každé z těchto pohledávek (tj. zda je žalovaný povinen k jejich zaplacení žalobci a v jakém rozsahu). V této souvislosti je třeba dodat, že neobstojí závěr, že žalovaný nebyl z pozice správce platně odvolán ani k datu 14. 9. 2009, protože pro jeho odvolání bylo nutno dosáhnout tříčtvrtinové většiny všech hlasů. K odvolání správce v období do data 30. 6. 2000 totiž postačovala nadpoloviční většina všech hlasů [§ 11 odst. 6 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2000, jež je v poměru speciality k § 11 odst. 5 tohoto zákona (bez zřetele k tomu, zda osoba pověřená správou domu byla uvedena v prohlášení vlastníka ve smyslu § 5 odst. 3 písm. h) tohoto zákona), to vše ve spojení s § 9 odst. 4, poslední větou, zákona č. 72/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2000, jakož i v posledním platném znění; v podrobnostech lze odkázat na z tohoto hlediska přiléhavý rozbor obsažený v odvolání v části V.].13. Odvolací soud proto předmětný rozsudek pro vadu řízení, spočívající v neposkytnutí poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve vysvětleném rozsahu ve smyslu § 213b odst. 2 o. s. ř. (které vyplývá z odlišného právního názoru odvolacího soudu, než měl soud prvního stupně), předmětný rozsudek v části, týkající se věci samé (výrok I. předmětného rozsudku), na podkladě § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil, jelikož za odvolacího řízení náprava zjednána být nemohla (odvolací soud by posuzoval důvodnost žaloby v rozsahu všech rozhodných skutkových otázek, čímž by nahrazoval činnost soudu prvního stupně). Zrušeny byly i na tento výrok navázané výroky o nákladech řízení (výrok II. předmětného rozsudku) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok III. předmětného rozsudku). O vrácení věci soudu