6 Cmo 227/2020-48 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným usnesením (dále též „předmětné usnesení“) Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. 1. účastníku , právnická osoba, a 2. účastníku , fyzická osoba, uložil povinnost zaplatit navrhovateli na nákladech řízení 1 200 Kč společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci usnesení.2. Předmětné usnesení soud prvního stupně odůvodnil tím, že navrhovatel se domáhal odvolání 2. účastníka z funkce likvidátora 1. účastníka z důvodu, že 2. účastník nepodal za 1. účastníka daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2016 - 2018 (dále též „předmětní období“). 1. účastník v rámci svého vyjádření uvedl, že daňová přiznání za předmětná období podal správci daně dne 31. 1. 2020, čímž byla vytýkaná vada odstraněna. Jelikož vzal navrhovatel následně návrh zpět s tím, že daňová přiznání byla za předmětná období podána, bylo rozhodnuto o zastavení řízení (výrokem I.). O nákladech řízení (výrok II.) rozhodl soud prvního stupně podle zásady procesního zavinění a dovodil, že je-li v poměrech posuzované věci důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu pro splnění povinnosti podat daňová přiznání za předmětná období (což bylo důvodem podání návrhu ve věci samé) až po podání návrhu, což 1. a 2. účastník doznávají (pročež jde o nespornou skutečnost), zastavení řízení bylo v procesním smyslu těmito účastníky zaviněno, pročež jsou povinni hradit navrhovateli náklady řízení. Protože navrhovatel nebyl v řízení zastoupen advokátem, byla mu dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.) přiznána paušální náhrada za podaný návrh ve věci samé, vyjádření k podání účastníka ze dne 13. 2. 2020, vyjádření k výzvě soudu k doplnění rozhodných skutečností ze dne 30. 4. 2020 a za zpětvzetí návrhu, celkem 4x 300 Kč, a to podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v platném znění.3. 1. účastník podal proti výroku II. předmětného usnesení včasné odvolání, v němž namítá, že závěr soudu prvního stupně o zpětvzetí návrhu pro splnění povinnosti podat daňová přiznání je v přímém rozporu s listinami obsaženými ve spise. Třebaže byla předmětná daňová přiznání podána dne 31. 1. 2020, navrhovatel i poté úporně pokračoval v řízení a tvrdil, že důvodem pro setrvání na návrhu jsou jiné okolnosti (jak vyplývá z jeho podání z 13. 2. 2020 a 30. 4. 2020). V podání, jímž navrhovatel vzal návrh zpět, pak výslovně uvedl, že důvodem zpětvzetí návrhu je to, že si navrhovatel ověřil ve veřejné soudní databázi činnost likvidátora při aktivním hájení zájmu 1. účastníka. Viníkem zastavení řízení je proto navrhovatel. Informaci o úspěšných soudních sporech předložil 2. účastník soudu již ve vyjádření ze dne 15. 1. 2020 a navrhovatel na svém šikanózním návrhu přesto ještě řadu měsíců trval.4. Navrhovatel se k podanému odvolání vyjádřil tak, že rozhodnutí ponechává na úvaze podepsaného soudu. Odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně ohledně procesního zavinění a povinnosti hradit náklady řízení a dále uvedl, že ve svém podání poukázal i na další povinnosti, které má likvidátor plnit, jejichž naplnění však do vydání předmětného usnesení navrhovateli známo nebylo. Navrhovatel přitom ze své pozice nemá oprávnění ke zjišťování potřebných důkazních prostředků.5. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 6 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 1 odst. 3, 4 a § 28 zákona č. 292/2013 Sb. v platném znění, o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.], a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.6. Podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora a přeměn. Podle § 23 z. ř. s. bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.7. Podle § 3043 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto o zrušení nebo přeměně právnické osoby, postupuje se podle dosavadních právních předpisů, nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, že se uplatní postup podle tohoto zákona. Podle § 71 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. v kterémkoliv účinném znění, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), bez ohledu na způsob určení likvidátora může soud na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem, odvolat likvidátora, který porušuje své povinnosti, a nahradit ho jinou osobou.8. Řízení o odvolání likvidátora představuje řízení podle § 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s., jež mohlo být v poměrech projednávané věci zahájeno pouze na návrh (§ 71 odst. 4 och. zák., ve spojení s § 3043 odst. 2 o. z.), neboť 1. účastník je v likvidaci od 10. 4. 2007 (zjištěno z úplného výpisu z obchodního rejstříku 1. účastníka) a nebylo tvrzeno ani zjištěno (v listinách založených ve sbírce listin u 1. účastníka nebo v obsahu spisu), že by příslušný orgán 1. účastníka rozhodl ve smyslu § 3043 odst. 2 o. z. o postupu dle o. z.9. V poměrech rozhodování o nákladech řízení se proto uplatní § 146 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 1 odst. 4 o. s. ř.) nebo § 142 odst. 1 o. s. ř., přestavující úpravu rozhodování o nákladech řízení dle principů řízení sporného, a nikoliv § 23 z. ř. s., které dopadá na řízení, jež bylo možno zahájit i bez návrhu (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 7 Cmo 237/2017, v: Soudní rozhodnutí 5/2019 s. 158).10. Soudní praxe je dlouhodobě ustálená v závěru, že důvodnost podání žaloby (návrhu) a zavinění je třeba poměrech § 146 odst. 2 o. s. ř. posuzovat vždy z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalované (účastníka) k požadavkům žalobce (navrhovatele), což znamená, že žaloba (návrh) jsou podány důvodně i tehdy, jestliže žalovaný (účastník) uspokojil žalobce (navrhovatele), ačkoliv k tomu neměl právní povinnost, a naopak nedůvodně tehdy, pokud žalobce (navrhovatel) žalobu (návrh) vezme bez dalšího či z důvodů na jeho straně zpět (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, či ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014).11. Soudní praxe Vrchního soudu v Praze je dále ustálena v posouzení, dle něhož je navrhovatel (ve věcech tohoto druhu) aktivně věcně legitimován k podání návrhu na odvolání stávajícího likvidátora společnosti a jmenování likvidátora nového, není-li likvidátorem podáváno přiznání k dani z příjmů této společnosti (např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 14 Cmo 24/2020).12. Převedeno do poměrů posuzované věci, navrhovatel v návrhu ze dne 21. 11. 2019 (na jehož podkladě bylo řízení ve věci samé k tomuto dni zahájeno), tvrdil, že navzdory doručeným výzvám 2. účastník nepodal za 1. účastníka daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2016, 2017 a 2018. Tato tvrzení tedy z procesního hlediska zakládají důvodnost návrhu.13. Pokud tak 2. účastník za 1. účastníka povinnost tato přiznání podat splnil až následně po zahájení řízení ke dni 31. 1. 2020 (jak dovodil soud prvního stupně a jak je mezi oběma účastníky nesporné), je z procesního hlediska zřejmé, že návrh byl podán důvodně. Vzal-li poté navrhovatel návrh zpět, učinil tak v důsledku chování účastníků, kteří zastavení řízení ve vyloženém smyslu zavinili a jsou z tohoto důvodu zaplatit navrhovateli jeho náklady řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 4 z. ř. s.).14. Za úkony učiněné v mezidobí od splnění této povinnosti do data zpětvzetí návrhu nebyly navrhovateli přiznány žádné náklady řízení nad rámec úkonu nutného (zpětvzetí návrhu), účelného (vyjádření k podání účastníka ze dne 13. 2. 2020) a úkonu učiněného k výzvě soudu (vyjádření ze dne 30. 4. 2020), tedy úkonu rovněž z tohoto důvodu účelného. Soud prvního stupně proto postupoval správně, přiznal-li navrhovateli náklady řízení dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v platném znění, za shora vyjmen