14 Cmo 365/2021-59 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na rozhodnutí, že se nepřihlíží k hlasům 1. účastníka , právnická osoba, , kterými se zdržel hlasování o usnesení bodu č. 3) na valné hromadě společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále též jen „společnost“), konané dne 23. července 2020, nelze přihlížet, a že k hlasům 2. účastníka, kterými se zdržel hlasování o usnesení bodu č. 3) na valné hromadě společnosti, konané dne 23. července 2020, nelze přihlížet (výrok I.), a navrhovateli uložil povinnost zaplatit 1. a 2. účastníkovi na účet jejich právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku 32 912 Kč (výrok II.).2. Soud prvního stupně posuzoval (navrhovatelem tvrzené) nepřijetí usnesení o přizpůsobení společenské smlouvy společnosti novým právním předpisům. Vyšel ze shodných tvrzení účastníků o skutečnostech (aniž by je blíže označil) a ze zhodnocení provedeného dokazování (aniž by je jakkoliv blíže popsal) a dovodil, že návrh byl podán včas. Tvrzené nepřijetí usnesení poměřoval úpravou § 212 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení. Z dikce § 212 odst. 2 o. z. totiž vyplývá, že soudní rozhodnutí přichází v úvahu pouze v případě, kdy člen soukromé korporace hlasoval pro nebo proti, nikoliv v případě, kdy se hlasování zdržel. Pokud by soud návrhu vyhověl, důsledkem by bylo pouze přepočítání hlasů, a to logicky pouze se stejným výsledkem, jelikož účastníci nehlasovali, ale hlasování se pouze zdrželi. Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel neprokázal, že by tím, že se účastníci zdrželi hlasování, zneužili svého hlasovacího práva k újmě celku. Z jeho tvrzení vyplývala pouze obava, že by tato újma v podobě zrušení společnosti na podnět rejstříkového soudu mohla nastat, tedy ještě nenastala. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel odvolání. Domáhá se jeho změny, aby k hlasům 1. a 2. účastníka nebylo přihlíženo.4. Odvolatel namítá, že soud prvního stupně vyložil § 212 odst. 2 o. z. nesprávně, protože dopadá i na zdržení se hlasování. Pokud se k hlasu společníka nepřihlíží, nemůže se ani započítávat do kvora potřebného pro schválení usnesení. K přijetí posuzovaného usnesení bylo potřeba 100 % hlasů všech společníků, což navrhovatel prokazoval předložením společenské smlouvy (zněním čl. IX odst. 5). Návrh nebyl přijat z důvodu, že 80 % hlasů navrhovatele bylo pro návrh a 20 % hlasů (1. a 2. účastníka) se zdrželo. Pokud by se k hlasům těchto účastníků nepřihlíželo, usnesení by bylo přijato. Zákon nevyžaduje, aby újma dle § 212 odst. 2 o. z. byla újmou faktickou, popřípadě peněžní. Újma navrhovatele spočívá v ohrožení společnosti budoucí sankcí spočívající v jejím zrušení pro nesplnění povinnosti vyplývající z § 777 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/. Navrhovatel doložil tři notářské zápisy osvědčující to, že v pozici jednatele se celkem třikrát neúspěšně pokoušel splnit svou zákonnou povinnost podřídit se novým právním předpisům, což však oba účastníci znemožnili. Vznikla tak i skutečná peněžní újma spočívající v notářských poplatcích zbytečně vynaložených za sepsání těchto notářských zápisů. Pokud jde o náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, soud měl postupovat podle § 12 odst. 4 AT, a nikoliv přiznat navrhovatelům deset plnohodnotných úkonů.5. 1. účastník ani 2. účastník se k takto podanému odvolání nevyjádřili.6. Odvolací soud přezkoumal předmětné usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3, 4 a § 28 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)], a odvolání shledal důvodným. Řízení v dané věci je řízením ve statusové věci právnických osob podle § 85 písm. a) z. ř. s., a proto se podle § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. podpůrně použije občanský soudní řád všude tam, kde příslušná otázka není řešena přímo v rámci z. ř. s.7. Podle § 212 odst. 2 o. z. zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká, pokud není podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo.8. Soud prvního stupně pochybil již tím, že správně nevymezil okruh účastníků řízení. Řízení podle § 212 odst. 2 o. z. se totiž týká i práv a povinností společnosti (soukromé korporace), ve které je přijímáno rozhodnutí prostřednictvím hlasů, k nimž nemá být přihlíženo (shodně např. Petrov, J., Výtisk, M., Beran V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, marg. č. 212 13). Třebaže lze řízení v dané věci zahájit jen na návrh, účastenství v něm se řídí obecnou definicí účastníků obsaženou § 6 odst. 1 z. ř. s., protože občanský zákoník výslovně neupravuje, kdo je účastníkem tohoto typu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018, sp. zn. 27 Cdo 1875/2018, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 94/2019). Se společností však soud prvního stupně nejednal, resp. jí do řízení jako účastníka nepřibral (§ 7 odst. 1 z. ř. s.), čímž zatížil řízení zmatečností vadou (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), která nemůže být za odvolacího řízení napravena a pro kterou je nutno přezkoumávané usnesení zrušit [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].9. Výrok usnesení ve věci samé není soudem prvního stupně formulován srozumitelně (§ 169 odst. 1 o. s. ř), je-li zamítán návrh ve znění, vol. cit., že „se nepřihlíží k hlasům“ 1. a 2. účastníka, „kterými se zdržel hlasování o usnesení“ (dále dílem konkretizovaným), „nelze přihlížet.“ Zdvojení výrazů „se nepřihlíží“ a „nelze přihlížet“ zakládá zřejmou nesrozumitelnost, které je třeba se při dalším rozhodnutí vyvarovat. Odůvodnění usnesení také zákonným požadavkům nevyhovuje, není-li přezkoumatelně popsáno, na základě jakých shodných tvrzení a na základě jakých konkrétních důkazů soud prvního stupně vystavěl svá rozhodná skutková zjištění.10. Odvolací soud nesdílí posouzení soudu prvního stupně o tom, že § 212 odst. 2 o. z. nedopadá na případ zdržení se hlasování.11. Hlasovací právo společníka může být zneužito nejen k přijetí rozhodnutí, ale také k tomu, aby společník přijetí určitého usnesení zabránil, ať již hlasuje proti jeho přijetí nebo se takového hlasování zdrží. Domůže-li se osoba, jež na tom prokáže právní zájem, rozhodnutí soudu, že se k hlasům zneužívajícího společníka nepřihlédne, musí společnost znovu posoudit, jaké bylo při přijímání dotčeného usnesení kvorum (kolik společníků a s kolika hlasy se jednání valné hromady účastnilo), zda byla valná hromada usnášeníschopná (§ 169 odst. 1 z. o. k.) a kolik hlasů bylo odevzdáno pro dotčené usnesení. Důsledkem rozhodnutí soudu podle § 212 odst. 2 o. z. tedy je, že se k hlasům zneužívajícího společníka nepřihlédne ani pro posouzení schopnosti valné hromady se usnášet, ani při počítání většiny potřebné k přijetí rozhodnutí (a to bez ohledu na to, zda se většina počítá z hlasů účastnících se společníků či z hlasů všech společníků) [srov. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, Komentář k § 191, marg. č. 191 39).12. Pokud tak soud prvního stupně návrh zamítl s odůvodněním, že na zdržení se hlasování institut § 212 odst. 2 o. z. nedopadá, s argumentem, že nehlasování není významné pro přepočet hlasů (pokud by návrhu bylo vyhověno), jde o rozhodnutí nesprávné.13. Dodává-li soud prvního stupně „pro úplnost“, že navrhovatel nemůže být úspěšný z důvodu, že neprokázal, že by účastníci zneužili svého práva k újmě celku, resp. že navrhovatel svým tvrzením nevyvrátil, že účastníci svým hlasováním pouze svobodě vykonávali svá hlasovací práva, aniž by předtím poskytl navrhovateli řádné poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění nedostatečných tvrzení (podle soudu prvního stupně) a k označení důkazů k prokázání neprokázaných (navrhovatelem tvrzených) skutečností, nemůže toto posouzení rovněž obstát. Je tomu tam z důvodu, že i v rámci řízení, jež se řídí zákonem o zvláštních řízeních soudních, se podpůrně použije ustanovení o poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. (srov. např. např. Jirsa a kol., Zákon o zvláštních řízeních soudních, Komentář. Kancelář Havlíček Brain Team, Praha, 2015, § 20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 29 Cdo 4006/2015, mutatis mutandis), a to tím spíše u tvrzení a důkazů, které mohou být známy toliko navrhovateli proto, že se týkají jeho (partikulárního) právního zájmu (§ 212 odst. 2 o. z.).14. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.