2 Cmo 134/2021-99 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zrušil vůči žalované směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č. j. 7 Cm 27/2016-17 (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění usnesení uvedl, že řízení bylo zastaveno a směnečný platební rozkaz byl vůči žalované zrušen postupem podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. na základě zpětvzetí žaloby, které učinila žalobkyně podáním ze dne 24. 3. 2021. Pokud jde o náklady řízení, o těchto bylo rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení bylo zastaveno, nicméně k podání zpětvzetí došlo pro jednání žalované z důvodu její insolventnosti. Z toho důvodu žalované právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno.2. Proti tomuto usnesení, a to jen do jeho výroku III. o nákladech řízení, podala žalovaná v zákonem stanovené lhůtě odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém uvedla, že tvrzení žalobkyně, že žaloba byla podána důvodně, je účelové, subjektivní a nepravdivé. Žaloba byla podána v roce 2016 za určitého skutkového stavu a insolvenční řízení, které bylo zastaveno pro nedostatek majetku, vrátilo věc do situace, která byla naprosto nezměněna. To proto, že insolvenční řízení projednání předmětné žaloby toliko zdrželo, ale jinak žádný hmotný dopad na věc nemělo. Pokud tedy až 24. 3. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět s odůvodněním, že řízení považuje za neefektivní, je to jen její věc, neboť postupů je celá řada a i pro případný odpis pohledávek by žalobkyně rozsudek potřebovala. Žalovaná s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu poukázala na to, že zpětvzetí žaloby a zastavení řízení je objektivní příčinou na straně žalobce a soud nezkoumá a ani zkoumat nemůže avizované (nepravdivé) pohnutky. V takovém případě je judikováno, že žalobce nese objektivní odpovědnost za dispozici se žalobou a nemá právo na to, aby určil, že žalovaný nemá nárok na reparaci nákladů. Z těchto důvodů žalovaná navrhla změnu usnesení v jeho výroku III. tak, že jí bude přiznána náhrada nákladů zastoupení v rozsahu odměny za převzetí věci s konzultací, za podání námitek, za doplnění odvolání ve věci samé a dále v rozsahu půl úkonu za reakci na výzvu soudu ze dne 19. 3. 2021 k doplnění dokazování. Žalovaná dále uplatnila právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu poloviny odměny za odvolání a právo na 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč a na náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty.3. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v odvoláním dotčeném výroku III. o nákladech řízení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.).5. Podle ustanovení § 146 odst. 2, věta první o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Zavinění se přitom posuzuje výlučně z hlediska procesního. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je podle ustanovení § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř. povinen hradit náklady řízení žalovaný.6. Z první věty ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. plyne, že žalobce zpětvzetím žaloby vždy zaviní zastavení řízení a je v takovém případě povinen nahradit žalovanému jeho náklady. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je z tohoto pravidla stanovena výjimka obsažená ve druhé větě uvedeného ustanovení, z níž vyplývá, že třebaže žalobce zavinil zastavení řízení tím, že žalobu vzal zpět, je povinností žalovaného nahradit mu náklady řízení za procesní situace, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. I důvodnost podání žaloby je přitom třeba uvažovat výlučně procesně, tedy z hlediska výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce.7. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně vzala podáním ze dne 24. 3. 2021 vůči žalované zpět žalobu o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 5 120 000,54 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 31. 12. 2015 do zaplacení a s odměnou ve výši 17 066 Kč. Jako důvod zpětvzetí žaloby uvedla, že další vedení řízení nepovažuje za efektivní, neboť konkurs na majetek žalované byl pravomocně zrušen pro nedostatek majetku. Podle žalobkyně byla žaloba podána důvodně.8. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se nedomohla uspokojení nároku proti žalované, když směnečná pohledávka jí nebyla žalovanou uhrazena, nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně o tom, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro jednání žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, dostupné na www.nsoud.cz). V samotné okolnosti, že na žalovanou byl v průběhu řízení prohlášen konkurs a že tento byl zrušen pro nedostatek majetku, tak nelze spatřovat chování žalované, jež by mohlo odůvodňovat závěr o jejím zavinění na zastavení řízení, jak soud prvního stupně dovodil. Právem proto žalovaná namítá, že zpětvzetí žaloby bylo čistě subjektivním rozhodnutím žalobkyně nadále nepokračovat v jí zahájeném soudním řízení.9. Zavinění na zastavení řízení je proto na straně žalobkyně, kterou stíhá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, první věta o. s. ř. povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložila. Za tyto náklady je třeba považovat odměnu za zastupování žalované advokátem v rozsahu 2 a půl úkonu právní služby po 28 860 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání námitek a odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 6. 2016, č. j. 7 Cm 27/2016-26) podle ustanovení § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ a § 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a dále náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad hotových výdajů podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 15 340,50 Kč.10. Pokud jde o žalovanou dále uplatněný úkon právní služby, spočívající v její reakci na výzvu soudu prvního stupně k doplnění dokazování, za tento jí nebylo možno odměnu přiznat, neboť se jedná o podání, jímž žalovaná pouze označila důkazy, resp. sdělila soudu prvního stupně jím vyžadované údaje, aniž by se jakkoli vyjadřovala ve věci samé. Nejde tedy o samostatný úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za tohoto stavu věci žalované nenáleží ani jí dále účtovaná paušální náhrada hotových výdajů a náhrada za daň z přidané hodnoty z nákladů řízení, které nebyly shledány jako náklady žalovanou skutečně či účelně vynaložené.11. S odkazem na závěry shora uvedené odvolací soud změnil výrok III. usnesení soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 88 390,50 Kč, a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, která byla v odvolacím řízení úspěšná, náleží právo na jejich náhradu ve výši odpovídající odměně za jeden úkon právní služby v rozsahu jedné poloviny podle ustanovení § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (14 430 Kč), paušální náhradě hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky (300 Kč) a náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a z paušálních náhrad (3 093,30 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 17 823,30 Kč je žalobkyně povinna i v tomto případě zaplatit žalované k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).