2 Cmo 160/2021-182 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 9. 6. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalované“) zaplacení částky 1 100 193,76 Kč se 6% úrokem z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení a s odměnou ve výši 3 667 Kč. Jak žalobkyně uvedla, je řádnou majitelkou směnky vlastní vystavené na její řad žalovanou 1. v , adresa, dne 30. 8. 2019. Směnka zní na částku 1 100 193,76 Kč a splatnou se stala dne 24. 4. 2020. Platebním místem směnky je , adresa, . Žalovaná 2. převzala svým podpisem na směnce rukojemství za výstavce. Na směnku nebylo zaplaceno ničeho.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 7. 8. 2020, č. j. 30 Cm 70/2020-19, proti kterému podaly žalované včasné námitky. Uvedly v nich, že si nejsou vědomy, že by dne 30. 8. 2019 podepisovaly jakoukoli směnku vystavenou ve prospěch žalobkyně, a namítly, že podpisy na směnce u jejího výstavce a směnečného rukojmího nejsou pravými podpisy , Anonymizováno, .3. Žalobkyně ve vyjádření k námitkám žalovaných uvedla, že žalovaná 2. podepsala dne 30. 8. 2019 originál předmětné směnky jako avalista a zároveň jako jednatelka žalované 1. K této směnce byla uzavřena téhož dne Dohoda o uplatnění vyplňovacího práva směnečného reg. číslo , Anonymizováno, , v jejímž článku III. udělily žalované žalobkyni právo doplnit do blankosměnky směnečnou částku do výše odpovídající splatným pohledávkám a vyplnit datum splatnosti směnky. Žalobkyně dále uvedla, že směnka zajišťovala její pohledávky za žalovanou 1. ze smlouvy o úvěru reg. č. , Anonymizováno, ze dne 30. 8. 2019, v jejímž čl. 5 odst. 1 je existence blankosměnky uvedena jako podmínka čerpání úvěru. Podpisy na směnce, dohodě o vyplňovacím právu směnečném a na úvěrové smlouvě vykazují shodu a nemůže tak být pochyb o pravosti kteréhokoli z těchto podpisů.4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení o námitkách ve výši 600 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že jednání nařízené k projednání námitek žalovaných na den 19. 10. 2020 bylo konáno dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaných. Konstatoval, že takový postup nebyl v rozporu se žádným opatřením či doporučením předsedy soudu nebo , Anonymizováno, co se epidemiologické situace a zdravotních rizik spojených s cestou zástupce žalovaných k soudu týče. K námitce žalovaných týkající se pravosti jejich podpisů na směnce soud prvního stupně uvedl, že hodnotil ve vzájemné souvislosti veškeré listinné důkazy, které provedl, a to úvěrovou smlouvu, žádost o čerpání úvěru, dohodu o vyplňovacím prohlášení směnečném a směnku. Odkázal na písemné vyjádření žalobkyně ze dne 21. 9. 2020, v němž na tyto listiny bylo poukazováno s tím, že soudu budou žalobkyní předloženy. Žalované vůči nim nevznesly žádné výhrady a jejich existenci v mezidobí nezpochybnily. Vycházeje z obsahu listin, jimiž provedl důkaz, vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou 1. vznikl na základě uzavřené úvěrové smlouvy závazkový vztah, na jehož základě měla žalovaná 1. právo na čerpání úvěru ve výši 1 100 000 Kč, o který požádala k datu 2. 9. 2019. Žalovanými nebylo zpochybněno, že žalovaná 1. na základě této smlouvy finanční prostředky ve výši 1 100 000 Kč čerpala. Mezi žalobkyní a žalovanou 1. bylo sjednáno zajištění závazku blankosměnkou vystavenou žalovanou 1. a avalovanou žalovanou 2. Žalovaná 1. v dohodě o vyplňovacím právu směnečném deklarovala vystavení blankosměnky s oprávněním žalobkyně přistoupit za určitých podmínek k jejímu vyplnění. Soud prvního stupně uzavřel, že má za dostatečně prokázané, že žalovaná 1. vystavila ve prospěch žalobkyně zajišťovací blankosměnku s avalem žalované 2., která se po jejím vyplnění stala směnkou. Námitka nepravosti podpisu žalovaných na směnce tak byla shledána účelovou a nedůvodnou. Směnečný platební rozkaz byl proto v plném rozsahu ponechán v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal plně úspěšné žalobkyni právo na náhradu 2 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.5. Žalované podaly proti rozsudku včasná odvolání, v nichž navrhly jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkly, že neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržený důkaz potřebný k prokázání rozhodných skutečností, a to důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k přezkoumání podpisů , Anonymizováno, na předmětné směnce. Pokud jde o úvahu založenou na hodnocení jiných žalobkyní předložených listin, tato nemůže dostatečně odůvodnit závěr o oprávněnosti nároku ze směnky. Žalované dále namítly, že soud prvního stupně nesprávně jednal v jejich nepřítomnosti a tím omezil jejich právo na spravedlivý proces. Odkázaly na usnesení Vlády České republiky č. 957 ze dne 30. 9. 2020 a na další krizová a mimořádná opatření orgánů veřejné moci k odvrácení ohrožení zdraví osob, jejichž cílem bylo omezit sociální kontakty mezi lidmi. V rozporu s nimi by přitom bylo vyžadovat, aby zástupce žalovaných překonával vzdálenost mezi , adresa, (cca 400 km tam a zpět) za použití veřejné dopravy, s omezenou možností stravy a hygienickými omezeními.6. Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaných a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.8. Z jednání nařízeného odvolacím soudem na den 5. 4. 2022 se žalované omluvily, aniž by žádaly o jeho odročení. Odvolací soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.9. Předně bylo třeba posoudit, zda soud prvního stupně postupoval správně, když neodročil jednání nařízené na den 19. 10. 2020, třebaže o to tehdejší zástupce žalovaných žádal podáním ze dne 14. 10. 2020, které bylo soudu prvního stupně doručeno téhož dne. Jak vyplývá z ustanovení § 119 odst. 1 o. s. ř., jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Jednání tak lze odročit pouze z důvodu týkajícího se některého z účastníků či zástupců, který se musí vyznačovat nepředvídatelností a závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 124, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015, včetně judikatury tam citované).10. Odvolací soud konstatuje, že samotné vyhlášení nouzového stavu na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru, jímž zástupce žalovaných žádost o odročení jednání odůvodnil, za důležitý důvod ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 o. s. ř. považovat nelze. V době konání jednání nařízeného na den 19. 10. 2020 nebyl zakázán ani omezen volný pohyb osob na území České republiky a tedy vyhlášený nouzový stav nebránil zástupci žalovaných k jednání se dostavit. Za situace, kdy zástupcem žalovaných nebylo tvrzeno, že by v rozhodné době byl v izolaci z důvodu nákazy koronavirem či v karanténě nebo že by spadal do skupiny osob s rizikovými zdravotními faktory z hlediska dopadu této nákazy na jeho zdraví, nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud jednání konal podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaných a jejich zástupce a pokud dle téhož ustanovení při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.11. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 30 odst. 1, může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je třeba v prohlášení udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavá