2 Cmo 356/2014-129 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 20. 12. 2012, ve znění jejího doplnění ze dne 11. 1. 2013, se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1., 2. a 3. zaplacení částky 25 000 Kč se 6 % úrokem z této částky od 16. 8. 2012 do zaplacení a s odměnou ve výši 83,33 Kč. Jak žalobkyně uvedla, je řádnou majitelkou směnky, kterou dne 13. 10. 2009 vystavil v , Anonymizováno, žalovaný 1. na řad , Anonymizováno, , narozené dne , Anonymizováno, , na částku 100 000 Kč se splatností dne 15. 8. 2012. , Anonymizováno, jako remitent směnku indosovala na společnost , Anonymizováno, , která ji indosovala na společnost , Anonymizováno, Společnost posledně uvedená pak směnku indosovala na žalobkyni. Pokud jde o žalované 2. a 3., tito se jako směneční rukojmí zaručili za výstavce.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 13 Cm 477/2012-17, proti kterému podala žalovaná 2. včasné námitky. Uvedla v nich, že žalobkyně ji nevyzvala k plnění podle § 142a o. s. ř., že směnka není formálně platná z důvodu neurčitě uvedeného platebního místa a že žalobkyni nesvědčí nepřetržitá řada indosamentů, když první indosament není řádný z důvodu, že z něj neplyne určité a jasné vyjádření vůle. Označení nabyvatele směnky je nadto uvedeno až za podpisem prvního majitele směnky. Ani další indosamenty nejsou řádně identifikovatelné a není z nich zřejmé určení osob nabyvatelů. Indosamenty nejsou v nepřerušované řadě, ale jsou rozděleny dalšími záznamy, které nemají povahu indosamentů, což má za následek, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována. Žalovaná 2. dále namítla, že směnka jí nebyla předložena k placení a ani nebyla informována o jejím doplnění. Uvedla, že směnku avalovala jako blankosměnku a že podmínky pro její vyplnění byly dány nejen prohlášením výstavce, ale též smlouvou o půjčce, ze které nárok plyne, smlouvami s , Anonymizováno, a ústními dohodami s první „věřitelkou“. Půjčka, která je podkladem směnky, však poskytnuta nebyla a tedy částka ve směnce uvedená je doplněna v rozporu se směnečnou dohodou.3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal vydaný směnečný platební rozkaz vůči žalované 2. v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 25 000 Kč se 6 % úrokem od 16. 8. 2012 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 83,33 Kč (výrok I.), zrušil ho vůči žalované 2. v rozsahu jí uložené povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 160,70 Kč (výrok II.) a žalované 2. uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 154,80 Kč s tím, že plněním žalovaných 1. a 3. na náhradu nákladů řízení na základě směnečného platebního rozkazu zaniká v rozsahu plnění povinnost žalované 2. podle výroku III. rozsudku (výrok III.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že neshledal důvodnou námitku neplatnosti směnky pro rozpor místa placení s ostatními údaji na ní uvedenými. Směnka byla splatná v Olomouci, přičemž umístěna byla u remitenta a předložena měla být v kanceláři remitenta na adrese , Anonymizováno, . Mezi údaji místa placení a domicilu tak není žádný rozpor. Pro určení místa placení je přitom bez významu jakýkoli místní údaj uvedený u remitenta směnky. K žalovanou 2. namítanému nedostatku aktivní legitimace žalobkyně soud prvního stupně konstatoval, že rubopis nemusí obsahovat určité a jasné vyjádření vůle k převodu, neboť takovým projevem vůle indosanta je již pouhý jeho podpis na rubu směnky. Směnečný a šekový zákon nemá ani žádné zvláštní požadavky na označení indosatáře, když dokonce připouští, že ten ani označen být nemusí. V takovém případě je řádným majitelem směnky ten, kdo ji má v rukou a komu svědčí nepřetržitá řada indosamentů, i kdyby poslední z nich byl blankoindosamentem. Nepravdivé je pak tvrzení žalované 2. o tom, že rubopis na společnost , Anonymizováno, neobsahuje řádný podpis. Pokud žalovaná 2. namítala, že jí směnka nebyla předložena k placení, pak k tomuto tvrzení nenabídla žádný důkaz. Navíc ve vztahu k přímým směnečným dlužníkům nepředstavuje předložení směnky k placení úkon potřebný k zachování směnečného nároku, neboť se jedná pouze o úkon upomínací. Dále pak soud prvního stupně připomněl, že za úkon předložení směnky k placení se považuje i doručení žaloby. K dalším námitkám žalované 2. soud prvního stupně uvedl, že žalovaná 2. netvrdila dostatečně skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že žalobkyně nabyla směnku vědomě k její škodě a že tomu tak bylo i u všech předchozích indosatářů. Nevylíčila ani dostatečně skutečnosti tvořící základ jejích kauzálních námitek, když nepopsala, co bylo obsahem smluv, na které se odvolává, jaká práva a jaké povinnosti a komu z nich vznikly a k zajištění kterých z nich byla směnka vystavena. Tyto námitky je tak podle soudu prvního stupně nutno považovat za neurčité. K výhradě žalované 2., že ji žalobkyně nevyzvala k plnění výzvou podle § 142a odst. 1 o. s. ř., soud prvního stupně uvedl, že tuto povinnost ukládá občanský soudní řád až od 1. 1. 2013. Řízení v dané věci však bylo zahájeno dne 20. 12. 2012. Směnečný platební rozkaz byl proto vůči žalované 2. ponechán v platnosti v části směnečného peníze, 6 % úroku a směnečné odměny. V rozsahu jím přiznaných nákladů řízení soud prvního stupně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, směnečný platební rozkaz vůči žalované 2. zrušil. Vzhledem k plnému úspěchu žalobkyně pak žalovanou 2. zavázal k náhradě nákladů řízení, které určil v celkové výši 7 154,80 Kč.4. Žalovaná 2. podala proti rozsudku včasné odvolání. Pokud se jedná o namítaný rozpor platebního místa, vytkla soudu prvního stupně, že nedal do souvislosti námitku doplnění směnky o údaj „V Olomouci u“, který na směnce, jak byla účastníky podepsána, uveden nebyl. Podle žalované 2. nejsou její námitky neurčité, neboť v nich popsala obsah směnečné dohody, který je též obsažen na rubu směnky, z čehož plyne i vědomost každého držitele směnky o obsahu vzájemných ujednání, použití směnky a její povahy. Žalovaná 2. setrvala na tom, že remitent směnky nikdy žádné půjčky neposkytoval, a na tom, že žalobkyně jednala při nabývání směnky vědomě ke škodě dlužníka, když jí muselo být známo, že směnka je směnkou zajišťovací, což výslovně plyne z jejího textu. Poukázala na to, že součástí dohody o jejím rukojemském závazku byly podmínky uplatnění a vyplnění směnky shodné s dohodou mezi žalovaným 1. a remitentem. Navíc existuje i jasná dohoda pojatá do vlastního hmotného substrátu směnečné listiny, kdy, kým a v jaké výši bude směnka doplněna, tedy i o podmínkách, za jakých okolností žalovaná 2. rukojemský závazek převzala. Z toho, že ze směnky plyne její účel a důvod existence, lze mít i za to, že jakýkoli její majitel o povaze směnky musí vědět. Takovýto nabyvatel se tak dopouští přinejmenším hrubé nedbalosti při nabývání směnky, neboť nemůže být v dobré víře o absenci kauzálních důvodů pro její existenci, jakož i o tom, jak byla tato směnka vyplněna. K tomu žalovaná 2. odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007. Jednání ke škodě všech osob se dopustila , Anonymizováno, jako remitent směnky, když věděla a musela vědět, že žádný závazek ze smlouvy o půjčce neexistuje a není tedy krytý ani směnkou, kterou blankoindosamentem převáděla. Žalovaná 2. popsala další skutečnosti, ze kterých je podle ní zřejmé, že žalobkyně věděla a musela vědět o všech okolnostech se směnkou spjatých. Namítla dále, že soud prvního stupně nevzal do úvahy její další námitky obsažené v podání ze dne 28. 4. 2014 a ani ji nezaslal protokol „z tohoto jednání“. V té souvislosti připomněla závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11, který obsahově navazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12. Dalším pochybením soudu prvního stupně je podle žalované 2., že se nezabýval jejím návrhem na přerušení řízení do skončení vyšetřování Policií České republiky.5. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání poukázala na to, že jeho součástí jsou skutečnosti, které nebyly obsahem námitek žalované 2. proti směnečnému platebnímu rozkazu a že žalovaná 2. tak své námitky v rozporu s ustanovením § 175 odst. 4 o. s. ř. rozšiřuje. Žalobkyně uvedla, že směnku nabyla již jako úplnou od předchozího majitele a že jí nejsou známy okolnosti, za nichž směnka byla vystavena, ani jaké mimosměnečné vztahy se ke směnce vážou. Podle žalobkyně nemůže žalovaná 2. s ohledem na několikanásobnou indosaci směnky vůči ní uplatňovat jiné námitky, než ty, jež vyplývají z jejích vlastních vztahů k žalobkyni. Žalovaná 2. je navíc v pozici avala, tento svůj vlastní vztah nikterak nevymezila a ani neuvedla, proč případně odpadl/nenaplnil se její směnečný závazek. Žalobkyně citovala podstatné závěry z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Cmo 221/2013. K tvrzení žalované 2. o nabytí směnky žalobkyní ke škodě dlužníků má žalobkyně za to, že je na žalované 2., aby svá tvrzení dokázala. Ta však n