2 Cmo 46/2024-278 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení směnečné pohledávky ve výši 150 000 EUR s příslušenstvím a odměnou s odkazem na směnku vlastní vystavenou dne 23.4.2018.2. Soud prvního stupně vydal dne 15.3.2023 rozsudek č. j. 39 Cm 296/2022-126, kterým ve výroku II. směnečný platební rozkaz ze dne 7.12.2022, č. j. 39 Cm 296/2022-28 ve výroku ad c) o nákladech řízení v rozsahu 28 182,11 Kč zrušil, ve zbývající části ponechal směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.3. Žalovaný podal v zákonné lhůtě písemným podáním ze dne 4.4.2023 proti tomuto rozsudku odvolání, ve kterém současně požádal o osvobození od soudních poplatků.4. Soud prvního stupně usnesením ze dne 19.7.2023, č. j. 39 Cm 296/2022-201 nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků.5. Žalovaný podal písemným podáním ze dne 4.8.2023 proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě odvolání.6. Odvolací soud usnesením ze dne 21.9.2023, č. j. 2 Cmo 129/2023-219 výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.7. Soud prvního stupně usnesením ze dne 26.9.2023, č. j. 39 Cm 296/2022-223 vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 184 250 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.8. Písemným podáním ze dne 17.10.2023 žalovaný opakovaně požádal soud prvního stupně o přiznání osvobození od soudních poplatků.9. Soud prvního stupně usnesením ze dne 1.11.2023, č. j. 39 Cm 296/2022-234 zastavil řízení o opakované žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků.10. Odvolací soud usnesením ze dne 18.1.2024, č. j. 2 Cmo 189/2023-245 výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.11. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil soudní poplatek za odvolání, postupoval soud prvního stupně dle § 9 odst.1 zák. č. 549/1991 Sb. a usnesením ze dne 26.1.2024, č. j. 39 Cm 296/2022-250 ve výroku I. zastavil a ve výroku II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. S odkazem na ust. § 169 odst.2 o. s. ř. usnesení nebylo odůvodněno.12. Písemným podáním ze dne 15.2.2024 podal žalovaný proti tomuto usnesení včasné odvolání, které doplnil dne 29.2.2024, ve kterém zejména uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalovaného opětovně nevyzval k zaplacení soudního poplatku poté, co nevyhověl jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně tak zastavil řízení, aniž by dal žalovanému prostor pro zaplacení soudního poplatku. Žalovaný přitom vylučuje, že by na jeho straně docházelo k obstrukčnímu jednání. Vydané usnesení soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné a vadné pro absenci odůvodnění.13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.14. V souladu s § 9 odst.1 zák. č. 549/91 Sb. nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížností zaplacen, vyzve soud poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů, výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.15. Z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně k návrhu žalovaného přezkoumal, zda na jeho straně jsou splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku a usnesením ze dne 19.7.2023, č. j. 39 Cm 296/2022-201 tomuto návrhu nevyhověl a osvobození od soudních poplatku žalovanému nepřiznal, což bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.2023, č. j. 2 Cmo 129/2023-219. Následně soud prvního stupně výzvou ze dne 26.9.2023 (doručenou dne 2.10.2023) vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 184 250 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. Žalovaný předmětný soudní poplatek nezaplatil a opětovně dne 17.10.2023 podal návrh na osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 1.11.2023 řízení o osvobození od soudních poplatků zastavil s odůvodněním, že nedošlo ke změně (zhoršení) majetkových poměrů žalovaného a v důsledku již vydaného rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků se jedná o věc pravomocně rozhodnutou. Důvodem opakované žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků nebyla změna jeho majetkových poměrů, nýbrž nesouhlas s právními závěry soudu prvního stupně. Předmětné usnesení soudu prvního stupně bylo předmětem odvolacího řízení a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 18.1.2024, č. j. 2 Cmo 189/2023-245 bylo potvrzeno, jak výše uvedeno. Je třeba konstatovat, že soud prvního stupně ve svém usnesení č. j. 39 Cm 296/2022-234 (na rozdíl od předcházejícího usnesení č. j. 39 Cm 296/2022-201) již věcně nerozhodl o přiznání osvobození od soudních poplatků pro žalovaného, když z procesních důvodů pro „opakovanou žádost“ řízení zastavil dle § 159a o. s. ř. Ve svém důsledku lze tak opakovanou žádost žalovaného ze dne 17.10.2023 podanou po doručení usnesení 2 Cmo 129/2023-219 (dne 2.10.2023) neobsahující žádné skutečnosti o zhoršení majetkových poměrů žalovaného považovat za snahu o prodloužení odvolacího řízení a takové jednání žalovaného zneužívající ust. § 138 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany dle § 6 o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že na straně žalovaného nedošlo ke zkrácení jeho práv, když o jeho majetkových poměrech bylo pravomocně rozhodnuto (po přezkumu rozhodnutí odvolacím soudem) a žalovanému byla následně poskytnuta zákonná lhůta k dodatečné úhradě soudního poplatku za odvolání, jejíž poslední den připadl na 17.10.2023. Není pochyb o tom, že výše soudního poplatku a povinnost k jeho zaplacení byla žalovanému známa. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně by v daném případě nepochybil, pokud by s procesním rozhodnutím o zastavení řízení o žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků současně rozhodl i o zastavení řízení pro jeho nezaplacení.16. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně výzvou ze dne 26.9.2023 doručenou dne 2.10.2023 řádně vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání a ten v rámci stanovené 15-denní lhůty jej nezaplatil a odvolací soud nedovodil předpoklady pro další „opakovanou“ výzvu na zaplacení soudního poplatku za odvolání, nastaly zákonné podmínky pro zastavení odvolacího řízení dle 9 odst.1 zák. č. 549/91 Sb.17. Lze proto konstatovat, že soud prvního stupně postupoval ve shodě s § 9 odst.1 zák. č. 549/91 Sb., pokud ve svém výroku I. odvolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. Soud prvního stupně současně vyhověl dikci ust. § 169 odst. 2 o. s. ř., když z obsahu výroku I. je zcela zřejmé, z jakého důvodu bylo řízení zastaveno. Z tohoto důvodu odvolací soud ve svém výroku I. napadené usnesení včetně jeho výroku II. o náhradě nákladů řízení jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř.18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve výroku II. podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně vznikly náklady za podané písemné vyjádření ze dne 11.3.2024 k odvolání žalovaného odpovídající polovině úkonu právní služby dle § 11 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 11 790 Kč (kurz EUR ke dni 11.3.2024 činil 25,352 Kč, tarifní hodnota 150 500 EUR představuje 3 811 412,50 Kč) a 1 paušální částce ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšené o 21 % DPH.19. Vzhledem k tomu, že projednání ústavní stížnosti žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.1.2024, č. j. 2 Cmo 189/2023-245 není závislé na tom, že příslušné soudní rozhodnutí nabude právní moci, neshledal odvolací soud splnění podmínek pro přerušení odvolacího řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jak uvedeno ve výroku III. daného rozhodnutí.