7 Cmo 148/2022-877 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným usnesením soud prvního stupně ve výroku I. zastavil řízení ve věci zaplacení částky 700 000 000 Kč spolu s příslušenstvím a ve výroku II. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení právního zastoupení v celkové výši 15 823 491 Kč, což je 3 164 698,20 Kč pro každého žalovaného k rukám právního zástupce žalovaných, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se původně domáhala náhrady škody způsobené porušením právní povinnosti ve výši 700 000 000 Kč po sedmi žalovaných. V průběhu řízení vzala žalobkyně svou žalobu zpět vůči žalovaným 3) a 6), o čemž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 18. 5. 2021, č. j. 52 Cm 105/2012-791. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala podáním ze dne 21. 4. 2022 žalobu zpět i vůči zbylým žalovaným a zástupce žalovaných se zpětvzetím vyslovil souhlas, soud řízení zastavil podle § 96 o. s. ř. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. věta první, neboť to byla žalobkyně, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Žalobkyně má právo disponovat se žalobou a byla to žalobkyně, která žalovala sedm subjektů a v průběhu řízení činila řadu procesních návrhů a podávala opravné prostředky u všech stupňů soudů. Proto se dle soudu nemůže žalobkyně nyní dovolávat společného zájmu věřitelů na úkor žalovaných, kterým jednáním žalobkyně vznikly náklady řízení. S ohledem na rozhodnutí vynesené soudem při jednání dne 22. 4. 2022, kterým všem žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení, se již soud nemohl zabývat návrhem žalobkyně na odchýlení od ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996, advokátní tarif (dále jen „AT“) a postup dle § 150 o. s. ř., přesto konstatoval, že s takovým postupem nelze z mnoha důvodů souhlasit, kdy argumentaci žalovaných v jejich podání ze dne 29. 4. 2022 považuje za správnou. Soud právnímu zástupci žalovaných přiznal odměnu za celkem 8 úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 1 AT (příprava a převzetí právního zastoupení, vyjádření ze dne 29. 10. 2013, vyjádření nového právního zástupce ze dne 30. 5. 2014, vyjádření k odvolání ze dne 1. 7. 2019, vyjádření ze dne 23. 2.2021, účast na jednání dne 1. 12. 2016, 22. 1. 2019, 9. 4. 2019) ve výši 259 440 Kč a 5 úkonů dle ust. §11 odst. 2 AT (vyjádření ze dne 31. 7. 2014, vyjádření ze dne 10. 12. 2018, vyjádření ze dne 29. 1. 2019, vyjádření do odvolání ze dne 12. 7. 2021, účast na jednání - vyhlášení rozhodnutí dne 22. 4. 2022) ve výši 129 720 Kč. Celkem tedy 2 724 120 Kč. Dále soud přiznal 13 paušálních náhrad § 13 odst. 4 AT po 300 Kč, tj. 3,900 Kč a 21% DPH ve výši 436 678, 20 Kč, celkem tedy 3 164 698,20 Kč za jednoho zastoupeného. Za všech pět 15 823 491 Kč. Soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za 5 úkonů, kdy tyto neshledal za potřebné k účelnému bránění práva. Vyjádření ze dne 18. 12. 2015 mohlo a mělo dle soudu být součástí předchozího vyjádření z 31. 7. 2014, neboť v mezidobí nedošlo ze strany žalobkyně k žádnému úkonu, který by vyvolal potřebu znovu se vyjadřovat. Vyjádřením ze dne 3. 12. 2018 se právní zástupce pouze stručně bez výzvy soudu vyjádřil k návrhu žalobkyně na odročení jednání nařízeného na den 7. 12. 2018 a připojil se k písemnému vyjádření dalších žalovaných. Stejně tak dle soudu se právní zástupce vyjádřením ze dne 21. 12. 2018, stručně bez výzvy soudu, vyjádřil k předpokládané další snaze žalobkyně o zmaření nařízeného jednání a připojil se k písemnému vyjádření dalších žalovaných. Vyjádření ze dne 14. 2. 2019 jakožto doplnění vyjádření ze dne 29. 1. 2019 neobsahovalo argumentaci, kterou by nebylo možné uvést v předchozím vyjádření a stejně tak vyjádření ze dne 5. 11. 2021, kterým bylo doplněno vyjádření ze dne 12. 7. 2021.3. Proti výroku II. tohoto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém předně uvedla, že jí nelze klást za vinu zastavení řízení za situace, kdy soud nepřipustil záměnu účastníků řízení na straně žalobkyně, která již v řízení nemohla pokračovat, jelikož již pohledávku nevlastnila a nezbylo jí nic jiného než vzít žalobu zpět. Soud tak měl aplikovat ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak již sám soud konstatoval ve zpětvzetí žaloby ze dne 21. 4. 2022. Soud nesprávně odmítl zabývat se tvrzením a argumentací ve vyjádření ze dne 25. 4. 2022, jelikož o výši náhrady nákladů řízení dosud nebylo rozhodnuto, když soud poskytl žalovaným lhůtu pro vyčíslení nákladů. Dle odvolatelky se měl soud zabývat jejím návrhem na uplatnění postupu podle ust. § 150 o. s. ř. a moderovat výši nákladů tak, že nebude aplikovat ustanovení § 12 odst. 4 AT, neboť jednotlivé úkony žalovaných v řízení činil právní zástupce vždy společně za všechny žalované, aniž by v podáních jakkoli rozlišoval individuální skutkové či právní okolnosti ohledně žalovaných. Uplatněná právní argumentace všech žalovaných byla identická a žalovaní vystupovali v řízení jednotně jako jeden subjekt. Proto se nejedná o účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a náhrada za ně dle odvolatelky neměla být soudem přiznána, resp. společné úkony žalovaných měly být považovány za jediný úkon. Odvolatelka k tomu citovala usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63, nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. Zn. IV. ÚS 529/16 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. Zn. 26 Cdo 3964/2015. Soud se dle odvolatelky měl zabývat návrhem na využití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., jelikož za situace, kdy je žalobkyně v úpadku řešeném formou reorganizace totiž povinnost hradit vysoké náklady řízení dopadá nikoliv toliko do majetkové sféry žalobkyně, ale především do majetkové sféry věřitelů žalobkyně. Pokud soud dospěje k závěru, že k zastavení řízení došlo v důsledku procesního zavinění žalobkyně, má odvolatelka za to, že úkony právní služby poskytnuté advokátem žalovaným, označené soudem prvního stupně č. 4, 5, 7 a 8, nelze považovat za úkony právní služby podle advokátního tarifu. Ve vyjádření ze dne 31. 7. 2014 (č. 4) se žalovaní vyjadřují pouze k procesním otázkám, a to otázce přerušení řízení a věcné nepříslušnosti soudu. Nejedná se tedy o podání k věci samé a nelze jej tak považovat za úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 AT. Vyjádření ze dne 10. 12. 2018 (č. 5) není podáním ve věci samé, neboť v něm žalovaní pouze odmítají mimosoudní jednání a opakovaně poukazují na obstrukce insolvenčního správce. Dle odvolatelky nejsou v souladu s judikaturou procesní úkony jednoduché povahy týkající se otázek vedení řízení bez významu k posouzení věci samé ani podání ohledně mimosoudního jednání stran úkony právní služby. Vyjádřením k odvolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 1. 7. 2019 (č. 7) se žalovaní vyjadřovali k odvolání, které bylo žalobkyní podáno z důvodu procesního pochybení soudu prvního stupně spočívajícího v zamítnutí žaloby před vyřešením otázky procesního nástupnictví. Doplnění vyjádření do odvolání žalobkyně do rozsudku ze dne 23. 2. 2021 (č. 8) nelze dle odvolatelky též považovat za účelně vynaložený náklady, když bylo vyhotoveno až po rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaným tak měly být přiznány maximálně 6 úkonů právní služby v plné výši a 3 úkony v poloviční výši. S ohledem na vše výše uvedené odvolatelka navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 2 946 289,50 Kč včetně 21% DPH, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalovaných a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 30 286,30 Kč včetně 21% DPH, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.4. Proti výroku II. tohoto usnesení podali včasné odvolání také žalovaní, kteří namítají, že jejich zástupce vykonal i dalších 5 úkonů právní služby účelně, a proto požadují náhradu nákladů řízení za 13 úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 1 AT, 5 úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 2 AT, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za 18 úkonů právní služby, a DPH ve výši 21%. Celkem tedy každý žalovaný požaduje na náhradě nákladů řízení částku 4 872 331,20 Kč a v souhrnu všichni žalovaní částku 24 361 656 Kč. Ohledně nepřiznané náhrady za 5 úkonů poskytnutých advokátem mají odvolatelé za to, že vyjádření ze dne 14. 2. 2019 byť stručně tak věcně doplňovalo argumentaci k zachování jejich námitky neplatnosti postupní smlouvy. Dle odvolatelů argumentace soudu, že vyjádření mělo být součástí vyjádření ze dne 29. 1. 2019, neobstojí. Při studiu spisu žalobkyně postupně sublimoval fakta, o která postupně žalovaní doplňovali svá vyjádření. Vzhledem k věcnosti vyjádření mají žalovaní za to, že za tento úkon jim měla být přiznána plná náhrada. Ve vyjádření ze dne 5. 11. 2021 žalovaní poukázali na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, zn. MSPH 79 INS 2762/2011-C39-15, č. j. 176 ICm 2258/2020-34, který byl vydán až po vyjádření žalovaných k odvolání ze dne 12.