9 Cmo 63/2022-178 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 22. 6. 2017 domáhal se žalobce, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit mu částku 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 1. 4. 2017 do zaplacení. Uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 1. 8. 2007 pracovní smlouvu, nahrazenou pracovní smlouvou z 1. 4. 2009, podle které je u žalované od 1. 8. 2007 zaměstnán jako generální ředitel společnosti. Zároveň byl rozhodnutím jediného akcionáře v působnosti valné hromady žalované ke dni 1. 8. 2007 zvolen členem představenstva žalované. Usnesením dozorčí rady žalované ze dne 2. 2. 2017 byl žalobce odvolán z funkce předsedy představenstva žalované. Po skončení dovolené dne 14. 2. 2017 byl vyrozuměn o tom, že představenstvo žalované rozhodlo o překážce v práci na straně zaměstnavatele do 3. 3. 2017. V pondělí dne 6. 3. 2017 nebyl vpuštěn do areálu žalované. Dopisem z 15. 3. 2017 mu žalovaná sdělila, že jeho pracovní smlouva je neplatná pro nepřípustnou kumulaci funkcí generálního ředitele a člena představenstva. Žalovaný s tím projevil nesouhlas. Žalobce se domáhal zaplacení mzdy za práci, kterou pro žalovanou vykonával ve dnech 1. a 2. 2. 2017 ve výši 10 000 Kč a náhrady mzdy za zbývající část měsíce února 2017 ve výši 90 000 Kč (viz upřesnění žaloby u jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 23. 11. 2017).2. Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila skutečnosti tvrzené žalobcem. Doplnila, že s žalobcem dne 26. 6. 2014 uzavřela také smlouvu o výkonu funkce. Poukázala také na organizační řád žalované účinný od 1. 8. 2016, podle kterého generální ředitel zastupuje žalovanou, zajišťuje její obchodní vedení a právně jedná i „dovnitř společnosti“, tj. jeho náplň práce se shoduje s náplní činnosti člena představenstva. Pracovní smlouva žalobce je tak neplatná pro nepřípustnou kumulaci funkcí předsedy představenstva a generálního ředitele. Nárok žalobce tak postrádá právní titul.3. Rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 C 24/2017-44, Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 23 Co 70/2018-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 27 Cdo 3667/2018-94, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud vycházel sice z ustálené judikatury, která však doznala změny rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod R 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 35/2019“), podle kterého:a. Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.b. Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah - v mezích nastavených kogentními právními normami řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).c. Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.d. Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.e. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem [resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)] a dále - v důsledku smluvního ujednání - těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.f. Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.g. Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.5. Nejvyšší soud proto přisvědčil soudům nižších stupňů v závěru, že jestliže se činnosti žalobce jako předsedy představenstva a generálního ředitele žalované překrývaly, nevykonával žalobce pro žalovanou závislou práci, a pracovněprávní vztah tedy mezi nimi nevznikl. Byla-li však vedle smlouvy o výkonu funkce mezi účastníky uzavřena i pracovní smlouva, je třeba na ni hledět jako na dodatek smlouvy o výkonu funkce. Soudy nižších stupňů se tak měly zabývat tím, zda „pracovní smlouva“ odpovídá požadavkům na smlouvu o výkonu funkce, zejména co do formy, obsahu a potřeby schválení příslušným orgánem společnosti. Věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze, neboť jde o spor mezi obchodní společností a členem jejího orgánu, pro který je věcně příslušný krajský soud v prvním stupni.6. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalované přiznal náklady řízení (výrok II.). Doplnil dokazování a zjistil, že jediný akcionář žalované (, právnická osoba, .) v působnosti valné hromady neschválil žalobcovu pracovní smlouvu. Po rekapitulaci závazného právního názoru Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že uvedená pracovní smlouva nesplňuje nároky kladené na ni § 66 obchodního zákoníku, nemá tedy právní účinky a nelze z ní dovodit oprávněnost žalobcova nároku.7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Uvedl, že jediný akcionář žalovaného nepředložil soudu prvního stupně všechna svá rozhodnutí v působnosti valné hromady žalovaného a závěr o tom, že jediný akcionář spornou pracovní smlouvu neschválil, „může být pouze v rovině pravděpodobnosti“. Upozornil, že jediný akcionář dne 25. 6. 2014 schválil žalobcovu smlouvu o výkonu funkce. Závěr Nejvyššího soudu v projednávané věci je podle žalobce v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, podle kterého není žádný důvod, aby vedle sebe nemohly být týmiž subjekty platně uzavřeny smlouva o výkonu funkce i smlouva pracovní. Závěr, že statutární orgán nebo člen statutárního orgánu právnické osoby je zaměstnancem, vyplývá podle žalobce i z práva