12 Cmo 57/2023-260 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. 3. 2020, č. j. 55 Cm 36/2020-12 a v době II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 80 953 Kč.2. Uvedl, že soud o žalobě rozhodl směnečným platebním rozkazem, proti němuž podal žalovaný včasné námitky, v nich uvedl, že vznáší námitku proti článku 4 odst. 4.4. smlouvy o zápůjčce č. , Anonymizováno, , obsahující změnu promlčecí lhůty na dobu pěti let. Podle § 630 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) je-li takové ujednání v neprospěch slabší strany, nepřihlíží se k němu. Žalovaný takovou slabší stranou je, a platí základní promlčecí doba tří let, tj. do 3. 2. 2019, když smlouva byla zesplatněna dne 3. 2. 2016. Blankosměnka byla podepsána podvodnou manipulací při podpisu smlouvy a je neplatná. Ve smlouvě je uveden lichvářský úrok 82,92 % u splátek, lichvářská smluvní pokuta ve výši 27 438 Kč, tj. 50 % z celkové půjčky a další smluvní pokuta ve výši 1 325 Kč, tj. 8 % z dlužné částky. Nejvyšší soud se vyjádřil tak, že při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska úroků určitá hranice, oddělující podnikání a lichvu. Smluvní pokuty by měly být maximálně 0,1 % denně. Celkem měl zaplatit za úvěr 54 876 Kč, tj. 12 splátek po 4 573 Kč, 24 876 Kč lichvářský úrok. Zaplatil tři splátky ve výši 13 048,81 Kč a dluží tak 41 827,19 Kč. Dne 3. 2. 2016 mu byl úvěr ve výši 72 193 Kč zesplatněn. Částka je složena z dlužné jistiny a dvou smluvních pokut. Z důvodu promlčení navrhl zamítnout i náhradu nákladů řízení. Namítl pozici slabší strany a odkázal na § 433 o. z. Žalobce zneužil hospodářského postavení k vytvoření a využití závislosti nepřiměřeného plnění v hrubém nepoměru k slabší straně a dosáhl zřejmé nerovnováhy při vyžadování nepřiměřeného úroku a smluvních pokut.3. Soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2021, č. j. 55 Cm 36/2020-130 ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. K odvolání žalovaného byl rozsudek usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 9. 2022, č. j. 2 Cmo 123/2022-187 zrušen a věc byla soudu vrácena k dalšímu řízení.4. V námitce podjatosti uvedl žalovaný stejné okolnosti, o nichž bylo nadřízeným soudem rozhodnuto již usnesením ze dne 1. 4. 2022, č. j. 12 Cmo 58/2022-170. Proto soud námitku podjatosti k rozhodnutí nadřízenému soudu opětovně nepředkládal (§ 15b odst. 1 o. s. ř.).5. Žalobce předložil směnku vlastní obsahující náležitosti uvedené v § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen z. s. š.). Soud provedl důkaz spornou směnkou, smlouvou o zápůjčce, oznámením o zesplatnění ze dne 24. 1. 2016, předžalobní výzvou ze dne 27. 1. 2020, usnesením Krajského soudu v Ostravě, přihláškami pohledávek, usnesením PČR , Anonymizováno, , ze dne 13. 9. 2020.6. Podle pokynu odvolacího soudu byl žalovaný poučen podle § 118 odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat, že peníze poskytnuté žalobcem na základě smlouvy o zápůjčce potřeboval na „živobytí“, tj. že byl při uzavírání smlouvy v postavení spotřebitele. To žalovaný neprokázal, když pouze odkázal na dosud provedené důkazy, z nichž mělo vyplynout, že ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce měl i jiné dluhy. Do insolvenčního řízení vedeného ve věci žalovaného jako dlužníka se přihlásilo 22 věřitelů, svou pohledávku přihlásil i žalobce. Z jednotlivých přihlášek pohledávek vyplývá, že v případě osmi věřitelů vznikla pohledávka již před datem 20. 8 2015. Z toho však nelze bez pochybností dovodit, že peníze, které obdržel žalovaný na základě smlouvy o zápůjčce, použil výhradně na úhradu osobních potřeb apod., tedy že ke dni uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel.7. Při posouzení, zda výše úroků z poskytnuté zápůjčky je v rozporu s dobrými mravy (§ 2392 odst. 1 o. z.), přihlédl k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Aplikoval-li tam uvedené závěry na projednávanou věc, žalovaný namítal, že ujednání o výši úroku (v procentuálním vyjádření 82,92 %) je v rozporu s dobrými mravy. Netvrdil však již, že by zde byly mimořádné okolnosti, za nichž by soud mohl zasáhnout do autonomie vůle stran při sjednávání výše úroku. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 dovodil, „že v případě podnikatele (žalovaný neprokázal, že by v okamžiku uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel), který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla, s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu, nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklých tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení či lehkomyslnosti, tím spíše takový závěr platí v případě úroku, tedy úplaty za užívání jistiny hlavního plnění“. Proto soud uzavřel, že ujednání v oddílu I. písm. B) smlouvy o zápůjčce o výši úroku za hlavní plnění v částce 24 876 Kč, nelze považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.8. Dále se soud zabýval možností aplikace § 433 o. z. týkající se ochrany slabší strany. Žalovaný namítal, že žalobce při sjednání smlouvy zneužil silnějšího hospodářského postavení a kvality odborníka a způsobil tak neodůvodněnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 nelze vyloučit, že podnikateli bude náležet zákonná ochrana „slabší strany“ dle citovaného ustanovení. Pro účely aplikace ustanovení nepostačuje prokázání silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat i zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany. Soud žalovaného poučil dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, jakým konkrétním způsobem žalobce zneužil své hospodářské postavení nebo odborných znalostí k vytvoření nebo využití závislosti žalovaného jako slabší strany při uzavření smlouvy o zápůjčce. I přes poučení žalovaný tvrzení nedoplnil. Tvrzení v tom smyslu, že žalobce je společností s miliardami korun na kontě, že žalovaný „nemá nic, které mu ještě chtějí podvodným způsobem ukrást“ a že žalobce je nebankovní společností, která poskytuje úvěry na základě smluv, které nemohl žalovaný změnit, nepostačují. Žalovaný neunesl ani břemeno tvrzení, a tudíž mu zákonná ochrana poskytovaná citovaným ustanovením nenáleží.9. Soud dále zkoumal, zda je ujednání o smluvní pokutě (čl. 6 odst. 6.1 a 6.5 smlouvy o zápůjčce) v rozporu s dobrými mravy. Dokazováním bylo prokázáno, že žalovaný byl v prodlení delším než patnáct dnů se třetí a čtvrtou splátkou a se třetí splátkou v prodlení delším než třicet dnů. Žalovaný sám uvedl, že zaplatil jen asi tři splátky ve výši 13 048, 81 Kč, žádné další neuhradil. Z výše uvedeného soud proti uzavřel, že ve smlouvě byla pro případ prodlení vydlužitele s úhradou jednotlivých splátek sjednána smluvní pokuta v pevné procentní sazbě z dlužné splátky. Výše sazby se odvíjela od délky prodlení s úhradou splátky (8 % - 15. den po termínu splatnosti, 13 % - 30. den po termínu splatnosti). Dále byla sjednána smluvní pokuta 50 % z celkové výše sjednaných splátek (jistina a úrok), pro případ porušení povinnosti vydlužitele uhradit ve stanovené lhůtě tzv. „novou jistinu zápůjčky“, nový závazek vzniklý po zesplatnění zápůjčky, a to z důvodu prodlení vydlužitele (dvě splátky třicet dnů po splatnosti). Jak vyplývá např. z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 Cmo 168/2022), za právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům dle § 588 o. z., nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané pokuty. Absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě lze dovozovat pouze v případě, že se dobrým mravům příčily okolnosti, za nichž byla taková smluvní pokuta sjednána. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o námitkové řízení, takové okolnosti by žalovaný musel tvrdit již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Žalovaný v námitkách tvrdil rozpor ujednání o smluvních pokutách s dobrými mravy pouze na základě jejich výše. Soud při posuzování nepřiměřenosti sjednaných smluvních pokut zohlednil i aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, dle kterého „soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je zákonodárcem ponechán na uvážení soudu založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými“. V dané věci přihlédl soud k tomu, že žalovaný měl dle smlouvy hradit dvanáct splátek po 4 573 Kč, přičemž uhradil pouze tři. Neuhradil tedy ani celou částku, kterou mu žalobce na základě smlouvy poskytl (bez úroků). Soud přihlédl i k dalším okolnostem, které vy