14 Cmo 110/2023-621 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je podílovým spoluvlastníkem s podílem ve výši ideální 4925/10000 na pozemcích parcelní číslo st. , Anonymizováno, , jehož součástí je budova č. p. , Anonymizováno, a parcelní číslo , Anonymizováno, , v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, /dále jen „nemovitosti“/ [výrok I.], žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 20 700 Kč [výrok II.].2. Jedná se (již) v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, první rozsudek ze dne 18. 6. 2020, č. j. 47 Cm 196/2017-166, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2022, č. j. 14 Cmo 196/2021-359, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu vad při doručování.3. Soud prvního stupně nyní vyšel z toho, že:- žalobkyně byla od 28. 1. 2010 do 11. 10.2012 společníkem společnosti , Jméno žalované, . (dále též jen „společnost“, či „žalovaná“), její účast ve společnosti zanikla na podkladě exekučního příkazu , tituly před jménem, 20. 7. 2012,- uvolněný obchodní podíl (o velikosti 49,25 % na základním kapitálu společnosti) nabyla smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 28. 2. 2013 žalovaná, jež jej (následně) bezúplatně převedla na (matku žalobkyně) , Anonymizováno, ,- nemovitosti jsou od 18. 11.2021 ve vlastnictví společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, .4. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně s odkazem na § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), rovněž „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2059/2007, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, k závěru, že žalobkyně s ohledem na skutečnost, že účastníkem řízení není aktuální „vlastník“ nemovitostí, nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Neúčastí u jednání se žalobkyně vzdala možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., (obsáhle) rozvedl důvody pro něž za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti (viz body 15 až 27 odůvodnění).5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 20 700 Kč sestávající z odměny za právní zastoupení za šest úkonů po 3 100 Kč dle § 7, § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996., Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, náhrady hotových výdajů 6 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a náhrady ve výši 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (za vyjádření k žalobě). Důvody pro aplikaci § 8 AT neshledal, vypracování znaleckého posudku pro posouzení věci samé nebylo třeba.6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Odvolatelka namítá, že ji byla odňata možnost účastnit se jednání před soudem prvního stupně. Argumentuje osobními důvody (vyzvednutí nezletilé dcery z mateřské školky), jež ji znemožnily se nařízeného jednání účastnit, přesto, že řádně a včas požádala o odročení jednání. Opětovně navrhla přerušení řízení do skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 47 Cm 148/2016 (o zaplacení 4 008 000 Kč) řešící otázku (jejího) nároku na vypořádací podíl.8. Žalovaná podala odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, navrhujíc, aby náklady řízení byly „stanoveny dle judikatury NSČR“, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015 a (jí předloženého) znaleckého posudku oceňující nemovitosti; nesprávný je i počet příslušných úkonů právní služby (neboť nebyly zohledněny úkony učiněné předchozím právním zástupcem). S odvoláním žalobkyně žalovaná nesouhlasila, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Odvolací argumentaci žalobkyně nepovažuje za přiléhavou, její postup hodnotí jako „obstrukční“, přestože ve věci bylo soudy nařízeno (celkem) 9 jednání, k žádnému z nich se nedostavila, vždy požádala o odročení jednání. Má za to, že nejsou dány důvody pro přerušení řízení.9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.10. Ve vztahu k návrhu žalobkyně na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je na místě uvést, že je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je (především) zajistit hospodárnost řízení. Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. (srov. za mnohá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1094/2022 a judikaturu v něm citovanou, rozhodnutí jsou veřejnosti přístupny na www.nsoud.cz). Odvolací soud má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu není přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 148/2016, řešící otázku výše vypořádacího podílu žalobkyně ve společnosti, vhodným (hospodárným) opatřením, neboť v něm není řešena otázka, která by mohla mít význam pro rozhodnutí v této věci.11. Odvolací soud při svém rozhodování vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, správné je i jeho právní posouzení. Odvolací soud tak na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002). Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky , Anonymizováno, ve věcech , Anonymizováno, ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. , Anonymizováno, ), , Anonymizováno, ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. , Anonymizováno, ), , Anonymizováno, ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. , Anonymizováno, , Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a , Anonymizováno, ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. , Anonymizováno, )]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek , Anonymizováno, ve věci , Anonymizováno, ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. , Anonymizováno, ]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění jeho nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, dostupné na www.usoud.cz).12. Soud prvního stupně nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně.13. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.14. V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout – jak vyplývá z citovaného ustanovení – jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu o odročení jednání.15. Z judikatury Nejvyššího soudu se k výkladu § 101 odst. 3 o. s. ř. podává, že:1/ Nepožaduje se, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013 a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2701/2004).2/ Dospěje-li soud k závěru, že důvod omluvy z jednání je důležitý, jednání odročí; v opačném případě může věc samu projednat i v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012).3/ Překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat "důležitý důvod". Příčina toho, proč se účastník ne