14 Cmo 124/2023-281 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na zrušení společnosti , Jméno navrhovatele B, ., IČO , IČO, (dále též jen „společnost“), s likvidací (výrok I.) a navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti k rukám jejího zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci 29 524 Kč (výrok II.).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:- předmětem podnikání společnosti je distribuce elektřiny a plynu, zásobuje cca 1,5 milionu odběrných míst elektřinou a 110 tisíc odběrných míst plynem,- Energetický regulační úřad se společností nevede řízení o zrušení licence z důvodu neplnění povinností provozovatele distribuční soustavy.3. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že:- navrhovatel neosvědčil, že by měl na zrušení společnosti právní zájem ve smyslu § 172 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jeho postavení by se vyhověním návrhu žádným způsobem nezměnilo (nadále by neměl právo na výběr „svého“ distributora),- nadto společnost žádnou nezákonnou činnost nevykonává,je zřejmé, že navrhovatel je s působením společnosti „nespokojen“, je „frustrován“ vedením soudního sporu se společnosti (o náhradu škody a plnění z titulu věcného břemene), to však není (nemůže být) důvodem pro její zrušení; shodně tak případná „pochybení“ společnosti vůči jeho osobě.4. Navrhovatel tím, že se k (ve věci nařízenému) jednání nedostavil, přičemž soud prvního stupně jednal za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v jeho nepřítomnosti, se zbavil možnosti být poučen dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. S ohledem na námitky navrhovatele dodal, že zákonnost ve věci rozhodujícího soudce je dána platným rozvrhem práce soudu prvního stupně.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 23 věty druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), procesně neúspěšnému navrhovateli (s ohledem na výše popsané skutečnosti týkající se podání návrhu a průběhu řízení) uložil povinnost zaplatit společnosti 29 524 Kč, sestávající z pěti (tam specifikovaným) úkonů právní služby po 3 100 Kč, čtyř (tam specifikovaných) půl úkonů právní služby, devíti režijních paušálů po 300 Kč a 21 % DPH.6. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc „přikázal k projednání ke Krajskému soudu v Hradci Králové“.7. Odvolatel argumentuje tím, že má na podaném návrhu právní zájem, neboť kroky společnosti vedou „k umělému zdražování činnosti distributora, rozmělňování nezbytných prostředků, … k vyvádění prostředků mimo území bývalého státu“; má tak „nepochybný právní zájem na levnější energii“, přičemž „přítomnost právního zájmu měl zjistit“ soud (cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3483/2017). Dodal, že „bojuje za peníze daňových poplatníků proti rozkrádání státu a … jeho občanů“. Společnost nespravuje žádnou síť, nevykonává ani žádné činnosti s provozem sítě spojené, všechny činnosti vykonává prostřednictvím třetích osob, „jedná se o neprůhlednou a nehospodárnou korporaci“. Namítá (i) neprovedení všech jím navržených důkazů, „nezajištění spisů“, či nepřezkoumatelnost rozhodnutí, včetně procesních pochybení spočívajících v aplikaci § 118a o. s. ř. v daném řízení, jež je svou povahou řízením nesporným (na nějž dopadá § 20 odst. 1 z. s. ř.). Za nesprávný považuje i výrok o náhradě nákladů řízení.8. Společnost považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné.9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), neshledal odvolání důvodným.10. Navrhovatel se domáhá zrušení společnosti s likvidací s odkazem na § 172 odst. 1 písm. a) o. z. Tvrdí, že se společností vede řízení (o plnění z věcného břemene a náhradu škody), má na podaném návrhu právní zájem, neboť „zastupuje každého stejně věcnými břemeny postiženého“…“připojeného“…“občana České republiky bez ohledu na to, o jakého distributora se jedná“, „s ohledem na nesmyslné a bez nadsázky komunistické majetkové vztahy v oblasti distribuce elektřiny právo na výběr distributora“, jeho záměrem je „veřejná diskuze o zařazení strategických komodit.“11. Podle § 172 odst. 1 písm. a) o. z. soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek.12. Primární odvoláním nastolenou otázkou je, zda má navrhovatel na podaném návrhu právní zájem. Při výkladu tohoto pojmu Nejvyšší soud dovodil, že takový zájem má konkrétní osoba pouze tehdy, je-li přímo dotčeno její právní postavení, tj. její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva, přičemž pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1772/2021, jež je navrhovateli známo, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3483/2017, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 458/2019, či ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 15/2019).13. V poměrech projednávané věci lze z (jednotlivých) podání navrhovatele – byť do určité míry chaotických a nikoli zcela (věcně) srozumitelných (přiléhavých) – vysledovat nespokojenost s kroky (jednáním) společnosti (coby nadnárodní korporace), jeho přesvědčení o škodě mu jednáním společnosti vzniklé a jeho nikoli pozitivní vztah ke společnosti. Nic z toho však (bez dalšího) nezakládá (založit nemůže) jeho právní zájem na zrušení společnosti, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Již jen z tohoto důvodu nebylo možné návrhu vyhovět. Ostatně k obsahově shodnému závěru dospěl zdejší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2021, č. j. 14 Cmo 137/2020-81, jímž se (týž) navrhovatel domáhal zrušení společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, ; dovolání (navrhovatele) v uvedené věci odmítl Nejvyšší soud (výše zmíněným) usnesením ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1772/2021. Domnívá-li se navrhovatel, že mu jednáním společnosti vznikla (vzniká) škoda, má možnost k ochraně svých (tvrzených) práv využít jiné právní prostředky.14. Nedůvodnou odvolací soud shledal námitku odvolatele odkazující na neprovedení (všech) jím navrhovaných důkazů. Je tomu tak proto, že soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, tento závěr plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014). Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je přitom zřejmé, proč soud prvního stupně neshledal potřebu dalšího dokazování a proč považoval zjištěný skutkový stav za dostatečný.15. Napadené rozhodnutí je tedy pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak je odvolatelem namítáno, což platí tím spíše, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. 12. 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. 2. 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. 9. 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený a