14 Cmo 145/2023-179 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze výrokem II. v záhlaví uvedeného usnesení řízení přerušil do (pravomocného) skončení dovolacího řízení ve věci u něj vedené pod sp. zn. 73 Cm 214/2014; své rozhodnutí s odkazem na § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neodůvodnil.2. Proti výroku II. podal žalobce odvolání, navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení do skončení dovolacího řízení nepřerušuje. Argumentuje zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení, v kontextu doby, po níž předmětné řízení (již dříve přerušené) trvá.3. Žalovaná s podaným odvoláním nesouhlasila, rozhodnutí soudu prvního stupně považovala za správné.4. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.5. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.6. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je k výkladu citovaného ustanovení ustálena v závěru, že:1/ Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí silně odrážet okolnosti konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).2/ Přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je fakultativním opatřením soudu; opodstatnění má v situacích, kdy se to jeví být hospodárné a kdy tím neutrpí oprávněné zájmy účastníků. Je třeba mít na zřeteli § 6 o. s. ř., podle něhož soud postupuje v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016).3/ Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).4/ Přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci (tj. v situaci, kdy již ve věci, v níž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, bylo pravomocně rozhodnuto) je možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti) pouze výjimečně, jen je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 878/2017, ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5245/2016, či ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1763/2020).5/ Pro mimořádné opravné prostředky, kterými lze napadnout rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení (k nimž zákon řadí i dovolání; § 236 a násl. o. s. ř.) je totiž charakteristické, že směřují proti pravomocným soudním rozhodnutím. Protože podáním mimořádného opravného prostředku nedochází k suspenzi právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v budoucnu) přezkoumáno soudem cestou mimořádného opravného prostředku. Lze proto poukazovat na to, že občanské soudní řízení (navzdory podanému mimořádnému opravnému prostředku) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem) závazné pro účastníky řízení, popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a o. s. ř.), a že v jiném řízení je možné z něho vycházet; kdyby bylo cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno a kdyby věc byla v novém rozhodnutí vyřešena jinak, může být v jiném řízení, v němž z něho soud nebo jiný orgán vycházel a v němž na něm založil své rozhodnutí, zjednána náprava pomocí žaloby na obnovu řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011.6/ Relevantní a postačující pro vydání rozhodnutí o fakultativním přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nemůže být jen hypotetická možnost odklizení pravomocného rozhodnutí soudu vydané v souběžném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1585/2023).7. Převedeno poměrů projednávané věci se z obsahu spisu naplněnost citovaných předpokladů pro (výjimečné) přerušení řízení do skončení dovolacího řízení, jak přiléhavě odvolatel namítá, bez dalšího nepodává; jejich naplněnost se (ostatně) nepodává ani z rozhodnutí soudu prvního stupně.8. V situaci, kdy je stěžejní otázka vyřešena pravomocným soudním rozhodnutím, jež je závazné pro účastníky řízení a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.), není případná ani úvaha o dvojím posuzování této právní otázky.9. Prostor pro přerušení řízení do skončení dovolacího řízení tak dán v daném případě nebyl.10. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se nadepsané řízení (do skončení dovolacího řízení) nepřerušuje (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).11. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž řízení skončí (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).