2 Cmo 127/2023-68 — Vrchní soud v Praze

1. Návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 16.1.2023 se žalovaná domáhala povolení obnovy řízení č. j. 41 Cm 32/2019, ve kterém žalobkyně požadovala po , Anonymizováno, , Anonymizováno, a žalované zaplacení směnečné pohledávky ve výši 619 650 Kč s příslušenstvím s tím, že soud tomu návrhu vyhověl a vydal směnečný platební rozkaz, proti kterému podali , Anonymizováno, , Anonymizováno, a žalovaná námitky. Proti rozsudku ze dne 24.6.2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127, kterým byl platební rozkaz ponechán v platnosti, podal , Anonymizováno, , Anonymizováno, a žalovaná odvolání. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila soudní poplatek za odvolání, bylo odvolací řízení ve vztahu k žalované usnesením ze dne 11.9.2019, č. j. 41 Cm 32/2019-150 zastaveno a nabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že , Anonymizováno, , Anonymizováno, podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.1.2021, č. j. 12 Cmo 53/2020-229 dovolání, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo 1765/2021-266 zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vyslovil odlišný právní názor k výkladu „smlouvy o půjčce“, zda se jedná o smlouvu úplatnou či bezúplatnou, a zda na ní dopadají ochranná ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru, domáhá se žalovaná svým návrhem povolení obnovy řízení.2. Napadeným usnesením soud prvního stupně ve výroku I. zamítl návrh žalované na povolení obnovy řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod č. j. 41 Cm 32/2019 a ve výroku II. uložil žalované povinnost k náhradě nákladů žalobkyni ve výši 40 220,40 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo na žalované se aktivně bránit již v původním řízení proti uplatněnému žalobnímu návrhu a zaplacením soudního poplatku za odvolání využít řádného opravného prostředku proti vydanému rozsudku. Za situace, kdy v mezidobí vydaný rozsudek vůči její osobě nabyl právní moci, nelze se nápravy odlišného právního posouzení nebo procesně-právních vad domáhat žalobou na obnovu řízení. V daném případě měla žalovaná podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání. Odlišné právní posouzení a pozdější změna judikatury není proto důvodem pro povolení obnovy řízení. Jiná situace by nastala při odlišném posouzení předběžné otázky, což však nebylo předmětem řízení pod sp. zn. 29 Cdo 1765/2021 u Nejvyššího soudu.3. Proti tomuto usnesení se včas odvolala žalovaná, ve kterém navrhla změnu usnesení soudu prvního stupně a povolení obnovy řízení. Zejména uvedla, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vycházel z Ústavního nálezu ze dne 19.7.2022, č. j. I.ÚS 2337/21 a vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že se nedostatečně zabýval námitkou výkladu smlouvy o půjčce, zda se jedná o smlouvu úplatnou či bezúplatnou, a zda na ní dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná poukázala na skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl vůči ní právní moci a byl vykonán, zatímco rozsudek vůči , Anonymizováno, , Anonymizováno, byl zrušen, což ve výsledku je stav neslučitelný se základními principy právního státu. Žalovaná setrvala na tvrzení, že odvolací řízení bylo zastaveno vůči její osobě v důsledku nezaplacení soudního poplatku nezákonně. Důvodem pro povolení obnovy však není změna judikatury spočívající ve vydání Nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2337/21 ze dne 19.7.2022, nýbrž vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo 1765/2021-266, který se týká stejného řízení. Nepovolením obnovy řízení ve vztahu k žalované tak došlo k odepření spravedlnosti. Žalovaná v rámci svého odvolání rovněž zpochybnila přiznanou výši náhrady nákladů řízení, když soud prvního stupně při stanovení výše náhrady mimosmluvní odměny zástupce žalobkyně vycházel z § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. a to z tarifní hodnoty předmětu sporu vycházeje z výše směnečné sumy a nikoli s § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., dle něhož 1 úkon právní služby představuje částku 1 500 Kč. Předmětem sporu není zaplacení peněžitého nároku ale dosažení nového projednání věci pravomocně skončené.4. Žalobkyně v písemném vyjádření ze dne 16.8.2023 k odvolání žalované navrhla potvrzení usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnila se se závěry napadeného usnesení a uvedla, že žalobou na obnovu řízení nelze řešit právní otázky ani případné nesprávné právní posouzení věci ale pouze nesprávné nebo neúplné zjištění skutkového stavu. V předmětné věci rozsudek soudu prvního stupně č. j. 41 Cm 32/2019 nebyl závislý na vyřešení předběžné otázky a nebyl ani vázán na rozhodnutí jiného orgánu dle § 135 odst. 1, 2 o. s. ř. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1765/2021-266 v sobě zahrnuje posouzení právní otázky, která byla dříve posouzena jinak. K obraně proti nesprávnému právnímu posouzení slouží opravné prostředky v podobě odvolání nebo dovolání, nikoliv prostředek v podobě návrhu na povolení obnovy řízení. Nezaplacením soudního poplatku za odvolání žalovaná sama svým postupem zmařila možnost přezkumu rozsudku soudu prvního stupně před odvolacím soudem. Žalobkyně se dále plně ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně výše náhrady nákladů řízení.5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.6. V souladu s § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211 a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.7. V souladu s § 233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit, běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Dle § 233 odst. 2 o. s. ř. po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.8. Jelikož se žalovaná dozvěděla o důvodu obnovy z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo1765/2021-266 jeho doručením dne 9.11.2022 Ivanu Turaninovi, pak návrh na obnovu řízení podaný k soudu prvního stupně dne 16.1.2023 byl uplatněn v zákonné tříměsíční lhůtě.9. Mezi účastníky není sporným, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24.6.2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, který zavázal k plnění , Anonymizováno, , Anonymizováno, (původně žalovaného 1) a žalovanou (původně žalovanou 2.). Vzhledem k tomu, že Ivan Turanin podal proti tomuto rozsudku odvolání a následně proti rozsudku odvolacího soudu i dovolání, došlo ke zrušení odvolacího rozsudku ve vztahu k , Anonymizováno, , Anonymizováno, na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo 1765-266 a následně ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ( na č. l. 127) na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2023, č. j. 12 Cmo 53/2020-279. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo proti žalované zastaveno v důsledku nezaplacení soudního poplatku za odvolání, nabyl rozsudek ze dne 24.6.2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127 vůči žalované právní moci.10. Jelikož žalovaná ve svém návrhu neodkazuje na žádné „nové skutečnosti a důkazy“, pak z hlediska posouzení uplatněného nároku zůstává zásadním, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1765/2021-266 je právě takovým rozhodnutím, jež má na mysli ust. § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na jehož základě lze povolit obnovu řízení. Žalobu na obnovu řízení je třeba chápat jako prostředek mimořádné nápravy vadných rozhodnutí, která směřují k odstranění skutkových vad a nikoli vad právního posouzení nebo vad procesněprávních. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ( např. sp. zn. 20 Cdo 322/98, 28 Cdo 2794/2014) nebo Ústavního soudu (sp. zn. II.ÚS 2062/14, II.ÚS 2546/18). Pokud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, č. j. 29 Cdo 1765/2021-266 ve svém odůvodnění uvedl, že jeho původní právní závěr, že „ujednání o smluvní pokutě“ v případě prodlení dlužníka s vrácením půjčky nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě, neobstál s odkazem na Nález Ústavního soudu ze dne 19.7.2022, sp. zn. I.ÚS 2337/21, pak vyjádřil pouze a jenom odlišný právní názor respektující závěry Ústavního závěru. Aniž zde došlo ke změně skutkových okolností, Nejvyšší soud v tomto případě vyjádřil odlišné právní posouzení „smlouvy o půjčce“ ve vztahu k její úplatné povaze. Jelikož Nejvyšší soud ve svém rozsudku se nezabýval žádnými „novými skutečnostmi ani důkazy“ a neřešil ani žádnou „předběžnou otázku“, ale vyslovil pouze odlišný právní názor, n