5 Cmo 105/2022-156 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 8. 7. 2019 podaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 8. 7. 2019 domáhala proti žalovanému náhrady škody ve výši 24 901 Kč podle § 99 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný byl od 15. 10. 1996 do 7. 7. 2016 jediným jednatelem a zároveň jediným společníkem společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Usnesením Městského soudu č. j. MSPH 60 INS 10564/2016-A-21 z 2. 1. 2017 byl zjištěn úpadek uvedené společnosti a byl prohlášen konkurs na její majetek. Ze seznamu přihlášených pohledávek plyne, že úpadek dlužníka (společnosti , právnická osoba, .) nastal již v listopadu 2014. V insolvenčním řízení byla zjištěna pracovněprávní pohledávka 30 427 Kč žalobkyně jako zaměstnankyně dlužníka. Pohledávka žalobkyně byla uspokojena jen v rozsahu 5 525,57 Kč, tudíž výše škody činí 24 901 Kč.2. Podáním ze dne 31. 12. 2020 žalobkyně rozšířila žalobu o nárok na zaplacení příslušenství (úrok z prodlení ode dne 5. 3. 2019 do zaplacení), přičemž odkázala na výzvu ze dne 20. 2. 2019 k úhradě ve lhůtě 7 dnů od doručení – tedy do 4. 3. 2019, když výzva byla žalovanému doručena dne 25. 2. 2019.3. Žalovaný vznesl námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu a námitku promlčení (promlčecí lhůta skončila 4. 5. 2019 a žaloba byla podána dne 8. 7. 2019. Dlužník nebyl v úpadku v listopadu 2014.4. Usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. Ncp 933/2019-78, Vrchní soud v Praze rozhodl, že podle § 7a písm. c) insolvenčního zákona jsou v prvním stupni věcné příslušné krajské soudy a po právní moci tohoto usnesení byla věc postoupena Městskému soudu v Praze.5. Usnesením ze dne 22. 3. 2022 na č. l. 115 Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) připustil rozšíření žaloby o zaplacení úroku z prodlení 9,75 % ročně od 5. 3. 2019 do zaplacení.6. Soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2022 v bodu I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 24 901 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 5. 3. 2019 do zaplacení. V bodu II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 18 674 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.7. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně přihlásila v insolvenčním řízení sp. zn. MSPH 60 INS 10564/2016 svou pohledávku 115 608 Kč z důvodu nevyplacení mezd. Z oznámení Úřadu práce ze dnů 30. 6. 2016 a 3. 8. 2016 bylo zjištěno, že mzdové nároky žalobkyně za měsíce únor a březen 2016 byly uspokojeny v rozsahu 45 480 Kč a za duben 2016 v rozsahu 39 701 Kč. Z konečné zprávy o zpeněžení majetku z majetkové podstaty, schválené v usnesení č. j. MSPH 60 INS 10564/2016-B-24 z 25. 10. 2018, soud zjistil, že pohledávka věřitelky (žalobkyně) byla uspokojena v rozsahu 5 525,57 Kč.8. Soud shledal prokázaným, že nejpozději dne 28. 1. 2015 (§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona) byl dlužník v úpadku a žalovaný jako stautární zástupce dlužníka nepodal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se měl dozvědět o úpadku dlužníka. Žalovaný byl v prodlení se splněním své povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 odst. 1 insolvenčního zákona).9. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení. Žaloba byla podána dne 8. 7. 2019, návrh na rozšíření žaloby o úrok z prodlení byl podán dne 31. 12. 2020, tedy obojí za běhu 10leté promlčecí lhůty, která počala běžet dle § 619 odst. 1 občanského zákoníku dne 4. 5. 2016 podáním insolvenčního návrhu a za běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 620 odst. 1 občanského zákoníku, která počala běžet dne 25. 10. 2018, kdy byla uveřejněna zpráva o rozvrhu a žalobkyně se dozvěděla, v jakém rozsahu bude její pohledávka uspokojena.10. Není případná námitka žalovaného, že škodou se rozumí rozdíl mezi uspokojením pohledávky a tím, jaké by bylo reálné uspokojení věřitelky v konkursu v případě včasného podání insolvenčního návrhu. Tento právní názor se opíral o úpravu uvedenou v zákoně o konkursu a vyrovnání, tedy v zákoně účinném do 31. 12. 2007.11. Pohledávka žalobkyně nebyla uspokojena v rozsahu 24 501 Kč (viz schválená závěrečná zpráva insolvenčního správce), s ohledem na § 99 odst. 2 insolvenčního zákona vznikla žalobkyni škoda v tomto rozsahu. Je též důvodný požadavek na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na výzvu žalobkyně, doručenou žalovanému dne 25. 2. 2019, aby zaplatil do 7 dnů od doručení částku 24 901 Kč.12. Soud z uvedených důvodů žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu škody v žalované výši s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve prospěch úspěšné žalobkyně dle § 142 odst. 1 o. s. ř.13. Žalovaný napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že na základě důkazů provedených v řízení nebylo prokázáno, že by se dlužník nejpozději ke dni 28. 1. 2015 nacházel v úpadku; naopak dlužník se ke dni podání insolvenčního návrhu, tedy k 3. 5. 2016 v úpadku nenacházel, když ke dni 7. 7. 2016 disponoval majetkem v celkové výši 985 451,50 Kč, tedy stav jeho majetku se nacházel daleko od možného úpadku. Soud měl k důkazu provést navrhovaný důkaz rozhodnutím Finančního úřadu hl. m. Prahy ze dne 16. 5. 2016 o posečkání daně.14. Žalovaný dále vyslovil nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že odpovídá za škodu spočívající v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky a částkou, kterou na uspokojení své pohledávky obdržel, tedy za škodu v částce 24 901 Kč, když skutečnou škodu může představovat pouze rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek obdrželi, tedy v daném případě plnění maximálně ve výši 30 % z věřitelkou (žalobkyní) přihlášené pohledávky; aplikace § 99 odst. 2 insolvenčního zákona proto nebyla namístě. K podpoře uvedeného názoru žalovaný následně citoval z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 225/2012, 29 Odo 1220/2005, 29 Odo 1395/2005 a 29 Cdo 4147/2018).15. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného navrhla napadený rozsudek potvrdit, přičemž podrobně argumentovala ve prospěch závěru o věcné správnosti rozsudku a poukázala na související věci sp. zn. 41 Cm 41/2019 (věřitel , Anonymizováno, ) a sp. zn. 32 Cm 4/2020 (věřitel , Anonymizováno, ), ve kterých bylo žalobám o náhradu škody pravomocně vyhověno.16. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.17. Podle § 98 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik. Podle odst. 2 Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.18. Podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Podle odst. 2 Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Podle odst. 3 Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.19. Odpovědnost dlužníka a členů statutárního orgánu dlužníka za porušení právní povinnosti podat insolvenční návrh je pojímána v § 99 odst. 1 insolvenčního zákona jako odpovědnost objektivní s liberačními důvody uvedenými v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. O této odpovědnosti dlužníka a člena jeho statutárního orgánu rozhodují obecné soudy na základě žaloby podané věřitelem, řízení o této žalobě není incidenčním sporem (§ 100 odst. 2 insolvenčního zákona). Předpoklady nároku žalobce na náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona jsou:a) porušení povinnosti žalovaného podat insolvenční návrh b