6 Cmo 150/2022-1252 — Vrchní soud v Praze

Shora uvedeným rozsudkem ve znění uvedeného opravného usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně ve výroku I. zastavil řízení co do částky 700 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 326 092 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným v uvedeném výroku rozsudku, ve výroku III. žalobu do částky 16 437 562 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku IV. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 916 240,10 Kč a ve výroku V. žalované uložil povinnost zaplatit České republice - Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady na znalečné ve výši 6 152,85 Kč.Soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobkyně domáhala na žalované žalobou doručenou soudu dne 14. 1. 2009 zaplacení sporné částky, jež měla v rozsahu 326 092 000 Kč představovat škodu tvořenou ušlým ziskem a ve zbytku skutečnou škodou, přičemž nárok na zaplacení částky 700 000 Kč, představující skutečnou škodu (náklady na vypracování znaleckých posudků), vzal žalobce zpět a v částce 16 437 562 byla žaloba pravomocně zamítnuta (výrok III.). Z toho důvodu je pozornost dále věnována toliko odvoláním napadenému výroku na zaplacení ušlého zisku ve výši 326 092 000 Kč s příslušenstvím.Škoda představovaná ušlým ziskem ve výši 326 092 000 Kč měla vzniknout jednáním žalované vůči poškozeným společnostem , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , právnická osoba, . (dále též lesnické společnosti). Tyto nároky na náhradu škod měly být na žalobkyni postoupeny na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2009. Škody měly konkrétně uvedeným právním předchůdcům žalobkyně vzniknout tím, že žalovaná měla s uvedenými právnickými osobami uzavřít rámcové smlouvy o komplexních lesních činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též lesnické smlouvy) na dobu 8 let, na základě nichž žalobkyně a uvedené společnosti měly v dobré víře provádět různé lesnické práce. Koncem roku 2006 jim však žalovaná měla oznámit, že ukončuje plnění z uzavřených smluv, což podle žalobkyně znamenalo, že plnění probíhalo po dobu kratší, než bylo sjednáno, konkrétně u části společností od 1. 7. 2005 a u ostatních společností od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Vzhledem k tomu, že právní předchůdci žalobkyně podřídili zmíněným smlouvám své hospodaření, včetně investic, pracovních sil a pod., měla jim vzniknout předčasným ukončením plnění ze smluv žalovaná škoda.Nárok žalobkyně má vyplývat z § 268 ve spojení s § 373 a násl. obchod. zák., neboť žalovaná měla porušit své povinnosti podle zákona o zadávání veřejných zakázek (dále též ZVZ) a tím měla způsobit neplatnost lesnických smluv. Proto má žalovaná odpovídat za škodu, která v důsledku neplatnosti lesnických smluv vznikla lesnickým společnostem (právním předchůdkyním žalobkyně). Ve věci podle žaloby nejsou přítomny okolnosti, jež by vylučovaly odpovědnost žalované (liberace). Pohledávky lesnických společností měly být na žalobkyni platně a účinně postoupeny a žalobkyni tak má svědčit aktivní legitimace. Škoda měla vzniknout přinejmenším v uplatňované výši, jak má vyplývat ze závěrů znaleckých posudků a po projednání věci dále z doplňující analýzy znalce a z jeho výpovědi před soudem. Námitka žalované podle § 384 obchod. zák. že lesnické společnosti dosahovaly zisk z jiných lesnických činností na základě smluv uzavřených pro následujícím období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 (pracovně označované jako náhradní smlouvy), nebyla podle žalobkyně věcně podložená a na výši způsobené škody nemůže mít vliv.Soud I. stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalovaná je dle současného právního názoru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též ÚOHS) zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bod 4. zákona o veřejných zakázkách č. 40/2004 Sb. (dále též ZVZ) a pokud smlouvy uzavírané se shora uvedenými společnostmi nebyly uzavřeny postupem podle ZVZ, jsou dle § 90 ZVZ absolutně neplatné. Soud I. stupně dále vycházel ze závěru o neplatnosti smluv a zabýval se otázkou, zda může být žalovaná odpovědné za škodu způsobenou neplatností smluv, resp. porušením ZVZ. Konstatoval, že ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen podle § 268 ve spojení s § 373 a násl. obchod. zák. nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Soud I. stupně uzavřel, že podmínka porušení právní povinnosti je splněna tím, že žalovaná při výběrových řízeních nepostupovala podle ZVZ, když byla veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bod 4 ZVZ. Podle názoru soudu bylo povinností zadavatelky, aby správně vyhodnotila svoji povinnost postupovat podle ZVZ a stanovila správné podmínky pro uchazeče o vypsanou zakázku. Bylo věcí zadavatelky, zda výběrová řízení podřídí ZVZ či nikoliv. Podle soudu I. stupně odkazy žalované na právní názory advokátních kanceláří a na názory ÚOHS jsou pouhým alibismem. Ze ZVZ nevyplývá, že by zákon vylučoval, aby osoby, které se rozhodnou zadávat zakázku, celý postup podřídily pravidlům ZVZ. Měla-li tedy žalovaná pochybnosti o svém postavení veřejného zadavatele, měla podle soudu I. stupně v zájmu předcházení škodám, vypsat výběrová řízení v souladu se ZVZ. Žalovaná tak podle soudu I. stupně porušila svoji povinnost postupovat podle ZVZ a na základě jejího chování došlo k nucenému zastavení jakýchkoliv činností dle smluv, což podle soudu I. stupně vedlo ke vzniku škody. Žalované přitom podle soudu I. stupně nesvědčí liberační důvody, na základě nichž by se mohla zprostit své odpovědnosti za škodu uplatňovanou v žalobě. Před soudem I. stupně neobstála argumentace žalované, že prostřednictvím prezidenta , právnická osoba, , tituly před jménem, věděly shora uvedené společnosti o neplatnosti předmětných smluv, z nichž jsou nyní uplatňována práva, když , tituly před jménem, měl zastávat názor, že by žalovaná měla výběrová řízení vést v režimu ZVZ. Podle soudu I. stupně nebylo tvrzeno žalovanou a nebylo ani předmětem dokazování, že by , tituly před jménem, informoval v uvedeném směru představenstva společností, v nichž měl působit. Ani v případě pokud by představenstva informoval, neznamenalo by to podle soudu I. stupně tehdejší jednoznačnou vědomost poškozených společností o neplatnosti smluv. Chybný výklad zákona ze strany žalované jako zadavatelky veřejné zakázky, stejně jako případný chybný výklad odpovědného státního orgánu (ÚOHS), není podle závěru soudu I. stupně nepředvídatelnou a na vůli žalované nezávislou překážkou ve smyslu § 374 odst. 1 obchod. zák. Výklad ZVZ ze strany ÚOHS nemohl bránit v tom, aby zadavatelka splnila povinnosti uložené tímto zákonem. Neexistovala tak podle soudu I. stupně objektivní překážka, jež by žalovanou osvobozovala ve smyslu uvedeného ustanovení zákona. Soud I. stupně neshledal důvodnou ani obranu žalované, že žalobkyně spoluzpůsobila vznik škody tím, že se její právní předchůdci přihlásili do výběrových řízení a následně uzavřeli příslušné smlouvy. Podle soudu I. stupně právní předchůdci žalobkyně jako uchazeči o veřejnou zakázku neměli jinou možnost, než vypsané podmínky akceptovat, protože jinak by vyhlášené zakázky nezískali. V řízení podle soudu I. stupně nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalobkyně v okamžiku podání návrhu veřejné zakázky, případně při podepsáním smluv, věděli zcela nepochybně, že tímto postupem dochází k porušení zákona, a tedy podle soudu I. stupně nebylo prokázáno, že by žalobkyně mohla spoluodpovídat za škodu. Podle soudu I. stupně neuspěla argumentace žalované o konkludentním ukončení uvedených smluv, neboť takováto vůle na straně shora uvedených lesnických společností dána nebyla. Naopak podle soudu I. stupně tyto společnosti vyzývaly žalovanou, aby byly z její strany smlouvy dodržovány a plněny.Soud I. stupně dále vycházel z názoru zastávaného Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. II. US 2370/14, podle něhož v předmětné věci byla žalovaná vystavena riziku neplatnosti lesnických smluv, pokud budou uzavřeny mimo rámec zákona o veřejných zakázkách a přesto se rozhodla v režimu mimo rámec tohoto zákona je uzavřít. Byla to tedy právě žalovaná, kdo neplatnost těchto smluv způsobila, přičemž podle soudu I. stupně je spravedlivé, aby škodu nesl ten účastník, jenž mohl škodlivému následku nejsnáze zabránit. To, že žalovaná jednala v důvěře ve sdělení UOHS, má podle soudu I. stupně relevanci mezi ním a tímto orgánem veřejné moci, resp. státem, avšak nemůže se to projevit ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou.V rámci zkoumání toho, zda lesnickým společnostem vznikla v důsledku uvedeného protiprávního jednání žalované škoda, zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody a zda se žalované případně podařilo liberovat, soud I. stupně vycházel z věty první § 268 obchod. zák. Konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně o neplatno