7 Cmo 267/2022-104 — Vrchní soud v Praze

1. Návrhem doručeným soudu dne 29. 11. 2019 se navrhovatelka domáhá vyloučení účastníka z výkonu funkce jednatele pro opakované a závažné porušování povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, čímž způsobuje navrhovatelce újmu v miliónové hodnotě. Toto jeho jednání spočívá v neoprávněné (proti vůli druhého jednatele) výplatě odměn za rok 2017, v neoprávněném zvýšení mezd zaměstnanců, v nezaplacení DPH k uhrazené pohledávce a v neplnění závazků z mandátní smlouvy.2. Návrhem doručeným soudu dne 27. 10. 2022 navrhovatelka navrhla, aby soud předběžným opatřením uložil účastníkovi povinnost zdržet se výkonu funkce jednatele navrhovatelky, a to do pravomocného skončení řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 77 Cm 237/2019.3. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně návrh na nařízení předběžného opatření výrokem I. zamítl. Výrokem II. rozhodl, že právnímu zástupci navrhovatelky se po právní moci tohoto rozhodnutí vrací zaplacená jistota ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění soud uvedl, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření. Navrhovatelka se domáhá nařízení předběžného opatření pro potřebu prozatímní úpravy poměrů účastníků, přitom z jejího tvrzení není zřejmé, v čem by měla spočívat naléhavost situace vyžadující prozatímní úpravu poměrů. Dostatečně konkrétně netvrdí, vzhledem ke skutečnosti, že společnost má dva společníky s padesátiprocentním podílem a dva jednatele (účastníka a , tituly před jménem, , Jméno, ), jakým přesně způsobem účastník „zajistil“ převod lukrativních obchodních příležitostí na spřízněné subjekty. Pokud jde o potřebu prozatímní úpravy poměrů účastníků, v tomto směru navrhovatelka uvádí, že „lze předpokládat“, že účastník bude v závadném jednání pokračovat, tedy je zřejmé, že takové jednání bezprostředně nehrozí. Soud nesdílí argumentaci navrhovatelky, že „není třeba vyčkávat dalšího takového jednání“, naopak díky tomu nemá za prokázanou potřebu prozatímní úpravy poměrů účastníků, jelikož podle názoru soudu samotný předpoklad nevykazuje znaky naléhavosti, pro kterou by bylo potřeba upravovat poměry účastníků předběžným opatřením. V neposlední řadě pak návrhu nelze vyhovět i proto, že nařízením navrhovaného předběžného opatření by fakticky bylo dosaženo stavu, který navrhovatelka sleduje návrhem ve věci samé. K tomu institut předběžného opatření neslouží. Z uvedených důvodů soud návrh zamítl za použití § 102 odst. 1, § 76 odst. 1 písm. f), § 75 odst. 2 a § 75c o. s. ř. Výrok II. je odůvodněn § 75b odst. 4 první věta o. s. ř.4. Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka včasné odvolání. Namítla nesprávnost napadeného usnesení. Dle odvolatelky důvody pro to, aby poměry účastníků byly prozatímně upraveny, stále trvají a návrh na nařízení předběžného opatření obsahuje důvody a důkazy, které nařízení předběžného opatření odůvodňují. Dále navrhovatelka obsáhle argumentuje ohledně tvrzených důvodů pro nařízení předběžného opatření a označených důkazů se závěrem, že navrhovatelce stále vzniká škoda tím, že účastník obchází a přímo poškozuje její zájmy. Podnikatelské aktivity navrhovatelky v rozporu s jejími zájmy účastník převádí (díky zneužívání interních informací navrhovatelky) na své společnosti či jiné s ním spřízněné subjekty. Tomuto jednání je třeba zabránit. Navrhovatelka nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že nařízením navrženého předběžného opatření by fakticky bylo dosaženo stavu, který navrhovatelka sleduje návrhem ve věci samé. Jedná se totiž o rozdílné návrhy. Ve věci samé navrhovatelka chce dosáhnout toho, že účastník funkci jednatele pozbude, kdežto po vydání předběžného opatření by účastník pouze po přechodnou dobu nesměl funkci jednatele vykonávat, ve funkci by však zůstal. Navrhovatelka poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1592/94, které lze aplikovat i na tento případ. Navrhovatelka proto navrhuje, aby Vrchní soud v Praze jako soud odvolací změnil napadené usnesení tak, že návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 27. 10. 2022 vyhoví, případně napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Podle § 63 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen ZOK), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1831/2021, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), (1) V průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud i bez návrhu rozhodne, že z důvodů podle § 64 člen statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace, který byl ve funkci v době vydání rozhodnutí o úpadku nebo po něm, nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o vyloučení vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace nebo být osobou v obdobném postavení (dále jen „vyloučení“). (2) To platí obdobně o tom, kdo v době vydání rozhodnutí o úpadku členem statutárního orgánu obchodní korporace nebo osobou v obdobném postavení již nebyl, ale jehož dosavadní jednání k úpadku obchodní korporace zřejmě přispělo. (3) Návrh na vydání rozhodnutí podle odstavce 1 může podat každý, kdo na něm má důležitý zájem.7. Podle § 65 ZOK (1) Mimo případy uvedené v § 63 a 64 může soud i bez návrhu rozhodnout o vyloučení, vyjde-li najevo, že člen statutárního orgánu v posledních 3 letech opakovaně a závažně porušoval péči řádného hospodáře, případně jinou péči spojenou podle jiného právního předpisu s výkonem jeho funkce; ustanovení § 63 odst. 3 se použije obdobně. (2) Odstavec 1 se použije obdobně na toho, kdo je povinen k náhradě újmy vzniklé z porušení péče řádného hospodáře.8. Podle § 66 ZOK (1) Právní mocí rozhodnutí o vyloučení přestává být osoba, které se rozhodnutí týká, členem statutárního orgánu ve všech obchodních korporacích; zánik funkce oznámí soud, který o vyloučení rozhodl, soudu, který podle jiného právního předpisu vede obchodní rejstřík (dále jen „rejstříkový soud“). (2) Ten, kdo poruší zákaz uložený mu rozhodnutím o vyloučení, ručí za splnění všech povinností obchodní korporace, které vznikly v době, kdy vykonával přes zákaz činnost člena jejího statutárního orgánu, ač se jím nestal anebo jím být přestal.9. Podle § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podle § 102 odst. 3 o. s. ř., ustanovení § 75, 75a, 75b, 75c, 76, 76c, 76d, 76e, 76f, 76g, § 77 odst. 1 písm. b) až d), § 77 odst. 2, § 77a a § 78 odst. 3 se použijí obdobně.10. Podle § 75c odst. 1 o. s. ř., nepostupoval-li podle § 75a nebo podle § 75b odst. 2, předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.11. Podle § 76 odst. 1 o. s. ř. předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby a) platil výživné v nezbytné míře; b) poskytl alespoň část pracovní odměny, jde-li o trvání pracovního poměru a navrhovatel ze závažných důvodů nepracuje; c) složil peněžitou částku nebo věc do úschovy u soudu; d) nenakládal s určitými věcmi nebo právy; e) něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.12. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vyhověním navrženému předběžnému opatření by navrhovatelka dosáhla stavu, kterého může dosáhnout až pravomocným rozhodnutím ve věci, což je nepřípustné. Názor odvolatelky, že cíle řízení ve věci samé a řízení o nařízení předběžného opatření jsou rozdílné, odvolací soud nesdílí. Důsledek vyhovujících rozhodnutí v obou řízeních by byl pro účastníka totožný, a to zákaz výkonu funkce jednatele, přičemž délka trvání tohoto zákazu je pro posouzení důvodnosti nastíněné odvolací námitky nerozhodná, a rozhodná není ani skutečnost, zda v důsledku zákazu výkonu funkce jednatele dotčené osobě tato funkce zanikne či nikoliv. Judikatura nařízení předběžného opatření předjímajícího rozhodnutí ve věci připouští pouze v případě žaloby o zdržení se jednání, jež naplňuje znaky jednání nekalé soutěže (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. 3 Cmo 1592/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem 46/1996). O takový předmět řízení se však v dané věci nejedná a předmětem řízení ve věci není ani jiný zdržovací nárok vyplývající z hmotného práva, takže odvolatelkou odkazované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. 3 Cmo 1592/94 na posuzovanou věc aplikovat nelze, a to ani obdobně. Ke shodnému závěru jako odvolací soud dospěl v obdobné věci i Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 5 Cmo 236/2018: „Krajský soud jako soud prvního stupně