1 Cmo 21/2024-239 — Vrchní soud v Praze

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobci a) omluvu daného znění (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobci b) omluvu daného znění (výrok II.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se rozšiřování daných nepravdivých tvrzení o žalobci a) (výrok III.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se rozšiřování daných nepravdivých tvrzení o žalobci b) (výrok IV.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci a) , částka, jako přiměřené zadostiučinění (výrok V.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci b) , částka, jako přiměřené zadostiučinění (výrok VI.) a dále uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované na náhradě nákladů řízení , částka, (výrok VII.).V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že právnická osoba, jíž je žalobce a), nemá podle judikatury právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Dále soud uvedl, že ohledně žalobci tří tvrzených zásahů (tři dopisy) nebylo prokázáno, že by hrozilo jejich opakování. Zároveň soud uvedl, že důkazní břemeno ohledně pravdivosti informací uvedených ve třech výzvách, které adresovala žalovaná klientům žalobců, je na straně žalované, nicméně další důkazní břemena nesou i žalobci. Žalobci neunesli důkazní břemena ke svým skutkovým tvrzením. Žalobce b) pak ani skutkově netvrdil, do jaké míry požadovaná částka odpovídá míře intenzity zásahu do jeho přirozených práv, když má člověk, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Také nebyl prokázán pokles tržeb žalobce a) o 30 mil. Kč díky třem výzvám žalované. Žalobce b) neprokázal míru intenzity zásahu do jeho osobnostních práv. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že ji soud přiznal plně úspěšné žalované.Proti rozsudku podali žalobci včasné odvolání, v němž namítli nesprávnost všech výroků rozsudku s tím, že požadují jeho zrušení či jeho změnu tak, že bude žalobce v celém rozsahu vyhověno.Usnesením ze dne 7. 12. 2023, č. j. 49 Cm 31/2022-223, soud vyzval žalobce, aby každý z nich zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši , částka, .Usnesením ze dne 16. 1. 2024, č. j. 49 Cm 31/2022-225, zastavil soud ve vztahu k žalobci b) odvolací řízení (výrok I.) a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalobci b) (výrok II.).V odůvodnění soud uvedl, že ve stanovené lhůtě pro zaplacení soudního poplatku za podané odvolání tak učinil jen žalobce a). Proto soud zastavil řízení ve vztahu k žalobci b) dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.Proti tomuto usnesení podali žalobci včasné odvolání, neboť jej považují za nezákonné a nepřezkoumatelné. Konkrétně pak soudu vytkli, že v usnesení není uvedeno, z jakého důvodu a na základě čeho soud dospěl k závěru, že soudní poplatek uhradil jen žalobce a) a nikoliv žalobce b). Soud nezohlednil zprávu pro příjemce připojenou k příkazu k úhradě, z níž je zjevné, že poplatek byl hrazen za oba žalobce a nikoli jen za žalobce a). Ve výzvě soudu k úhradě soudního poplatku byl také uveden jen jediný variabilní symbol, a proto nebylo možné přidělit danou platbu příslušnému účastníkovi řízení. Soud si měl ověřit, za koho byl soudní poplatek uhrazen, a měl také vyzvat žalobce, aby doplatili soudní poplatek. S ohledem na uvedené žalobci navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.Žalovaná se k tomuto odvolání žalobců nevyjádřila.Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je žalobcem a) podané odvolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni stupně ze dne 16. 1. 2024, č. j. 49 Cm 31/2022-225, přípustné.K tomu je nutné uvést, že odvolání mohou podat jen osoby, jež jsou nositeli tzv. subjektivní legitimace, tedy osoby, jimž nebylo (objektivně nahlíženo) rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno. Jinak řečeno, subjektivní přípustnost odvolání je jen u takového účastníka, jenž je daným rozhodnutím dotčen na svých právech a povinnostech.V poměrech této věci bylo daným usnesením zastaveno řízení a vyřešena otázka náhrady nákladů pouze ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou. Je tedy zjevné, že se odvoláním napadené usnesení netýká vůbec osoby žalobce a), a proto je jeho odvolání subjektivně nepřípustné.Odvolací soud proto odvolání žalobce a) proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2024, č. j. 49 Cm 31/2022-225, dle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dále přezkoumal podle § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v souvislosti s odvoláním žalobce b), a aniž by nařizoval jednání /§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř./, dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody pro jeho zrušení, a to pro nedostatek věcné příslušnosti tohoto soudu.Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).Podle § 104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení.Ze skutkových tvrzení v žalobě i z jeho žalobního návrhu je zřejmé, že v posuzované věci jsou žalobcem b) žalovány nároky z titulu ochrany osobnosti dle § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.K řízení o sporu o ochranu osobnosti jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy ve smyslu obecné úpravy věcné příslušnosti obsažené v § 9 odst. 1 o. s. ř., neboť to není spor, pro který by byla založena v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů podle § 9 odst. 2 o. s. ř. nebo podle jiného právního předpisu.V této souvislosti je třeba uvést, že dle § 9 odst. 2 písm. i) o. s. ř. je dána věcná příslušnost krajských soudů pouze ve věcech ochrany názvu a pověsti právnické osoby, což se týká žalobce a), a že je pro posouzení věcné příslušnosti nepodstatné, že se žalobce b) označuje v řízení také jako podnikající fyzická osoba.Jelikož daný spor ve vztahu k žalobci b) spadá pod § 9 odst. 1 o. s. ř., přihlédl odvolací soud k danému nedostatku věcné příslušnosti Krajského soudu v Plzni. Uvedené je dáno tím, že je odvoláním napadené usnesení (nemeritorním) rozhodnutím, jímž by se ale (odvolací) řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou skončilo. Proto odvolací soud musel odvoláním napadené usnesení zrušit a postoupit věc místně a věcně příslušnému soudu s tím, že je třeba také ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou odklidit i odvoláním napadený rozsudek.S ohledem na uvedené proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a odvoláním napadené usnesení ze dne 16. 1. 2024, č. j. 49 Cm 31/2022-225, i dané výroky rozsudku ze dne 30. 10. 2023, č. j. 49 Cm 31/2022-207, zrušil a současně rozhodl o postoupení věci věcně a místně příslušnému Okresnímu soudu Plzeň-město, a to s ohledem na adresu bydliště žalované na území statutárního města , adresa, .V dalším řízení učiní soud prvního stupně kroky v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu a zároveň také posoudí otázku, zda žalobce a) skutečně uhradil včas a v plné výši soudní poplatek za podané odvolání proti danému rozsudku.O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).