5 Cmo 141/2023-37 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a odměnou (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění usnesení uvedl, že žalobkyně vzala podáním ze dne 13. 9. 2023 žalobu vůči žalovanému zcela zpět. Řízení bylo proto zastaveno postupem podle usnesení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. K výroku o nákladech řízení soud prvního stupně konstatoval, že je zajedno se žalobkyní v tom, že zavinění na zastavení řízení nese žalovaný, když důvodně podaná žaloba byla vzata zpět z důvodu, že žalovaný byl rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozen od placení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Odkázal na ustanovení § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014, ze kterého citoval podstatné závěry, a uzavřel, že tyto závěry se uplatní rovněž tehdy, pokud soud zatím nevydal rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů, a to tak, že pokud takové rozhodnutí nebylo vydáno, brání osvobození žalovaného od dalšího placení pohledávek založené rozhodnutím insolvenčního soudu tomu, aby náhrada nákladů byla žalobkyni vůči osvobozenému žalovanému přiznána.2. Žalobkyně podala proti výroku II. usnesení včasné odvolání, ve kterém navrhla jeho změnu tak, že právo na náhradu nákladů řízení jí bude přiznáno. Uvedla, že dle soudem prvního stupně zaujatého názoru o nemožnosti přiznat žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení z důvodu osvobození žalovaného insolvenčním soudem od placení pohledávek by nemohla nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit před okamžikem jejich přiznání (neboť vznikají až rozhodnutím soudu) a současně by je nemohla uplatnit již ani v okamžiku jejich přiznání soudem (byť po skončení insolvenčního řízení, neboť by se na ně jako na příslušenství pohledávky vztahovalo osvobození podle § 414 IZ). Podle žalobkyně je takový výklad nesprávný, neboť uvedeným postupem soudu je žalobkyni upřen nárok na náhradu nákladů řízení. V každém okamžiku, ve kterém by žalobkyně tento nárok chtěla uplatnit, je totiž s ohledem na shora uvedený výklad žalobkyni takový postup znemožněn. Žalobkyně namítla, že se jedná o nepřípustný zásah do práv věřitelů na náhradu nákladů řízení a o odepření spravedlnosti, které by nemělo požívat právní ochrany. Uvedla zároveň, že nárok na plnou náhradu nákladů řízení jí vznikl i přesto, že předžalobní výzva byla zaslána společnosti , právnická osoba, Žalovaný byl v té době jednatelem společnosti a rovněž avalistou ze směnky a o existenci povinnosti daný dluh zaplatit tak byl bezesporu srozuměn.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy v jeho výroku II. o nákladech řízení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), a dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti.5. Podle § 146 odst. 2, první věta o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je podle § 146 odst. 2, druhá věta o. s. ř. povinen hradit náklady řízení žalovaný. Z první věty ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. tak plyne, že žalobce zpětvzetím žaloby vždy zaviní zastavení řízení a je v takovém případě povinen nahradit žalovanému jeho náklady. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je z tohoto pravidla stanovena výjimka obsažená ve druhé větě uvedeného ustanovení, z níž vyplývá, že třebaže žalobce zavinil zastavení řízení tím, že žalobu vzal zpět, je povinností žalovaného nahradit mu náklady řízení za procesní situace, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. I důvodnost podání žaloby je přitom třeba uvažovat výlučně procesně, tedy z hlediska výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce.6. Z obsahu spisu se podává, že uspokojení nároku, jak žalobkyní byl v soudním řízení proti žalovanému uplatněn, se žalobkyně nedomohla, neboť pohledávka žalobou uplatněná jí nebyla žalovaným zaplacena. Oproti soudu prvního stupně tak odvolací soud shledává procesní zavinění na zastavení řízení na straně žalobkyně, neboť aplikace ustanovení § 146 odst. 2, druhá věta o. s. ř. nepřichází v daném případě v úvahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, dostupné na www.nsoud.cz). V samotné okolnosti, že Krajský soud v Ústí nad Labem vzal usnesením ze dne 10. 2. 2023, č. j. KSUL 45 INS 16637/2017-B-60, na vědomí splnění oddlužení žalovaného splátkovým kalendářem (výrok I. usnesení) a že ho osvobodil od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (výrok IV. usnesení), přitom chování žalovaného, jež by mohlo odůvodňovat závěr o jeho zavinění na zastavení řízení, spatřovat nelze.7. Pro úplnost odvolací soud dodává, že náhradu nákladů řízení by žalobkyni nebylo možno přiznat ani v případě, kdy procesní zavinění na zastavení řízení by na straně žalovaného bylo shledáno. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 NSCR 110/2015 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle vydání 7, ročník 2016, na straně 1109, pod pořadovým číslem 83/2016), pro posouzení, zda pohledávka věřitele z titulu práva na náhradu nákladů řízení je peněžitým závazkem, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) a zda jde o pohledávku vzniklou poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), je určující, o příslušenství jaké pohledávky (jistiny) jde. U pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), ani za pohledávku vzniklou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) po schválení oddlužení. V posuzovaném případě je mimo jakoukoli pochybnost, že náklady řízení žalobkyně jsou příslušenstvím pohledávky, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného jako dlužníka, v důsledku čehož nelze na toto příslušenství pohlížet jako na závazek vzniklý dlužníku až po schválení oddlužení, v důsledku čehož by se účinky osvobození přiznaného shora uvedeným usnesením insolvenčního soudu na povinnost žalovaného platit žalobkyni náhradu nákladů řízení zcela jistě vztahovaly, pakliže by procesní zavinění na zastavení řízení bylo na jeho straně.8. Výrok II. usnesení napadeného usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, byl proto odvolacím soudem jako ve výroku věcně správný potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř., byť z jiných důvodů, než na kterých své rozhodnutí založil soud prvního stupně.9. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého by právo na jejich náhradu měl v tomto řízení úspěšný žalovaný. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly, v důsledku čehož odvolací soud rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků řízení.