5 Cmo 36/2024-39 — Vrchní soud v Praze

Napadeným usnesením soud prvního stupně odmítl odpor žalované proti platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 13 Cm 181/2023-21. V odůvodnění usnesení odkázal na ustanovení § 172 odst. 1, § 174 odst. 1 a 3 a § 57 odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že platební rozkaz byl žalované doručen prostřednictvím její datové schránky dne 4. 2. 2024. Patnáctidenní zákonná lhůta k včasnému podání odporu proti platebnímu rozkazu začala žalované běžet dnem 5. 2. 2024 a skončila dnem 19. 2. 2024. Vzhledem k tomu, že žalovaná podala odpor až dne 20. 2. 2024, stalo se tak po lhůtě předpokládané ustanovením § 172 odst. 1 o. s. ř. Postupem podle ustanovení § 174 odst. 3 o. s. ř. byl proto odpor žalované jako pozdě podaný odmítnut.Žalovaná podala proti usnesení včasné odvolání, ve kterém navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání s pokyny „k úplnému a nestrannému dokazování, včetně důkladného posouzení všech relevantních důkazů a Emisních podmínek dluhopisů, a k správné aplikaci právních norem týkajících se výpočtu lhůty pro podání odporu a interpretaci Zákona o dluhopisech“. Soudu prvního stupně vytkla, že nesprávně aplikoval patnáctidenní lhůtu pro podání odporu, neboť tato lhůta začíná běžet následujícím dnem po doručení platebního rozkazu, avšak při správném výkladu ustanovení a zohlednění všech relevantních okolností mělo být posledním dnem lhůty 20. 2. 2024. Jak žalovaná uvedla, soudní praxe a judikatura „upřesňují“, že do lhůty se nezapočítávají dny pracovního klidu, což v daném případě nebylo zohledněno. Žalovaná dále namítla, že byly ignorovány relevantní důkazy a informace, konkrétně se jedná o nově schválené Emisní podmínky dluhopisů, které splatnost dluhopisů prodlužují do 1. 7. 2025, a dále že byl porušen zákon o dluhopisech a princip rovného zacházení.Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti.Podle § 172 odst. 1 o. s. ř. může soud i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal.Podle § 174 odst. 3 o. s. ř. pozdě podaný odpor soud usnesením odmítne; pro nedostatek odůvodnění nelze odpor odmítnout. Podaný odpor soud odmítne též tehdy, podal-li jej ten, kdo k podání odporu není oprávněn.Z obsahu spisu se podává, že platební rozkaz byl žalované doručen dne 4. 2. 2024, jak prokazuje potvrzení o dodání a doručení do její datové schránky ze dne 21. 2. 2024. Patnáctidenní lhůta k podání odporu tak začala žalované běžet dnem následujícím po dni doručení platebního rozkazu, tedy dnem 5. 2. 2024 (§ 57 odst. 1 o. s. ř.) a skončila dnem 19. 2. 2024, na který připadl poslední den patnáctidenní lhůty. Odpor žalované byl však z její datové schránky podán až dne 20. 2. 2024, v důsledku čehož nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud ho postupem podle ustanovení § 174 odst. 3 o. s. ř. jako opožděně podaný odmítl.K výhradě žalované v podaném odvolání, že do běhu lhůty k podání odporu neměly být započítány dny pracovního klidu, odvolací soud uvádí, že se jedná o úvahu nesprávnou, neboť jediným dnem, který se nezapočítává do běhu lhůty (s výjimkou lhůty určené podle hodin), je den, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek (§ 57 odst. 1 o. s. ř.). Procesní lhůty jsou tak počítány na dny kalendářní s výjimkou případů, kdy zákon lhůtu určuje dny pracovními. O takovou situaci se v daném případě nejedná, jak vyplývá z ustanovení § 172 odst. 1, druhá věta o. s. ř., podle kterého lhůta k podání odporu proti platebnímu rozkazu činí patnáct dnů, přičemž není stanoveno, že by se mělo jednat o dny pracovní.Pro úplnost se dodává, že za situace, kdy odpor nebyl včas podán, nabyl platební rozkaz účinků pravomocného rozsudku, jak vyplývá z ustanovení § 174 odst. 1, první věta o. s. ř. Odvolací soud se proto nemohl zabývat skutečnostmi, kterými žalovaná v odvolání proti napadenému usnesení zpochybňovala oprávněnost žalobou uplatněného nároku.Z vyložených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř.Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých by právo na jejich náhradu měl v odvolacím řízení úspěšný žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobci žádné takové náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků řízení.