5 Cmo 9/2024-205 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) dne 11. 12. 2020, domáhal proti žalovanému zaplacení náhrady škody podle § 99 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) ve výši 1 892 200,16 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný je jediným členem představenstva společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále dlužník), vůči které byl usnesením č. j. MSPH 77 INS 3481/2020-A-14 z 27. 4. 2020 zjištěn úpadek a prohlášen konkurs. Škoda vznikla v souvislosti s porušením povinnosti žalovaného coby statutárního orgánu dlužníka podat insolvenční návrh jeho jménem bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku dlužníka. Dlužník na základě Účastnické smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací č. , Anonymizováno, a Rámcové dohody o podmínkách poskytování mobilních služeb elektronických komunikací č. , Anonymizováno, , uzavřené s žalobcem dne 14. 11. 2020, odebíral za zvýhodněných podmínek od žalobce služby , Anonymizováno, . Dlužník porušil smluvní ujednání (nepravdivá tvrzení o počtu zaměstnanců odebírajících , Anonymizováno, , přenechání nakoupených telefonních služeb třetím osobám prostřednictvím občanského sdružení , právnická osoba, ), žalobce proto od Rámcové dohody odstoupil s účinností k 25. 6. 2012. Dlužníku byly telekomunikační služby nadále poskytovány jako standardní, bez cenového zvýhodnění. Dlužník neuhradil cenu za odebrané , Anonymizováno, za dobu od července do prosince 2012 v celkové výši 40 540 587,86 Kč (pohledávka č. 3), přičemž námitky vůči nesprávnému vyúčtování poskytnutých služeb byly rozhodnutím ČTÚ č. j. ČTÚ-195 204/2012-631/XXXV.vyř.-Voj ze dne 9. 2. 2016 zamítnuty a v řízení o rozkladu bylo zamítavé rozhodnutí rozhodnutím č. j. ČTÚ-23 933/2016-603 z 17. 10. 2016 potvrzeno. Dlužník vedl další spory s žalobcem o platnosti odstoupení žalobce od poskytování služeb podle Rámcové smlouvy, proto došlo ke vzniku dalších pohledávek na náhradu nákladů řízení o uložení povinnosti poskytovat služby za zvýhodněných podmínek vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 196/2013 (pohledávka č. 1 ve výši 85 250 Kč) a v řízení o náhradu škody 31 062 620 Kč vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 98/2023 (pohledávka č. 2 ve výši 621 165,60 Kč), které dlužník neuhradil. Žádná z těchto pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení nebyla popřena a celková výše pohledávek žalobce coby insolvenčního věřitele, přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka, činila 41 247 003,46 Kč. Podle soupisu majetkové podstaty dlužník nevlastnil žádný majetek a současně neměl kompletní účetnictví. Konkurs prohlášený na majetek dlužníka byl proto pro nedostatek majetku zrušen. Pohledávky č. 1, 2 a 3 nebyly uspokojeny. Dlužník byl v úpadku již v roce 2012, kdy měl závazky v řádech desítek milionů korun, které nebyl schopen plnit (závazek vůči , Anonymizováno, . ve výši 2 579 279 Kč, splatný 31. 12. 2014, závazek vůči žalovanému ve výši 182 583 Kč, splatný 31. 12. 2014, uvedené žalovaným v insolvenčním návrhu). Podle dokumentů založených do Sbírky listin obchodního rejstříku byl dlužník v roce 2013 s ohledem na zápornou výši vlastního kapitálu 2 351 000 Kč předlužen. Podle účetních závěrek následujících let nedošlo u dlužníka k ekonomickému zlepšení. Žalovaný v rámci příloh k účetním závěrkám z let 2012 až 2015 zamlčel úpadkový stav dlužníka a v rozporu se skutečností v účetních závěrkách uvedl, že dlužník nemá závazky po splatnosti. Účetní závěrky z let 2017 a 2018 neměly obsah a rozsah předpokládaný zákonem o účetnictví. Teprve v účetní závěrce za rok 2019 žalovaný uvedl, že dlužník eviduje závazky po splatnosti z let 2013 až 2016, a to v celkové výši 2 882 862 Kč. Žalovanému muselo být zřejmé, že za služby odebrané v období od července do prosince 2012 nebude schopen zaplatit. Pohledávky č. 1, 2 a 3 vznikly teprve poté, co byl žalovaný jako statutární orgán dlužníka v prodlení s podáním insolvenčního návrhu, tento podal žalovaný jménem dlužníka dne 10. 2. 2020. Žalobce uplatňuje u pohledávek č. 1 a č. 2 svůj nárok v plné výši a u pohledávky č. 3 jen marginální část (byť by měl nárok na celou částku 40 540 587,86 Kč, jak byla zjištěna v insolvenčním řízení), a to částku 1 185 784,56 Kč odpovídající měsíční částce 197 630,76 Kč za období červenec – prosinec 2012, což je nejnižší částka, která byla dlužníkovi vyfakturována za měsíc únor 2012.2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok ani z části neuznal. Namítl, že v roce 2012 ani 2013 nebyl v úpadku a neměl závazky po splatnosti, když odstoupení od smlouvy ze dne 25. 6. 2012 učiněné žalobcem nebylo platné s ohledem na předběžné opatření ČTÚ, které odstoupení od smlouvy zamezilo. ČTÚ současně rozhodl, že faktury žalobce mají odloženou splatnost. Proto žalovaný neměl důvod k podání insolvenčního návrhu. Předběžné opatření ČTÚ platilo až do vydání rozhodnutí v roce 2016. Žalobce nerespektoval předběžné opatření ČTÚ ani rozhodnutí ČTÚ ve věci samé, žalovaný proto podal žalobu na náhradu škody (řízení bylo vedeno před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 98/2013). Poté, co bylo řízení ve věci náhrady škody skončeno, podal žalovaný obratem v souladu se zásadou péče řádného hospodáře za dlužníka dne 11. 2. 2020 insolvenční návrh. Uspokojení pohledávek žalobce bylo sice v insolvenčním řízení dlužníka nulové, avšak majetková struktura dlužníka nedoznala v letech 2017 až 2020 žádných podstatnějších změn. Porušení povinnosti podat včas insolvenční návrh proto nemohlo mít vliv na uspokojení pohledávek žalobce a nebyla dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem tvrzené škody na straně žalobce.3. Soud v rozsudku ze dne 2. 10. 2023 v bodu I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 892 200,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z uvedené částky od 10. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V bodu II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 271 028 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.4. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dlužník byl nejpozději 30. 11. 2013 v úpadku ve formě předlužení. Soud odkázal na prohlášení dlužníka učiněné v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 26 Cm 98/2013 za účelem prokázání majetkových poměrů pro přiznání osvobození od poplatkové povinnosti, kdy dlužník tvrdil, že ke dni 30. 11. 2013 měl závazek vůči obchodním partnerům ve výši 430 800 Kč jako zálohu přijatou na budoucí plnění, dále závazek 1 651 850 Kč vůči občanskému sdružení , právnická osoba, a závazek 2 344 217 Kč z neuhrazených a nesplatných vyúčtování vystavených žalobcem. Majetek dlužníka sestával z , Anonymizováno, , dvou , Anonymizováno, v pořizovací ceně 2 858 Kč, , Anonymizováno, v pořizovací ceně 15 000 Kč, , Anonymizováno, v hodnotě 745 830 Kč. Z přílohy k účetní závěrce k 31. 12. 2019 plyne, že dlužník měl splatné závazky z let 2013 až 2016 v celkové výši 2 882 862 Kč. K datu podání insolvenčního návrhu neměl dlužník, s výjimkou vratky přeplatku na dani 1 717 Kč, žádný majetek. Z rozvahy ve zjednodušeném rozsahu k 31. 12. 2013 soud zjistil, že vlastní kapitál dlužníka činil minus 2 351 000 Kč, tržby z prodeje dlouhodobého majetku činily jen 702 000 Kč.5. Soud dospěl k závěru, že dlužník ke dni 30. 11. 2013 naplnil podmínky § 3 odst. 4 insolvenčního zákona, byl předlužen a nebyl schopen z majetku v hodnotě 1 253 713,98 Kč uspokojit pohledávky ve výši 42 623 237,86 Kč.6. Žádná z pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka nebyla při přezkumném jednání dne 23. 7. 2020 insolvenčním správcem popřena. Usnesením č. j. MSPH 77 INS 3481/2020-B-21 z 3. 2. 2021 byl konkurs prohlášený na majetek dlužníka zrušen z důvodu, že majetek dlužníka byl pro uspokojení věřitelů zcela nedostačující. Z dokazování rovněž vyplynulo, že v letech 2012 až 2020 došlo ke změně v majetkové struktuře dlužníka. Přitom k 30. 11. 2013 dlužník vlastnil majetek ve výši přibližně 1 253 713,98 Kč.7. Soud učinil závěr, že žalovaný vedením sporu s ČTÚ o změně fakturace za období od července do prosince 2012 ve výši 1 185 784,56 Kč a sporu o zaplacení 31 061 620 Kč (sp. zn. 26 Cm 98/2013) způsobil navýšení závazků dlužníka namísto toho, aby v souladu s péčí řádného hospodáře podal insolvenční návrh, a to za situace, kdy si musel být vědom skutečnosti, že dlužník nemá majetek na úhradu svých splatných závazků. Dále pohledávky č. 1 a č. 2 vznikly v roce 2017 a 2019, kdy se dlužník již prokazatelně nacházel v úpadku. Pokud by insolvenční řízení bylo zahájeno včas, žalobci by nevznikla další pohledávka za dlužníkem. Žalovaný odpovídá za vznik škody v případě pohledávek č. 1 a č. 2, vůči kterým nelze uplatnit liberační důvod podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, protože pohledávky č. 1 a č. 2 vznikly v době, kdy již byl dlužník v úpadku.8. Na základě vyúčtování