12 Cmo 103/2024-123 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 31. 12. 2020 do zaplacení a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 904 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle žaloby účastníci řízení dlouhodobě spolupracovali na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 10. 2009, později nahrazené mandátní smlouvou ze dne 1. 2. 2013. Spolupráce skončila uplynutím výpovědní doby dne 30. 11. 2018. Dne 28. 1. 2013 uzavřeli žalobce a žalovaná opční smlouvu a žalobce zaplatil zálohu 210 000 Kč. Protože byla opční smlouva vázána na trvání mandátní smlouvy, nemohl žalobce opci realizovat, vznikl mu však po dvou letech od zániku mandátní smlouvy za splnění podmínek v opční smlouvě stanovených nárok na vydání hodnoty vypořádané opce ve výši 200 000 Kč. Ta měla být žalobci vyplacena do 30 dnů od splnění podmínek, tj. do 30. 12. 2020, což se však nestalo.2. Žalovaná namítla, že vztahy účastníků byly 30. 4. 2013 modifikovány uzavřením manažerského dodatku k mandátní smlouvě. Součástí podmínek, které měl žalobce plnit po dobu dvou let od zániku mandátní smlouvy, aby mu vznikl nárok na výplatu hodnoty vypořádané opce, byla konkurenční doložka. Tu žalobce porušil tím, že byl ke dni 28. 12. 2018 registrován jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel, a k 2. 1. 2019 jako vázaný zástupce společnosti , právnická osoba, ., která je konkurentem žalované. V důsledku porušení konkurenční doložky má proto žalovaná za to, že nárok na výplatu hodnoty vypořádané opce žalobci nevznikl. Dále žalovaná uvedla, že po ukončení mandátní smlouvy byla žalobci vyplacena částka 171 510,24 Kč a započteny vzájemné pohledávky ve výši 131 324,60 Kč, tedy ve prospěch žalobce bylo celkem přiznáno 302 834,84 Kč, z čehož částka 200 000 Kč představuje vypořádání hodnoty opce a zbytek doplatek provizí. Žalobce namítl, že konkurenční doložka je neplatná, neboť je nepřiměřeně svazující a navíc byla vymezena i teritoriálně, přičemž žalobce svou činnost přesunul z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, . Potvrdil rovněž, že přijal od žalované shora uvedená peněžitá plnění, avšak z jiných důvodů než vypořádání opce.3. Soud prvního stupně vyšel ze shodných tvrzení účastníků, z nichž zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne 1. 10. 2009 mandátní smlouvu, která byla nahrazena mandátní smlouvou uzavřenou dne 1. 2. 2013. Dne 28. 1. 2023 dále účastníci uzavřeli opční smlouvu. Účinnost mandátní smlouvy zanikla k 30. 11. 2018, právo opce nebylo k tomuto datu uplatněno a zaniklo. Žalobce uhradil zálohu na cenu akcií ve výši 210 000 Kč. Z provedeného dokazování (mandátní smlouvou ze dne 1. 10. 2009, opční smlouvou ze dne 28. 1. 2013, mandátní smlouvou ze dne 1. 2. 2013 včetně manažerského dodatku ze dne 30. 4. 2013, výzvami žalobce ze dne 13. 9. 2021 a 6. 12. 2021, výpisem z registru ČNB, výpisem z živnostenského rejstříku) soud zjistil, že mandátní smlouvou ze dne 1. 10. 2009 se žalobce zavázal pro žalovanou vykonávat za provizi zprostředkovatelskou činnost na finančním trhu, zejména působit jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel či vázaný zástupce investičního zprostředkovatele. Na základě opční smlouvy ze dne 28. 1. 2013 nabyl žalobce oproti úplatě ve výši 210 000 Kč právo opce k převodu 20 000 kusů akcií žalované. Strany si ujednaly, že nebude-li opce uplatněna, zaniká mj. ukončením účinnosti mandátní smlouvy. Mandátní smlouvou ze dne 1. 2. 2013 se žalobce zavázal pro žalovanou vykonávat za provizi poradenskou činnost v oblasti osobních financí, zprostředkovávat finanční produkty žalované a působit jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel a vázaný zástupce investičního zprostředkovatele. Současně se žalobce zavázal nevykonávat tutéž nebo odbornou činnost po dobu trvání mandátní smlouvy na vlastní účet nebo pro třetí osobu. Z manažerského dodatku ze dne 30. 4. 2013 k mandátní smlouvě ze dne 1. 2. 2013 soud zjistil, že žalobce se zavázal po dobu 24 měsíců od zániku mandátní smlouvy na území vyšších územně samosprávných celků ČR, v nichž měl sídlo nebo vykonával činnost za trvání mandátní smlouvy, mj. nevykonávat činnost shodnou nebo obdobnou s předmětem mandátní smlouvy, nezprostředkovávat finanční produkty či služby, nevstoupit do obchodněprávního, pracovněprávního či obdobného vztahu se subjektem podnikajícím jako pojišťovací zprostředkovatel, investiční zprostředkovatel nebo zprostředkovatel jiných finančních produktů a služeb. Plnění konkurenční doložky je mandatáři kompenzováno plněními nad rámec běžné provize, porušení konkurenční doložky je sankcionováno ztrátou všech nadstandartních plnění. Soud dále provedl dokazování výzvami žalobce ze dne 13. 9. 2021 a 6. 12. 2021 k úhradě žalované částky. Podle výpisu z registru ČNB k 19. 1. 2019 byl žalobce zapsán jako vázaný zástupce s adresou sídla , adresa, , Česká republika, s oprávněním k činnosti od 2. 1. 2019 jako zástupce investičního zprostředkovatele , právnická osoba, . Od 28. 12. 2018 byl zapsán jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel s adresou sídla , adresa, , Česká republika, ve vazbě na pojišťovacího agenta , právnická osoba, . Z výpisu z živnostenského rejstříku bylo zjištěno, že od 13. 12. 2004 do 12. 12. 2018 byla jako adresa sídla žalobce zapsána adresa , adresa, a od 12. 12. 2018 , adresa, . Z transakční historie účtu č. , Anonymizováno, a z provizního lístku poradce (, Jméno žalobce, soud neučinil žádná zjištění. Z výpisu účtu žalobce soud neučinil další zjištění, jelikož uhrazení částky 210 000 Kč žalobcem je mezi účastníky nesporné.4. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil podle ust. § 2518 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vyšel přitom ze zjištění, že vznik nároku žalobce na uhrazení žalované částky byl podmíněn tím, že žalobce bude plnit všechny povinnosti, k nimž se zavázal v mandátní smlouvě ve znění manažerského dodatku. Mezi stranami bylo sporné dodržení konkurenční doložky, která mu zakazovala vykonávat stejnou nebo obdobnou činnost, kterou vykonával pro žalovanou, na území týchž vyšších územních samosprávných celků, a to po dobu 24 měsíců od ukončení mandátní smlouvy. Žalobce tvrdil, že tuto povinnost jednak vůbec nemá z důvodu neplatnosti konkurenční doložky a dále, že ji splnil změnou sídla v živnostenském rejstříku. Předmětnou konkurenční doložku vyhodnotil soud prvního stupně jako platnou. Odkázal na srovnatelné postavení žalobce a žalované s postavením obchodního zástupce a uzavřel, že sjednaná konkurenční doložka nepřekračuje zákonné podmínky stanovenou dobou ani rozsahem. Poukázal dále na skutečnost, že podmínkou konkurenční doložky v obchodních vztazích na rozdíl od obdobné doložky v pracovněprávním vztahu není úplata. Ohledně možnosti omezení doložky soudem zdůraznil, že se jedná o mimořádný zásah do smluvní autonomie stran, pro nějž jsou zapotřebí zvláště závažné důvody. Ty nebyly v daném případě shledány, zejména když skutečným přenesením své výdělečné činnosti na území jiného vyššího územně samosprávního celku, mohl žalobce tuto činnost vykonávat, aniž by konkurenční doložku porušil. K tomu však v daném případě nedošlo. Přenesení sídla žalobce zapsaného v živnostenském rejstříku nepostačuje, neboť předmět podnikání řešený konkurenční doložkou podléhá zvláštní dozorové činnosti ČNB, a její registr je proto primárním zdrojem údajů o osobách působících na trhu finančních služeb. V tomto registru, jehož údaje mají vždy odpovídat realitě, žalobce své sídlo nepřesunul. Žalobce byl tedy registrován k výkonu činností, které vykonával za trvání mandátní smlouvy pro žalovanou, a to se stejným sídlem. Soud proto s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 23 Cdo 2578/2012 uzavřel, že již zápisem v registru ČNB žalobce porušil konkurenční doložku. Protože nevyhověl požadavku splnit všechny své povinnosti z mandátní smlouvy ve znění manažerského dodatku, nárok na vyplacení hodnoty vypořádané opce v souladu s ujednáním stran mu nevznikl.5. Soud prvního stupně se dále neztotožnil s argumentací žalobce, že žalovaná svůj závazek vůči němu uznala. Zdůraznil, že vyjádření žalované, že částka požadovaná žalobou již byla žalobci bezdůvodně vyplacena, nelze považovat za uznání nároku, neboť jím žalovaná neuznává právní důvod platby; i pokud by jej uznala, nebylo by jistě jejím úmyslem plnit na týž titul dvakrát. Žalovaná však nárok žalobce popírala. Otázkou, zda mezi platbami poskytnutými žalobci po ukončení smluvních vztahů bylo i plnění na hodnotu vypořádané opce, která zůstává mezi stranami spornou, se soud pro nadbytečnost s ohledem na shora uvedené závěry, již nezabýval.6. Z výše uvedených důvodů byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalované, která měla ve věci plný úspěch.7. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání a navrhl jeho změnu tak, aby bylo žalobě vyhověno a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudu prvního stupně předně vytkl n