12 Cmo 342/2020-101 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku uložil žalované 2. povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 32 977,98 Kč s přísl., směnečnou odměnu ve výši 113 Kč a náklady řízení ve výši 1 967 Kč s tím, že plněním žalovaného 1. podle směnečného platebního rozkazu ze dne 24. 3. 2020, č. j. 49 Cm 18/2020-23 v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost žalované 2. podle tohoto rozsudku. V bodě II. výroku řízení co do částky 245,68 Kč zastavil.2. Žalovaná 2. podala proti rozsudku včasné odvolání. Uvedla, je v úpadku, který byl zjištěn insolvenčním soudem v řízení vůči ní vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 52 INS 4826/2020.3. Z údajů dostupných v insolvenčním rejstříku odvolací soud zjistil, že vůči žalované 2. byla Krajským soudem v Plzni vedena dvě insolvenční řízení. První řízení, vedené pod sp. zn. KSPL 52 INS 4826/2020, v němž bylo povoleno řešení úpadku oddlužením, bylo po zrušení schváleného oddlužení insolvenční řízení zastaveno s tím, že majetek dlužnice je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, přičemž dlužnice nepožádala, aby způsobem řešení jejího úpadku byl konkurs. V řízení, vedeném pod sp. zn. KSPL 66 INS 14247/2024 byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek žalované 2. a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. V návaznosti na usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. 2. 2025, č. j. KSPL 66 INS 14247/2024-B-6, jímž mimo jiné vzal soud na vědomí splnění oddlužení žalovanou 2. a osvobodil ji od placení pohledávek zahrnutých do splněného oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, vzal žalobce podáním ze dne 29. 4. 2025 žalobu ve vztahu k žalované 2. zpět.4. Žalovaná 2. byla odvolacím soudem dne 6. 5. 2025 vyzvána, aby se lhůtě tří dnů vyjádřila ke zpětvzetí žaloby s tím, že pokud tak v této lhůtě neučiní, podle mít odvolací soud dle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř za to, že se zpětvzetím žaloby žalovaná 2. souhlasí. Výzva byla žalované 2. doručena dne 14. 3. 2025 a nebylo na ni nijak reagováno. V intencích § 101 odst.1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. lze tedy dovodit souhlas žalované 2. se zpětvzetím žaloby.5. Odvolací soud podle § 222a o. s. ř. na základě zpětvzetí žaloby zrušil ve věci vydaný rozsudek a řízení zastavil. Zastavuje-li soud řízení, o náhradě nákladů řízení rozhoduje podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., resp. § 146 odst. 2 o. s. ř., tedy podle zásady procesního zavinění zastavení řízení. Takto však lze postupovat jen za předpokladu, že o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení lze vůbec uvažovat. Ustálená soudní judikatura je sjednocena v závěru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 155/2017), že v řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, nelze (nejde-li o důvody separace nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.) dlužníka po dobu trvání účinků přiznaného osvobození zavázat k náhradě nákladů řízení.6. V projednávané věci je odvolacím soudem o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodováno poté, co bylo žalované 2. jako insolvenční dlužnici v ukončeném insolvenčním řízení přiznáno mimo jiné podle § 414 odst. 5 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, přiznáno také osvobození od placení pohledávek, které věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili, tj. osvobození od placení směnečné pohledávky, která je předmětem tohoto řízení. Účinky přiznaného osvobození dopadají i na příslušenství pohledávky, jímž jsou i náklady spojené s jejím uplatněním (§ 513 o. z.) Žalovanou 2. nelze zavázat k placení nákladů řízení vzniklých žalobci, a to z důvodu, že z pohledávky k náhradě nákladů řízení se stala naturální obligace, kterou přiznat nelze. Náhrada nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů proto nebyla ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2. přiznána žádnému z nich.