12 Cmo 72/2025-81 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně uložil žalovaným 1. a 2. zaplatit žalobci částku 18 152,83 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění druhého žalovaného (výrok I.), a dále uložil žalovaným 1. a 2. zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 11 454,40 Kč (bod II. výroku). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal zaplacení částky uvedené v záhlaví rozsudku patrně z titulu nesplacení jistiny dluhopisů a nevyplacení úrokových výnosů. Při jednání konaném dne 30. 1. 2025 žalovaní výslovně nárok žalobce uznali, soud proto rozhodl podle ust. § 153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu za soudní poplatek z žaloby ve výši 1 000 Kč, odměnu za zastupování dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) za 4 úkony právní služby po 1 860 Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzvu, účast na jednání dne 30. 1. 2025) a 4 režijní paušály po 300 Kč a náhradu za DPH ve výši 1 814,40 Kč, celkem tedy částku 11 454,40 Kč. Za tarifní hodnotu vzal soud výši plnění každého jednoho žalobce, a to i pro úkony učiněné před vyloučením jednotlivých nároků k samostatnému řízení (dle soudu se od počátku jednalo o 64 samostatných nároků, u nichž nebyl důvod uplatnit je společnou žalobou).2. Proti výroku II. rozsudku podal žalobce včasné odvolání a navrhl jeho změnu tak, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení ve výši 57 975,60 Kč, případně, aby byl nákladový výrok rozsudku zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že mu měla být přiznána náhrada za odměnu za 5 úkonů právní služby zahrnující navíc výzvu k plnění zaslanou ručiteli. Dále nesouhlasil s výpočtem sazby mimosmluvní odměny vzhledem k tomu, že žalobu společně podávalo 64 osob, z nichž 8 v řízení dále nepokračovalo po vyloučení nároků do samostatných řízení. Podle názoru žalobce byly nároky žalobců vyloučeny nesprávně. Tarifní hodnota měla být navýšena v souladu s § 12 odst. 3 advokátního tarifu, jelikož se jednalo o společnou žalobu proti dlužníkovi a ručiteli. Dále upozornil, že u všech úkonů právní služby vyjma účasti na ústním jednání dne 30. 1. 2025, je nutné vycházet ze znění advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024. Při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby do rozdělení řízení je třeba postupovat dle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. snížit odměnu o 20 % a vynásobit počtem zastupovaných osob (56). Do rozdělení řízení učinil zástupce žalobce 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, výzvy k plnění zaslané dlužníkovi a ručiteli), po rozdělení úkon (účast na ústním jednání dne 30. 1. 2025), dále je třeba přičíst 21 % DPH. Dle žalobce tak měl soud do rozdělení řízení správně vycházet z tarifní hodnoty 2 566 430,52 Kč, sazbu za jeden úkon právní služby ve výši 18 580 Kč snížit o 20 % a vynásobit počtem 56 žalobců (832 384 Kč), poměrná mimosmluvní odměna žalobce vůči výši jeho pohledávky by tak činila 42 857,27 Kč. Po rozhodnutí o rozdělení řízení činila tarifní hodnota 36 305,66 Kč, sazba za jeden úkon právní služby tak činila 2 580 Kč, režijní paušál za 4 úkony učiněné před 31. 12. 2024 činil 1 200 Kč, režijní paušál za jeden úkon učiněný po 1. 1. 2025 činil 450 Kč, soudní poplatek činil 1 000 Kč. Celkem tak žalobce požaduje na náhradě nákladů řízení částku 57 975,60 Kč. Žalobce dále nesouhlasil s vyloučením jednotlivých nároků do samostatných řízení, o němž rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83. Dle žalobce se jednotlivé nároky lišily pouze v osobě věřitele a výše pohledávky, totožné byly osoby dlužníka, ručitele, emisní podmínky, splatnost, investiční platforma, způsob výpočtu úrokového výnosu, skutkový základ a dokazování. V daném případě se tak jednalo o samostatné procesní společenství dle § 91 o. s. ř. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1661/2005, podle něhož mají být splněny požadavky jednoznačného vymezení nároků každého žalobce a takto má být formulován i petit, což bylo v žalobě splněno a nebyl tak důvod pro rozdělení do samostatných řízení. Postup soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, když je vedeno 64 samostatných řízení a samostatných jednání o obdobných nárocích různých žalobců, což povede k neúměrnému navýšení nákladů na právní zastoupení a k nesprávnému rozhodování o jejich výši. V případě malých investorů pravděpodobně z důvodu ekonomické nevýhodnosti dojde ke zpětvzetí žalob a tím fakticky k zamezení práva domoci se svých nároků u soudu. Dle žalobce měl soud zohlednit, že před rozdělením věci byly činěny úkony společné podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 159/24, podle něhož má soud v případě nepřiměřeně vysoké odměny zástupce více osob možnost tuto částku moderovat, žalobce sám se moderaci nebrání. Dále odkázal na obdobnou věc řešenou Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 22 Cm 121/2023, který jednotlivé nároky k samostatným řízením nevyloučil a náhradu nákladů řízení určil výše uvedeným postupem.3. Žalovaný 2. ve svém vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. Nesouhlasil s názorem, že mělo být vedeno společné řízení, účelem této argumentace žalobce je pouze maximalizace nákladů řízení. Nejednalo se o procesní společenství podle § 91 o. s. ř., nároky jednotlivých žalobců spolu nijak nesouvisely, nejednalo se o společná práva a povinnosti a žalobci tak nemuseli vystupovat na jedné straně. Skutečnost, že si více lidí koupilo od jednoho emitenta tytéž dluhopisy (které tak mají logicky stejné emisní podmínky) neznamená, že musí své nároky společně žalovat. I v případě společného řízení by muselo být o každém jednotlivém žalobci rozhodnuto samostatným výrokem včetně výroku o nákladech řízení, nikoliv jak žalobce navrhoval v původní žalobě (tj. přiznání částky 1 164 605 Kč všem žalobcům dohromady). K žalobcem tvrzené ekonomické nevýhodnosti samostatných řízení pro malé investory žalovaný 2. uvedl, že není přijatelné, aby nesl zvýšené náklady na právní zastoupení takto „zkonstruovaného“ řízení. Nesouhlasil ani s výpočtem žalobce, který zdvojnásobil tarifní hodnotu s odkazem na ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu, neboť toto ustanovení žádné násobení tarifní hodnoty nezná. Rovněž výpočet poměrné hodnoty mimosmluvní odměny provedený žalobcem nemá v advokátním tarifu oporu. Celkem žalobcem vypočtená mimosmluvní odměna i poměrná odměna jsou zcela nepřiměřené žalované částce a práci právního zástupce žalobce, žalovaný 2. ji považuje za zcela nemravnou. Dále upozornil, že v rámci soudních smírů uzavřených ve 30 obdobných věcech zaplatil na náhradě nákladů řízení celkem 817 950 Kč, součet všech jistin činil 254 153,63 Kč, právní zástupce žalobce chtěl se žalovaným řešit uzavření smíru s dalšími 15 investory s částkami do 30 000 Kč, jistina měla činit celkem 341 702,12 Kč, náklady řízení dalších 1 090 131 Kč bez DPH. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1661/2005 podle žalovaného 2. nedopadá na posuzovaný případ, nebyly totiž specifikovány nároky jednotlivých žalobců a žaloba nebyla projednatelná. Ani kdyby byla projednána v jednom řízení, neznamenalo by to aplikaci § 12 odst. 3 a 4 advokátního tarifu. Na danou věc nedopadá ani nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/24. Rozdělení věci na samostatná řízení ze strany soudu nebylo svévolné. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 121/2023 žalovanému není známo. K počtu úkonů právní služby žalovaný 2. uvedl, že předžalobní výzvy byly dvě, nikoliv tolik jako původních žalobců, jednalo se o jednoduché totožné výzvy, které splňovaly spíše náležitosti podle § 11 odst. 2 písm. h) než podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Tyto výzvy byly navíc formulovány tak, že žalovaní měli zaplatit celkem 1 044 605 Kč s příslušenstvím, tedy před vyloučením nároků jednotlivých žalobců k samostatným řízením. Dle žalovaného 2. je tak přiznání náhrady nákladů za dvě předžalobní výzvy zcela nepřiměřené.4. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený výrok rozsudku podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.5. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 21. 5. 2023 podanou celkem 64 žalobci zastoupenými týmž právním zástupcem domáhal po žalovaných zaplacení celkem devíti různých částek představujících společné plnění všem žalobcům bez uvedení, jaká část tohoto plnění má být zaplacena každému z nich. Usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83 byly nároky jednotlivých žalobců vyloučeny k samostatnému řízení.