14 Cmo 48/2025-2 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o nařízení shora uvedených předběžných opatření (dále též jen „PO“).2. Soud prvního stupně v odůvodnění usnesení připomíná, že žalobou doručenou soudu dne 23. 7. 2014 se žalobce domáhá určení, že je 10% společníkem žalované 1) /dále též jen „BEE" a „podíl“/.3. Dále soud prvního stupně s odkazem na § 102 odst. 1 a § 76 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uvádí, že pro účely nařízení PO lze mít žalobou uplatněný nárok za osvědčený. K tomu odkazuje na bližší odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 14 Cmo 175/2015-154, ze dne 5. 6. 2017, č. j. 14 Cmo 5/2017-304, ze dne 26. 3. 2018, č. j. 14 Cmo 426/2017-363, a ze dne 10. 7. 2019, č. j. 14 Cmo 5/2017-488. Dodává, že z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, který by tento závěr vyvracely. V té souvislosti soud prvního stupně rekapituluje ve věci již nařízená předběžná opatření a konstatuje, že BBE je podle nich povinna zdržet se činnosti přesahující obvyklé, běžné hospodaření. Tento zákaz platí i na hospodaření v rámci navazující majetkové struktury, a tedy i na dceřiné a další společnosti BEE, které představují její majetek. Cílem je, aby případné vyhovující rozhodnutí ve věci samé mělo pro žalobce ještě reálný význam.4. Rozhodnutí o zrušení společnosti a její likvidaci podle soudu nelze považovat za rozhodnutí v rámci obvyklého, běžného hospodaření. Naopak, jedná se o zásadní rozhodnutí, kdy úspěšně ukončený proces likvidace vede k zániku společnosti a jejímu výmazu z obchodního rejstříku. V daném případě zánik účastnice a) /dále též jen „AM“/, která je aktivem BEE, je zásadním zásahem do struktury obchodního závodu BEE. Žalobci lze přisvědčit v tom, že zrušením AM a její likvidací mohou být ohroženy klíčové dokumenty této společnosti, a tedy klíčové dokumenty vztahující se k majetku BEE. Nařizovanými předběžnými opatřeními je blíže konkretizovaná povinnost, uložená již dříve účastníkům řízení. PO je způsobilé dosáhnout sledovaného účelu, a to dočasně zabránit zásadnímu zásahu do majetku obchodního závodu BEE a zabránit zamýšleným dispozicím s jejím hmotným i nehmotným majetkem mimo rámec jejího běžného hospodaření. V návaznosti na již dříve uložené povinnosti je PO i přiměřené, neboť ukládá rozsah povinností vycházející z již dříve vydaných rozhodnutí.5. Proti usnesení soudu prvního stupně podali žalovaní , Jméno žalované E, ), 4), 5) a účastnice a) a b) odvolání, navrhujíce, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrh zamítne, případně odmítne.6. Podle odvolatelů měl žalobce složit jistotu ve výši 300 000 Kč a nikoliv 100 000 Kč, neboť se návrhem domáhal uložení tří různých povinností vůči dvěma samostatným subjektům. Proto měl soud prvního stupně návrh odmítnout pro nesložení dostatečné jistoty dle § 75b odst. 2 o. s. ř.7. Odvolatelé soudu prvního stupně vytýkají nepřezkoumatelnost napadaného usnesení. Soud prvního stupně nekriticky převzal argumentaci žalobce, aniž by sám řádně posoudil předpoklady pro nařízení PO. Ohledně sepsání podílu do majetkové podstaty dlužníka , Jméno žalobce B, (dále též jen „T. B.“) podaly žalované 2), 3), 4) a 5) vylučovací žaloby. Jejich výsledkem bude buďto povinnost insolvenčního správce podíl vyjmout ze soupisu majetkové podstaty, anebo naopak nastane nevyvratitelná právní domněnka ve smyslu § 225 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) /dále jen „IZ“/, že byl podíl pojat do majetkové podstaty oprávněně. Insolvenční soud při posuzování nároků uplatněných vylučovacími žalobami vždy posoudí otázku vlastnického práva a platnosti právního jednání jako otázku předběžnou, a naopak nepřihlédne k výsledku civilního sporu, jehož předmětem je žaloba na určení vlastnictví k podílu. Stejnou logikou pak v případě neúspěchu žalobců v rámci řízení o vylučovacích žalobách nebudou žalobci nepříznivý výsledek vylučovacích žalob oprávněni zvrátit následně podanou určovací žalobou, k ní insolvenční soud také nepřihlédne. Z toho plyne, že žalobce jako insolvenční správce nemůže mít v tomto řízení naléhavý právní zájem, když otázka vlastnictví dlužníka k podílu bude řešena v rámci řízení o vylučovacích žalobách, které mají ve smyslu § 231 IZ a zásady lex fori concursus vždy přednost před řízením u obecných soudů.8. Pokud tedy soud prvního stupně při posouzení osvědčení nároku žalobce ve věci samé odkázal na výše uvedená rozhodnutí odvolacího soudu, podle odvolatelů zjevně opomněl, že tato byla vydána ještě před samotným zahájením insolvenčního řízení (dlužníkův úpadek byl zjištěn až dne 9. 12. 2019 a první vylučovací žaloba ohledně podílu byla podána 17. 6. 2020). Pokud by soud prvního stupně vyšel z aktuální procesní situace, nemohl by žalobou uplatněný nárok shledat za osvědčený.9. Nadto dlužníkova účast v BEE zanikla nejpozději 7. 12. 2015, kdy byl rozhodnutím valné hromady ze společnosti vyloučen pro nesplnění vkladové povinnosti. A valná hromada BEE rozhodla dne 27. 6. 2016 o přechodu uvolněného podílu na žalované 2 a 5 poměrně podle výše jejich podílů. Tato usnesení valné hromady BEE je nutné považovat za platná, než bude o jejich případné neplatnosti rozhodnuto v řízení podle § 191 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále též jen „z. o. k.“/.10. Žalobce podle odvolatelů žádným způsobem neprokázal ohrožení výkonu rozhodnutí či potřebu zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Obecné proklamace a ničím nepodložené spekulace k tomu nestačí. Obavy žalobce o daňové doklady, účetní záznamy či dokumenty AM jsou liché s ohledem na povinnosti vyplývající ze zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, ve znění pozdějších předpisů.11. Dále odvolatelé soudu prvního stupně vytýkají, že rozhodl v rozporu se základním principem proporcionality, jeho rozhodnutí nenaplňuje podmínku vhodnosti a nezbytnosti, když žalobci nepřímo přiznává práva, která dalece přesahují práva skutečného vlastníka podílu. Pokud má totiž minoritní společník pocit, že jednatelé nepostupovali s péčí řádného hospodáře, má k dispozici společnickou žalobu, kterou žalobce ostatně i využil. Naproti tomu takový společník nemá zásadně nikdy právo paralyzovat obchodní činnost takové společnosti, včetně rozhodování o tom, zda a kdy se provede likvidace společností ve skupině. Právní řád menšinovému společníku taková práva nepřiznává.12. Žalobce zahrnul do soupisu majetkové podstaty také vypořádací podíl v souvislosti s vyloučením T. B. z žalované 1), dále nárok na náhradu škody ve výši 1 mld. Kč vůči žalovaným 2) a 5) pro případ, že by byl T. B. dne 7. 12. 2015 ze žalované 1) vyloučen, a rovněž vypořádací podíl v souvislosti s případným zánikem účasti v žalované 1) dle § 206 odst. 3 z. o. k. Přitom žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Z chování žalobce, který vymáhá hned několik vzájemně se vylučujících nároků souvisejících s ukončením účasti dlužníka v BEE, ale plyne, že předmětné řízení očividně preventivní funkci neplní.13. Účastnice a) je vnukovskou společností BEE, která byla do skupiny žalované 1) zařazena bez přičinění žalobce, ten k ní nemá žádný vztah. Likvidace účastnice nemá žádnou věcnou souvislost s nárokem uplatněným v meritorním řízení, což samo o sobě činí návrh na nařízení PO nepřiměřeným, a proto nezákonným. Navíc likvidace AM je vůči nárokům žalobce majetkově neutrální, když likvidační zůstatek zůstane po vypořádání dluhů ve skupině BEE.14. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných a účastnic a) a b) je důvodné.15. Žalobce splnil povinnost složit jistotu ve výši odpovídající § 75b odst. 1 o. s. ř. Jde o předběžná opatření mířící vůči 2 osobám - účastnici a) a účastnici b), ale nelze přisvědčit odvolatelům, že by šlo vůči každé z nich o tři „různé“ povinnosti. Ve skutečnosti jde o návazné kroky likvidované společnosti a jejího likvidátora v procesu likvidace, jak vyplývají z § 187 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalobce je blíže rozepisuje, ale stejně tak mohl např. použít formu komplexního vyjádření s odkazem na zákonnou úpravu a podstata PO by se tím nezměnila. PO odpovídá složení jistoty ve výši 2 x 50 000 Kč, přičemž soud prvního stupně nedospěl k závěru o potřebě složení doplatku jistoty v jiné výši odpovídající okolnostem případu ve smyslu § 75b odst. 1 věty druhé o. s. ř.16. Odvolací soud na tomto místě připomíná závěr zformulovaný a odůvodněný ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, Cpjn 202/2016, uveřejněném pod číslem 4/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož „Pro rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci předběžného opatření je rozhodující stav, který tu byl v době vyhlášení (vydání) napadeného usnesení; to platí i pro řízení ve věcech předběžných opatření uprave