3 Cmo 34/2025-225 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního uložil žalované zdržet se dalších zásahů do dobré pověsti žalobkyně šířením tvrzení o tom, že u žalobkyně dochází k sexuálnímu zneužívání žáků žalobkyně a že u žalobkyně pracují osoby, které sexuálně zneužívají děti (výrok I.), zamítl žalobu s tím, aby žalované bylo uloženo zveřejnit v rámci placené inzerce na webu www.novinky.cz, na webu www.extra.cz, na webu www.klasikaplus.cz, na webu www.operaplus.cz, www.casopisharmonie.cz, www.ucitelskenoviny.cz a v tištěném deníku Mladá fronta DNES na viditelném místě ve velikosti představující nejméně 25 % stránky, omluvu ve znění v tomto výroku uvedeném (výrok II.), zamítl žalobu s tím, aby žalované bylo uloženo zveřejnit omluvu uvedenou ve výroku II. na profilech žalované na sociálních sítích Facebook, dostupném na adrese https://facebook.com/, Anonymizováno, , a Instagram, dostupném na adrese https://www.instagram.com/, Anonymizováno, (výrok III.), zamítl žalobu s tím, aby bylo žalované uloženo na profilech na sociálních sítích Facebook, dostupném na adrese https://facebook.com/, Anonymizováno, , a Instagram, dostupném na adrese https://www.instagram.com/, Anonymizováno, , zveřejnit videonahrávku se zvukem, na které žalovaná hlasitě přečte omluvu ve znění specifikovaném ve výroku II. (výrok IV.), zamítl žalobu o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tak, že vycházel ze žaloby, jíž se žalobkyně domáhá upuštění od neoprávněného zásahu do své pověsti, kterého se žalovaná dopustila tím, že na svých profilech na sociálních sítích zveřejnila 2. 11. 2023 video, v němž zmiňuje (stručně shrnuto), že dětský chlapecký sbor žalobkyně vede člověk (bývalý manžel žalované), u kterého je nebezpečí, že bude ubližovat dětem a že tedy tento sbor nemá morální kredit a vyzývala rodiče jeho členů, aby ji podpořily při vytvoření tlaku na rodinu jejího bývalého manžela. Video shlédlo do jeho smazání minimálně 112 000 lidí a 1 000 je sdílelo na Facebooku a 500 000 lidí na Instagramu. Po zveřejnění videa žalovaná zveřejňovala i další příspěvky k tomuto tématu, k němuž pak vyšel i článek na webech extra.cz, stridavka.cz a thestoriest.com, což znamenalo další medializaci případu. V důsledku výše uvedeného se vůči žalobkyni objevilo několik stovek silně negativních veřejných příspěvků a komentářů, které ji dehonestují a vyzývají rodiče, aby své děti do jejího sboru nepřihlašovali.3. Žalovaná odmítla, že by jí zveřejněné informace byly lživé, jakož i to, že by měla úmysl zasáhnout do pověsti žalobkyně, s níž dříve dlouhé roky spolupracovala. Předmětné video zveřejnila v reakci na odebrání jejího nezletilého dítěte, s nímž jím vyjadřuje nesouhlas, odvíjí se od trestního řízení, kde se řeší podezření jejího bývalého manžela ze sexuálního zneužívání jejich syna. Žalovaná ve videu zveřejnila pouze své pocity a hodnotové soudy ke skutečnosti, že jí byl syn exekučně odebrán a svěřen do péče otce, odmítá, že by se jednalo o lživé výroky. Poukazuje rovněž na to, že předmětné video ze svých profilů bez výzvy žalobkyně stáhla již 16. 11. 2023, o čemž žalobkyni informovala 7. 12. 2023. Podle žalované nemohla být předmětným videem dobrá pověst žalobkyně zasažena, takže nemohlo na její straně dojít ani k žádné újmě, když o žalobkyni se v něm přímo nehovoří. Co k žalobkyni uvádějí třetí subjekty, nemůže žalovaná ovlivnit a nemůže za to ani nést odpovědnost.4. Soud prvního stupně dále zrekapituloval provedené důkazy a zjištěný skutkový stav a poté, s odkazem na aplikované §§ 135 odst. 1, 2 a 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a judikatorní závěry uzavřel, že výroky žalované jsou skutková tvrzení, která nejsou pravdivá, čehož si žalovaná musela být při jejich zveřejnění vědoma a zároveň jsou vůči žalobkyni, která byla ve videu výslovně zmíněna, silně dehonestující, protože se jedná o velmi citlivé téma sexuálního zneužívání dětí. Výroky byly prezentovány na sociálních sítích, tj. s širokým dopadem, a způsobem, který vzbudil silnou vlnu emocí, neboť mohly vyvolat dojem, že žalobkyně zaměstnává pedagoga, který sexuálně zneužívá děti. Jednání žalované tedy podle soudu prvního stupně přesáhlo jednání žalované svou intenzitou míru kritiky, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Proto zdržovacímu nároku vyhověl přesto, že zásah již netrvá, když uzavřel, že hrozí jeho opakování, pokud by se žalovaná znovu ocitla pod tíhou emocí jako v případě zveřejnění předmětného videa.5. Nároky na zadostiučinění omluvou a v peněžité formě soud prvního stupně nepřiznal s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, podle kterého právnické osobě nárok na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 135 odst. 2 o. z. nenáleží. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně podstatu sporu prokázala, pročež bylo zdržovacímu nároku vyhověno. Zadostiučinění bylo zamítnuto pouze s ohledem na výše zmíněný judikát; nebýt ho, měla by žalobkyně i na něj nárok. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.6. Žalobkyně se odvolala proti výrokům III. až VI. rozsudku. Namítá, že ohledně nároku na zadostiučinění došlo v mezidobí ke změně judikatury, a to plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24, v němž se zásadně změnil pohled na práva právnické osoby týkající se ochrany dobré pověsti, zejména na právo žádat zadostiučinění v morální i finanční formě. Žalobkyně proto žádá, aby jí bylo právo na omluvu i finanční zadostiučinění přiznáno. Poukazuje přitom na to, že žalovaná své jednání učinila ve zlé víře s úmyslem uškodit svému bývalému manželovi/zaměstnanci žalobkyně a i žalobkyni přímo, když tu a její frekventanty (nezletilé žáky ve školním věku) a jejich rodiče využila i jako rukojmí ve své snaze poškodit různé subjekty. Omluva jako základní forma zadostiučinění tedy žalobkyni náleží v každém případě, avšak není dostačující, pokud žalovaná záměrně tento případ veřejně intenzivně medializovala s cílem oslovit co největší počet osob, což se jí podařilo i u některých zahraničních médií, které její příspěvky převzaly. Žalobkyně proto trvá i na zadostiučinění ve finanční formě, jejíž výši ponechává na uvážení soudu. Poukazuje na to, že v řízení tvrdila a prokazovala, že citelně pocítila následky nezákonného jednání žalované, spočívající v odchodu žáků, sníženém náboru nových a úbytku i tradičních akcí/koncertů. Její pověst značně utrpěla, počty shlédnutí a sdílení videí a komentářů poškozujících žalobkyni přesahují milion. Nadto žalovaná prostřednictvím svých písemných i audiovizuálních příspěvků získává peníze pro své potřeby, založila veřejnou sbírku, ve které vybrala cca 700 000 Kč. Zároveň žalovaná neguje jakékoliv snahy žalobkyně o smírné řešení. Konečně žalobkyně žádá, aby jí byla přiznána plná náhrada nákladů řízení za právní zastoupení advokátem, které bylo nutné a náklady na něj znamenaly významnou výdajovou položku v rozpočtu.7. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že zde nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení (§ 219 o. s. ř.) nebo změnu (§ 220 o. s. ř.).9. Odvolací soud konstatuje, že jelikož nebyl výrok I., kterým bylo žalované uloženo, aby se dalších zásahů do dobré pověsti žalobkyně zdržela, napaden odvoláním, nabyl samostatně právní moci. To tedy znamená, že v řízení již bylo pravomocně rozhodnuto, že žaloba je co do základu důvodná, tj. že žalovaná se neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalobkyně dopustila. Předmětem odvolacího řízení bylo tedy pouze posouzení správnosti zamítnutí žaloby ohledně žádaného uložení povinnosti žalované se za své protiprávní jednání žalobkyni omluvit (výroky III. a IV.), tj. poskytnout jí morální zadostiučinění a nadto jí zaplatit i 1 000 000 Kč (výrok V.), představující zadostiučinění v penězích, obojí za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním. Zamítnutí dotčených částí žaloby založil soud prvního stupně (v době, kdy o žalobě rozhodoval, správně) výlučně na právním názoru Nejvyššího soudu, prezentovaném v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021 o tom, že právnická osoba nemá podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. s. ř.10. V mezidobí od vydání napadeného rozsudku však Ústavní soud vydal dne 15. 1. 2025 nález sp. zn. Pl. ÚS 26/24, v němž dospěl k závěru že účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 o. z., tj. v