5 Cmo 133/2024-150 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku zamítl žalobu o zaplacení 18 479 000 Kč s přísl. a v bodě II. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 1 058 580,60 Kč.2. Podle odůvodnění žalobou, došlou soudu 17. 12. 2021, se žalobce, zastoupený podle § 157 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, společností , Anonymizováno, , domáhal na žalovaných náhrady škody, kterou mu porušením povinnosti vykonávat funkci jednatelů žalobkyně s péčí řádného hospodáře měli způsobit chybným obchodním vedením žalobce, za nějž se výrazně zhoršily hospodářské výsledky žalobce a zásadně poklesla hodnota jeho závodu. Vzniklá škoda minimálně ve výši 18 479 000 Kč, za niž žalovaní odpovídají společně nerozdílně, představuje rozdíl mezi hodnotou závodu žalobkyně k 22. 1. 2015 a hodnotou závodu žalobkyně ke dni 29. 2. 2016. Žalobce dále uvedl, že totožný nárok byl již uplatněn soudu v řízení, vedeném pod sp. zn. 75 Cm 133/2017, které však bylo zastaveno, kdy Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 5. 2021 č. j. 27 Cdo 1767/2020-141 změnil usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 136/2019-103 tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2019 č. j. 75 Cm 133/2017-75 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. S odkazem na průběh předchozího řízení, absenci relevantní judikatury Nejvyššího soudu k otázce poplatkové povinnosti v případě společnických žalob a závěry Vrchního soudu, vyjádřené v citovaném změněném usnesení, uvedl, že jednal v dobré víře v to, že v prvním řízení nebyl povinen soudní poplatek platit, resp. že o povinnosti k jeho úhradě soud rozhodne podle § 9 odst. 4 a 6 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, až v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Nezaplacení tohoto soudního poplatku nemůže být vykládáno k tíži žalobce tak, že v řízení řádně nepokračoval.3. Žalovaní uvedli, že žalobu považují za další z šikanózních kroků žalobce v rámci jím vyvíjeného nátlaku na žalované v souvislosti se spory mezi společníky. Namítli promlčení nároku. S odkazem § 648 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a závěry, přijaté Ústavním soudem v usnesení ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I US 1680/2021 z 27. 7. 2021 uvedli, že v původním řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017 nebylo řádně pokračováno, jestliže bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobcem, který tímto postupem znemožnil soudu rozhodnout ve věci samé. Nedošlo tak ke stavení promlčecí lhůty dle § 648 o. z. Ta běžela po celou dobu prvního řízení a v tomto řízení uplatněné nároky se promlčely nejpozději v roce 2019. Právní názor žalobce na otázku poplatkové povinnosti v případě společnických žalob považují za nesprávný, překonaný judikaturou Nejvyššího soudu, což je žalobci známo. Zdůraznili, že pokud jde o poplatkovou povinnost žalobce, mohl v prvním řízení požádat o osvobození od soudních poplatků, popřípadě mohla soudní poplatek uhradit sama společnost , Anonymizováno, jako společník žalobce, aby se žalobce vyhnul možnému následku v podobě zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Přinejmenším od rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto prvním řízení žalobce nemohl být v dobré víře, že v řízení řádně pokračuje i přes nezaplacení soudního poplatku. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu považuje za nedůvodné také tvrzení žalobce, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (přinejmenším ze strany žalovaného 3). Pokud by žalobce požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků, což neučinil, nemůže argumentovat, že by osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno, zejména když v tomto řízení mu k jeho žádosti bylo jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků z větší části vyhověno. Jelikož tedy nic z toho žalobce v původním řízení neučinil, spoluzavinil, že bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatím, a tudíž nemůže být argumentováno, že žalovanými vznesená námitka proti promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Zcela nedůvodná a nepodložená jsou tvrzení žalobce, že mu vznikla škoda v důsledku omezení obchodních aktivit v roce 2015. Průměrný roční zisk před zdaněním v letech 2012-2015 činil přibližně 2 400 000 Kč, za období roku 2015 dosáhl žalobce druhým nejvyšší zisk za dobu své existence.4. Soud prvního stupně při posouzení námitky promlčení vyšel z § 609–611, 629 odst. 1, 636, 648 a 652 o. z. Námitku vyhodnotil jako důvodnou. Promlčecí doba dle § 648 o. z. by po dobu, kdy probíhalo řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017, neběžela pouze v případě, že by žalobce v tomto řízení řádně pokračoval. K tomu však nedošlo. Žalobce nezaplatil soudní poplatek ani nepožádal o osvobození od jeho placení, v řízení tak řádně nepokračoval a zavinil jeho zastavení. Ke stavení promlčecí lhůty proto nedošlo. Nejméně od vydání rozhodnutí o zastavení prvního řízení pro nezaplacení soudního poplatku věděl, že jím prezentovaný právní názor ohledně placení soudního poplatku není správný a nemohl proto být v dobré víře, že v řízení řádně pokračuje. Rozhodnutí Vrchního soudu, z něhož vycházela argumentace žalobce, bylo vydáno v řízení mezi jinými účastníky a nebylo pro žalobce závazné. Naopak závazná pro žalobce byla soudní výzva k zaplacení soudního poplatku a následné rozhodnutí o zastavení řízení pro jeho nezaplacení. Tedy i z těchto důvodů nemohla být dána na straně žalobce dobrá víra o řádném pokračování v řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017. Pokud následně Nejvyšší soud v řízení sp. zn. 75 Cm 133/2017 v rozhodnutí č. j. 27 Cdo 1767/2020-141 dospěl k závěru, že právní názor Vrchního soudu v Praze, byl od samého počátku nesprávný, žalobce jím nemůže úspěšně obhajovat svůj postup v prvním řízení. Soudu lze přisvědčit i v závěru, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze 17. 2. 2016 č. j. 14 Cmo 258/2014-101, na rozdíl od rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebylo veřejně publikováno a nepředstavovalo proto judikaturu, která by vytvářela zákon v materiálním smyslu. Závěry tohoto rozhodnutí byly následně překonány rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5069/2015. Soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že v původním řízení nemohl požádat o osvobození od soudního poplatku, protože nedisponoval informacemi k doložení majetkových poměrů společnosti. Soud při posuzování žádosti od osvobození od soudních poplatím musí přihlédnout k takovému tvrzení žadatele přihlédnout, zejména když zároveň žadatel vymezí, kdo těmito informacemi disponuje a může postupovat podle § 128 první věty a § 129 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud pro případ, že soudní poplatek za podání této žaloby splatný jejím podáním zaplatil za společnost společník, který na základě zákonného zmocnění dle § 157 zák. č. 90/2012 Sb. společnost zastupuje, vyložil, že společnosti zaplacením poplatku vzniklo bezdůvodné obohacení, na jehož zaplacení má společník vůči společnosti za splnění dalších podmínek nárok (rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 871/2002, usnesení ve věcech sp. zn. 29 Cdo 3677/2012, 29 Cdo 5069/2015, rozsudek ve věci sp. zn. 29 Cdo 5944/2016).5. Z uvedených důvodů žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst.1 o. s. ř.6. Žalobce podal proti rozsudku v zákonné lhůtě odvolání. Navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu, že při přijetí závěru o promlčení nároku nerespektoval aplikovatelnou judikaturu soudů vyšších stupňů. Nárok, který je předmětem řízení, uplatnil již žalobou, podanou dne 29. 9. 2017 v řízení, vedeném pod sp. zn. 75 Cm 133/2017. V něm řádně pokračoval. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesení o zastavení řízení bylo k odvolání žalobce změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 136/2019-103 tak, že se nezastavuje. Nejvyšší soud až v roce 2021 usnesením ze dne 27. 5. č. j. 27 Cdo 1767/2020-141 změnil toto rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Odvolací soud přitom v odůvodnění usnesení argumentaci žalobce, že v případě společnických žalob je nutno mezeru v zákoně o soudních poplatcích překlenout tak, že soud uloží povinnost zaplatit soudní poplatek teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé, zjevně shledal správnou. Při absenci relevantní judikatury Nejvyššího soudu, která by v době podání žaloby uvedený právní názor Vrchního soudu v Praze vyvracela, tak žalobce jednal v dobré víře, že není povinen platit soudní poplatek a jeho nezaplacení nemůže za daných okolností vyústit v závěr, že v prvním řízení řádně nepokračoval, zejména když soud přes nezaplacení poplatku ze žaloby vyzýval účastníky k provedení procesních úkonů. Z toho žalobce dovozoval správnost svých tvrzení, vycházejících z odkazovaného rozhodnutí Vrchního soudu o odkladu poplatkové povinnosti v případě společnických žalob. Má proto za to, že nárok promlčen není, neboť lhůta pro opětovné uplatnění nároku neskončí dříve než za šest měsíců od doby, kdy začala znovu běžet, tedy