5 Cmo 37/2025-206 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 2. 2025 přerušil řízení do právní moci rozvrhového usnesení v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 15605/2022.2. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že podáním doručeným soudu dne 2. 10. 2023 se žalobce vůči žalovaným domáhá zaplacení částek ve výši 931 800,87 Kč a 396 979,90 Kč jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti žalovaných coby jednatelů společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „dlužník“) podat včas insolvenční návrh. Vůči dlužníku je vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 77 INS 15605/2022. Na majetek dlužníka byl pravomocně prohlášen konkurs. Škoda představuje rozdíl mezi částkou vyplacenou žalobci coby věřiteli s pohledávkou přihlášenou do insolvenčního řízení a výší přihlášené pohledávky.3. Soud není oprávněn řešit mimo jiné podmínku pro přiznání škody spočívající ve zjištění skutečnosti o uspokojení pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka v nižší míře, proto přerušil řízení v souladu s § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.4. Žalobce podal proti usnesení včas odvolání a navrhl napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že v řízení byly prokázány veškeré předpoklady vzniku nároku na náhradu škody s výjimkou výše škody. Výši škody lze stanovit i před vydáním rozvrhového usnesení (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1220/2005 ze dne 27. 9. 2007, R 33/2008, sp. zn. 25 Cdo 230/2007 ze dne 13. 9. 2009), resp. soud může výši škody určit podle své úvahy dle § 136 o. s. ř.5. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.6. Podle § 99 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): „Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.“ Podle odst. 2: „Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.“7. Podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.: „Soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.“8. Závisí-li rozhodnutí na řešení předběžné otázky, je soud povinen řízení přerušit, jestliže jde o takovou otázku, kterou nesmí sám v rámci tohoto řízení řešit. Jedná se zejména o otázku, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a kdo je spáchal, jakož i o otázky osobního stavu [srov. § 80 písm. a)].9. Z obsahu insolvenčního rejstříku plyne, že žalobce je insolvenčním věřitelem dlužníka, který na základě smluv o postoupení pohledávek nabyl pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka pod č. , Anonymizováno, v celkové výši 396 979,90 Kč a č. , Anonymizováno, v celkové výši 931 800,87 Kč, jež byly v insolvenčním řízení dlužníka zjištěny. Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásili věřitelé pohledávky ve výši přes 37 000 000 Kč. V soupisu majetkové podstaty dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem, jsou nemovitosti v hodnotě 25 770 000 Kč a movité věci v hodnotě 10 000 Kč. Podle zprávy insolvenčního správce ze dne 14. 5. 2024 činí finanční prostředky na účtu majetkové podstaty částku 1 502 480 Kč. Podle návrhu kupní smlouvy ze dne 13. 2. 2025 mají být nemovitosti zpeněženy za částku 18 000 000 Kč. Movitý majetek byl na základě kupní smlouvy ze dne 8. 7. 2024 zpeněžen v částce 99 777 Kč. Z těchto zjištění je zřejmé, že pohledávky žalobce nebudou s vysokou pravděpodobností uspokojeny v plné výši, a proto by bylo možné rozhodnout již v této fázi řízení o základu nároku. Nicméně i kdyby soud prvního stupně rozhodl, že základ nároku je dán (tj. že co do důvodu je žaloba oprávněná), bylo by nutné počkat s rozhodnutím ohledně rozsahu náhrady škody na právní moc rozvrhového usnesení v insolvenčním řízení sp. zn. , č. účtu, (viz níže uvedené závěry odvolacího soudu).10. Odvolatel nesprávně argumentuje možností soudu postupovat podle § 136 o. s. ř. (tj. určit výši nároku podle úvahy soudu, lze-li tuto výši jinak zjistit jen s nepoměrnými obtížemi). V tomto případě nejsou žádné „nepoměrné obtíže“ dány, naopak § 99 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví zcela exaktně výši škody – tato odpovídá rozdílu mezi zjištěnou výší přihlášené pohledávky a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel. Kvůli zjištění této přesné výše je logický postup soudu prvního stupně, který přerušil řízení do právní moci rozvrhového usnesení v předmětném insolvenčním řízení. Odvolací soud dodává, že dlužník v insolvenčním řízení má majetek, který se bude zpeněžovat, nejedná se proto o skutkovou situaci, ve které by bylo bez dalšího zřejmé, že škody způsobené žalobci činí 100 % zjištěných pohledávek.11. Žalobce v odvolání argumentuje rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1220/2005 ze dne 27. 9. 2007, R 33/2008 a sp. zn. 25 Cdo 230/2007 ze dne 13. 9. 2009, avšak tyto se týkají předchozí právní úpravy obsažené v zákonu a konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. a jsou nepřenosné do insolvenčního řízení upraveného insolvenčním zákonem. Navíc závěr v obou rozsudcích, že v určitých případech lze výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka určit ještě před vydáním rozvrhového usnesení, není nijak odůvodněn.12. Odvolací soud neshledal důvody pro zrušení ani změnu napadeného usnesení, proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.13. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. bude rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení v rozhodnutí soudu, jímž pravomocně skončí řízení o náhradu škody.