12 Cmo 17/2026-63 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením odmítl soud prvního stupně námitky žalovaného č. 2 proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 16. 6. 2025, č. j. 47 Cm 23/2025-14 (bod I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů námitkového řízení (bod II. výroku). V odůvodnění soud uvedl, že k návrhu žalobkyně rozhodl o žalobě směnečným platebním rozkazem, v němž byl žalovaný č. 2 poučen o možnosti podat ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný platební rozkaz byl žalovanému č. 2 doručen do vlastních rukou dne 23. 6. 2025. Žalovaný č. 2 podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, v nichž uvedl, že nárok je předčasný, když není jasné, jakého uspokojení se věřiteli dostane ze strany primárního dlužníka v insolvenčním řízení. Není jistota ohledně částky uplatněné směnkou a toho, zda byla směnka vyplněna v souladu s vyplňovacím právem. V rozporu s tím byla do směnky vyplněna částka vyšší, než je výše dluhu, protože na dluh bylo hrazeno žalovaným č. 1. Závazek v uvedené výši neexistuje, neboť skutečná výše dluhu, kterou by bylo možné po něm jako avalovi požadovat, je nižší. Při rozhodování vyšel soud z § 175 odst. 1 o. s. ř. a čl. I § 75, čl. I § 47 odst. 1, čl. I § 17 a čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. Uvedl, že předpokladem projednání kauzálních námitek i námitky nesprávného vyplnění blankosměnky je, že v námitkách je směnečný vztah, z něhož jsou námitky činěny, jakož i obsah směnečné dohody konkretizovány tak, aby byly nezaměnitelné s jinými, bylo jednoznačně dáno, jaký individualizovaný skutek bude předmětem dokazování. Žalovaný č. 2 žádné konkrétní skutkové tvrzení ohledně shora uvedené neposkytl. Soud proto jeho námitky jako neodůvodněné odmítl (§15 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů námitkového řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 o. s. ř.2. Žalovaný č. 2 napadl usnesení včasným odvoláním, v němž uvedl, že nesouhlasí s právním postoupením věci; současně požádal o ustanovení právního zástupce a osvobození od soudních poplatků.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř. a § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného č. 2 není důvodné.4. Podle ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku, o jejíž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, ab do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Podle ustanovení § 175 odst. 3 o. s. ř. nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soudu odmítne.5. Zda jsou námitky žalovaného č. 2 odůvodněny a lze je projednat, posuzoval odvolací soud podle jejich obsahu. Ve včasných námitkách uvedl, že není jasná výše směnečného nároku, protože není jasné, jakého plnění se žalobkyni v insolvenčním řízení dostane od primárního dlužníka. Směnka byla vyplněna v rozporu (nesprávně) s vyplňovacím právem směnečným, když byla doplněna vyšší částka, než je skutečný dluh, který po něm jako avalovi může být požadován. Na dluh bylo plněno žalovaným č. 1.6. Směnečný platební rozkaz je rozhodnutím ve věci samé, které se podáním námitek neruší, pouze se odkládá jeho právní moc a vykonatelnost) na rozdíl od podání odporu proti platebnímu rozkazu). Důsledkem toho je, že v námitkovém řízení může soud rozhodnout pouze o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti nebo jeho zrušení. Účelem námitkového řízení je posoudit, zda byl či nebyl směnečný platební rozkaz vydán po právu. To by však vyžadovalo, aby žalovaný č. 2 v zákonem stanovené lhůtě vylíčil skutek, na němž svou obranu staví, a to zcela konkrétně a nezaměnitelně s jiným skutkem (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 577/2010). V rozsudku ze dne 29. 4. 2018 sp. zn. 29 Cdo 2766/2017 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že „Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).“ K námitce nesprávného vyplnění blankosměnky se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7 .2024, sp. zn. 29 Cdo 3785/2023 tak, že „Jestliže žalovaný směnečný dlužník hodlá založit obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky, je pak na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma (popř. jiný chybějící údaj) měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i prokázal.“7. Jak plyne z obsahu spisu, o koncentrační zásadě formulované v ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný č. 2 ve směnečném platebním rozkazu poučen. Obsahem námitek však žádné konkrétní skutkové tvrzení, které by bylo možné považovat za obranu proti povinnosti směnku zaplatit, není. Absentuje zejména vylíčení obsahu dohody předcházející vystavení směnky, jejímž obsahem je dohoda o účelu vystavení směnky a podmínkách, za jakých může být použita, dále uvedení jednak „správného“ údaje směnečné sumy, který měl být do blankosměnky doplněn, jednak konkrétních částek, které měly být na dluh zaplaceny.8. S ohledem na shora uvedené je závěr soudu prvního stupně, že námitky žalovaného č. 2 nelze považovat za odůvodněné, správný, a proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil s tím, že zohlednil, že o náhradě nákladů námitkového řízení bylo rozhodnuto pouze mezi žalobkyní a žalovaným č. 2.9. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; žalovaný č. 2 byl v odvolacím řízení neúspěšný a žalobkyni žádné náklady v souvislosti s ním nevznikly.