3 Cmo 30/2026-59 – Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením rozhodl tak, že:I. Řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 24/2024 se zastavuje, neboť žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení v jednoroční lhůtě stanovené v § 111 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.III. Žalobci se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 23 908 Kč podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to na účet, ze kterého byl uhrazen, pokud žalobce nesdělí jinak.2. Z napadeného usnesení a ze spisu vyplývá, že výrokem III. usnesení ze dne 16. ledna 2025, č. j. 10 Cm 24/2024-45, soud prvního stupně řízení přerušil podle § 110 o. s. ř. na základě shodného návrhu všech účastníků řízení za účelem mimosoudního vyřešení sporu. Bod III. výroku tohoto usnesení nabyl právní moci dne 5. 2. 2025. Od tohoto data počala běžet jednoroční lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení ve smyslu § 111 odst. 4 o. s. ř. Tato lhůta uplynula dne 5. 2. 2026, aniž kterýkoli z účastníků řízení návrh na pokračování v řízení podal. Na základě tohoto zjištění soud prvního stupně řízení napadeným usnesením zastavil.3. Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně v celém jeho rozsahu včasné odvolání, ve kterém uvedla, že nepopírá, že jednoroční lhůta dle § 111 odst. 4 o. s. ř. formálně marně uplynula. Namítá však, že aplikace § 111 odst. 4 o. s. ř. v této konkrétní věci ze strany soudu prvního stupně je přepjatě formalistická a nezohledňuje zásadní skutkové okolnosti, pro které k překročení lhůty došlo. Uvedla, že řízení bylo přerušeno za účelem mimosoudního vyřešení sporu (pokusu o smír) a že ona sama k tomuto mimosoudnímu řešení přistupovala od počátku maximálně aktivně a v dobré víře. Žalobkyně prokazatelně zaslala žalovaným prostřednictvím jejich zástupce komplexní návrh smíru dne 10. 7. 2025. Zástupce žalovaných dne 11. 7. 2025 potvrdil přijetí návrhu s příslibem, že jej probere se svým klientem a ozve se; k tomu však nedošlo. Žalovaní na dlouhou dobu zcela přestali komunikovat. Žalobkyně byla nucena po třech měsících, dne 14. 10. 2025, zaslat urgenci a žádat o reakci na svůj smírčí návrh. Žalovaní ani po urgenci nereagovali bezprostředně, nýbrž nechali uplynout další téměř měsíc a ozvali se s výrazným časovým odstupem až dne 9. 11. 2025. Přitom do jednání vnesli zcela nové, do té doby neprojednávané finanční požadavky, čímž jednání o smíru zásadně zkomplikovali a protáhli. Žalovaní procesní a vyjednávací pozici žalobkyně dále ztížili tím, že dne 5. 12. 2025 zaslali úřadu EUIPO (Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví) obsáhlé vyjádření v souvisejícím známkovém sporu stran, do kterého promítli nové podmínky. Tímto postupem zatížili smírná jednání novými podmínkami a paralelně probíhajícím řízením v zahraničí. Dle žalobkyně veškeré prodlevy a taktizování šly výhradně na vrub žalovaných, kteří svým postupem zatížili smírná jednání novými podmínkami a paralelně probíhajícím zahraničním řízením. Žalobkyně dále argumentovala, že ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. slouží k tomu, aby soudy nevedly tzv. mrtvé spisy, o které účastníci ztratili zájem. V tomto případě však účastníci - minimálně žalobkyně - zájem na řízení neztratili, pouze probíhala (a stále probíhají) vyjednávání, která ovšem žalovaní takticky a obstrukčně zdržovali. Dle žalobkyně je v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení (§ 2 a § 6 o. s. ř.), aby strana, která v dobré víře poskytne protistraně časový prostor k vyjádření k návrhu na smírné řešení, byla následně procesně sankcionována zastavením řízení jen proto, že protistrana záměrně nereaguje déle než půl roku, čímž úmyslně vyvolá marné uplynutí procesní lhůty.4. Žalobkyně současně s odvoláním podala v souladu s § 111 odst. 3 o. s. ř. výslovný návrh na pokračování v řízení, kdy uvedla, že ačkoli i nadále preferuje mimosoudní řešení sporu a je plně připravena s žalovanými dále jednat o smíru, nemůže tak činit za situace, kdy by byla procesně sankcionován za svou dosavadní vstřícnost a poskytnutí času protistraně. Proto k zamezení dalších negativních procesních následků vyvolaných nečinností protistrany navrhuje, aby soud v řízení pokračoval. Tento návrh byl dle žalobkyně činěn společně s odvoláním proto, aby odvolací soud (případně soud prvního stupně postupem dle § 210a o. s. ř. cestou autoremedury) mohl na základě projevené vůle žalobkyně neprodleně odstranit překážku přerušení a v řízení pokračovat.5. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.6. Žalovaní se k podanému odvolání vyjádřili tak, že usnesení soudu považují za věcně správné a navrhli, aby bylo potvrzeno a aby jim byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.7. S odkazem na komentářovou literaturu (Občanský soudní řád, 3. vydání, 3. aktualizace 2024, autor O. Přidal) k § 111 o. s. ř. konstatovali, že návrh na pokračování řízení lze podat nejpozději do jednoho roku, přičemž tato lhůta začíná běžet až od právní moci usnesení o přerušení řízení, nikoliv již od jeho vykonatelnosti. Žalovaní zdůraznili, že je na účastnících řízení, aby si danou lhůtu střežili a aktivně podali případný návrh na pokračování v řízení, neboť bdělým náležejí práva („vigilantibus iura scripta sunt“). K tomu odkázali na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2354/17. Žalovaní dále uvedli, že zastavení řízení nebrání ani absence poučení o následcích nepodání návrhu na pokračování řízení ve lhůtě jednoho roku, a odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3587/2022. Žalovaní uzavřeli, že jednoroční lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení je lhůtou propadnou (prekluzivní). Ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. přitom nepřipouští uvážení soudu - soud nemá možnost volby, zda řízení zastaví či nikoli; soud má povinnost řízení zastavit, nebyl-li v zákonné jednoroční lhůtě podán návrh na pokračování v řízení. Lhůta pro podání návrhu skončila dne 5. 2. 2026, přičemž do tohoto data návrh na pokračování v řízení podán nebyl žádným z účastníků. Žalovaní dále citovali z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2354/17, v němž Ústavní soud konstatoval, že „ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř. totiž počítá zásadně s aktivitou účastníků, když předpokladem pro to, aby soud mohl pokračovat v řízení přerušeném na základě postoje účastníků (za účelem poskytnutí prostoru pro mimosoudní vyřízení jejich sporu), je projev jejich vůle, tedy návrh podaný některým z účastníků. K tomu Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že byla stěžovatelka již od počátku řízení zastoupena advokátem. Žalovaní mají za to, že tyto závěry Ústavního soudu lze plně aplikovat na předmětný případ. Žalobkyně, zastoupená advokátem, tj. osobou právně znalou, si měla svá práva střežit, měla si pohlídat konec lhůty pro podání návrhu na pokračování v řízení, a chtěla-li ve sporu pokračovat, měla návrh na pokračování v řízení řádně a včas podat. Pokud tak neučinila, nesplnila především svou povinnost a musí nést důsledky s tím spojené a zákonem jasně předvídané.8. Žalovaní rovněž upozornili, že žalobkyně svůj komplexní návrh smíru zaslala žalovaným až dne 10. 7. 2025, tedy takřka po půl roce od jednání u soudu, resp. po více než pěti měsících od právní moci usnesení o přerušení řízení (5. únor 2025). Žalobkyni tak samotné trvalo téměř polovinu celkové doby, po kterou bylo řízení přerušeno, než žalovaným zaslala svůj návrh na smírné řešení. Žalovaní pak uvedli, že pokud žalobkyně argumentuje tím, že žalovaní na návrh smíru reagovali až dne 9. 11. 2025, pak se v kontextu výše uvedeného nejedná o delší prodlevu, než jakou měla sama žalobkyně se zasláním svého návrhu. Žalovaní přitom upřesnili, že na návrh žalobkyně reagovali e-mailem ze dne 3. 11. 2025, nikoli dne 9. 11. 2025, jak žalobkyně chybně uvádí.9. Žalovaní dále poukázali na skutečnost, kterou žalobkyně ve svém odvolání zcela opomenula uvést, a sice že na protinávrh žalovaných ze dne 3. 11. 2025 žalobkyně dosud nikterak nezareagovala. Takový přístup dle žalovaných jistě nelze nazvat proaktivním.10. Žalovaní dále označili za zcela zcestný argument žalobkyně, podle něhož žalovaní vše zkomplikovali svým vyjádřením ze dne 5. prosince 2025 zaslaným úřadu EUIPO. Toto vyjádření se nikterak netýkalo projednávané věci ani mimosoudního jednání účastníků a v rámci tvrzeného vyjádření nebyly uváděny žádné nov