3 Cmo 62/2025-50 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením ve výroku I. zastavil řízení, ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu a ve výroku III. o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč žalobkyni.2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud prvního stupně připomněl, čeho se žalobkyně v řízení domáhala, dále uvedl, že na 26. 3. 2025 nařídil jednání, které ale nebylo zahájeno, protože účastnice požadovaly jeho odročení z důvodu potenciálního smírného řešení věci a že žalobkyně poté vzala dne 6. 5. 2025 žalobu zpět. Soud proto řízení podle § 96 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil, výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že ke zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání ve věci samé.3. Usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroku II. o nákladech řízení napadla odvoláním žalovaná. Namítla, že řízení bylo zastaveno v důsledku procesní situace na straně žalobkyně, a proto nebyl důvod žalované nepřiznat náhradu nákladů řízení. Žalobkyně žalobu podala a požadovala de facto zastavení či výrazné omezení podnikatelské aktivity žalované, čímž mohlo dojít k jejímu zániku. Proto byl pro žalovanou výsledek sporu zcela zásadní, byla nucena obstarat si právní zastoupení. Poukázala na to, že nabídla žalobkyni, že pokud vezme žalobu ihned zpět, nebude žalovaná požadovat náklady řízení, což žalobkyně odmítla. Poté se dohodly, že žalobkyně sdělí další postup do 20 dnů, a pokud se zpětvzetím žaloby souhlasit nebude, strany doplní svá tvrzení. Žalovaná žádnou zprávu o dalším procesním postupu neobdržela, a proto svá tvrzení doplnila. Až následně vzala žalobkyně žalobu zpět. Dále žalovaná namítla, že spor se týká specifické technické otázky, žalovaná absolvovala několik porad s advokátem, jejichž úhradu ani nepožaduje, byť potřeba porad byla vyvolána toliko jednáním žalobkyně. Navrhla proto, aby odvolací soud výrok II. usnesení soudu prvního stupně změnil a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí s tím, že vzala žalobu zpět se záměrem ukončit soudní řízení a minimalizovat tak náklady na obou stranách, byť řízení u Úřadu průmyslového vlastnictví ohledně výmazu užitného vzoru žalované, kterým zasahuje do práv žalobkyně, stále probíhá.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. a, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, e/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.6. Předně odvolací soud připomíná, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je všeobecným nákladovým ustanovením při zastavení řízení, jehož použití přichází v úvahu jen tehdy, nelze-li aplikovat druhý odstavec § 146 o. s. ř., podle něhož soud postupuje ve většině případů. Pokud tedy soud zastavuje řízení, zabývá se ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Tam, kde účastník zavinil zastavení řízení, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení. Zavinění může spočívat i v tom, že žalobce vzal žalobu zpět. V takovém případě je žalobce povinen nahradit druhé straně náklady řízení, které v řízení účelně vynaložila na uplatňování nebo bránění svého práva (viz § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzal-li však žalobce pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně, zastavení řízení nezavinil žalobce a žalovaný je pak povinen uhradit žalobci náklady řízení (viz § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soud v podobných situacích vždy zkoumá míru procesního zavinění na zastavení řízení a jen tehdy, je-li výlučné a jednoznačné, aplikuje druhý odstavec § 146. Pokud však zavinění jednoznačné není (typicky například v případě zpětvzetí v důsledku uzavření mimosoudního smíru mezi stranami), rozhodne soud podle obecného ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zavinění je přitom nutné posuzovat pouze a jen z procesního hlediska, nikoliv z pohledu práva hmotného. Připomenout lze rovněž, že se nahrazují pouze účelně vynaložené náklady, za něž lze ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12).7. Soud prvního stupně správně konstatoval, že žalobkyně vzala žalobu zpět před zahájením prvního jednání, neboť ačkoliv k jednání byly obě účastnice předvolány a dostavily se k němu, došlo pouze k neformálnímu projednání možností smírného řešení věci a poučení účastnic soudem. Jednání se však považuje za zahájené sdělením předmětu projednávané věci soudem nebo přednesením žaloby ze strany žalobce (III. ÚS 118/97), k čemuž nedošlo, o čemž svědčí jak protokol z jednání, tak jeho zvukový záznam. Pokud ale soud prvního stupně pouze na základě této skutečnosti dovodil, že o nákladech řízení je třeba rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je takový závěr nesprávný.8. Jak uvedeno shora, při rozhodování o náhradě nákladů řízení při jeho zastavení je rozhodujícím hlediskem existence zavinění zastavení řízení na straně některého z účastníků, což s tím, zda k zastavení došlo před zahájením prvního jednání nebo později, nijak nesouvisí. Podle odvolacího soudu procesní zavinění zastavení řízení spočívá na straně žalobkyně, která vzala žalobu zpět, aniž by k tomu tvrdila jakékoli aspekty chování žalované, z nichž by šlo dovodit, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované. Nic takového netvrdí ani ve vyjádření k odvolání, kdy pouze uvedla, že vzala žalobu zpět se záměrem ukončit soudní řízení a minimalizovat náklady na obou stranách. Za této situace nelze při rozhodování o nákladech řízení postupovat jinak, než podle § 146 odst. 2 o. s. ř. a přiznat žalované právo na náhradu nákladů řízení.9. Podle odvolacího soudu žalované náleží náhrada nákladů řízení sestávající z odměny za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 30. 12. 2024) po 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. d) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) ve znění platném do 31. 12. 2024, dále z odměny za 2 úkony právní služby (jednání dne 26. 3. 2025, podání ze dne 24. 4. 2025 a 13. 5. 2025) po 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu v platném znění, paušální náhrady hotových výdajů, a to ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby učiněný do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za každý úkon učiněný v době od 1. 1. 2025, náhrady cestovného ve výši 767 Kč za cestu advokáta k jednání soudu z Kladna na Městský soud v Praze a zpět při celkové vzdálenosti 76 km a náhradu promeškaného času ve výši 600 Kč. Celkem proto náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 18 967 Kč.10. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrok II. usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. (per analogiam) změnil, jak uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.11. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované přiznal jejich náhradu ve výši 1 380 Kč, sestávající z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 930 Kč podle § 7 a § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu (z tarifní hodnoty 18 967 Kč jako rozdílu mezi náhradou nákladů řízení přiznanou soudem prvního stupně a náhradou přiznanou odvolacím soudem) a 1 režijní náhrady ve výši 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu v platném znění.12. Jelikož soudu nebylo předloženo osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty zástupce žalované a ani v registru ARES není zástupce žalované uveden jako plátce DPH, soud výši odměny a náhrad dle §14a advokátního tarifu nezvyšoval.13. Platební místo náhrady nákladů řízení je v obou nákladových výrocích určeno podle § 149 o. s. ř.