11 Tdo 1196/2023

Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 2. 2023, č. j. 7 T 14/2022-1913, byl obviněný D. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným: pod bodem I. - přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [body 1) – 22)], - přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [body 2) – 4), 6) – 14), 19) – 20), 22)], - přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [body 5), 9), 15), 17) – 18)], - přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [body 5), 15), 17)], pod bodem II. - přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem III. - přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, pod bodem IV. - přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [body 1) – 4)], - přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [body 2) a 5)], pod bodem V. - přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, pod bodem VI. - zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Za spáchání výše uvedených trestných činů byl obviněný D. H. podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vyjma toho okresní soud uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, konkrétně klíčů od traktorbagru zn. JCB. Dále okresní soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložil povinnost, aby společně s již dříve odsouzeným spoluobviněným P. Ř. nahradil škodu poškozeným fyzickým a právnickým osobám, jejichž rozsáhlý seznam (včetně vyčíslení jim způsobených škod) taxativně specifikoval ve výrokové části svého rozsudku – a to včetně uložení povinnosti k náhradě škody ve výši 7.825,08 Kč poškozené K. Š., povinnosti k náhradě škody ve výši 2.384 Kč poškozenému V. Š. a povinnosti k náhradě škody ve výši 24.656 Kč společnosti Agrotech Pleše s.r.o. Následně okresní soud stanovil, že obviněný D. H. je podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinen sám uhradit poškozené společnosti SETERM CB, a.s. škodu ve výši 42.830 Kč a poškozenému Jaromíru Šimkovi škodu ve výši 2.100 Kč. Naproti tomu poškozená společnost ROSSMANN s. r. o. byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škodu ve výši 1.299 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově následně podali odvolání jak obviněný D. H., tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově, který svůj řádný opravný prostředek podal v neprospěch obviněného, a to do výroku o vině i o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 To 77/2023-2045 tak, že napadený rozsudek okresního soudu k odvolání obviněného H. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil toliko ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným K. Š., V. Š. a společnosti Agrotech Pleše, s.r.o. a nově podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že obviněný D. H. je podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinen na náhradě škody zaplatit poškozené K. Š. částku 6.875,08 Kč, poškozenému V. Š. částku 1.984 Kč a poškozené společnosti Agrotech Pleše, s.r.o. částku 14.000 Kč. V ostatních výrocích pak ponechal napadený rozsudek okresního soudu beze změn. Naproti tomu odvolání státního zástupce krajský soud podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný D. H. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

Obviněný D. H. napadl výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 To 77/2023-2045, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 2. 2023, č. j. 7 T 14/2022-1913, dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první a třetí variantě, neboť podle jeho mínění jsou rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků projednávaných trestných činů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž současně nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vyjma toho dovolatel odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Úvodem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel striktně odmítl, že by se dopustil rozsáhlé trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. V této souvislosti vyjádřil své přesvědčení, že oběma soudy nižších stupňů byl vzhledem ke své trestní minulosti „stigmatizován“. Nicméně tvrdí, že po dobu, po kterou žil na svobodě, žil řádným rodinným životem, neboť má stálou partnerku a dceru, které jsou pro něj dostatečnou motivací, aby se napravil a žil již řádným životem. Soudy obou stupňů jej však shledaly vinným, a to na základě „velmi slabých“ důkazů.

S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel namítl, že byl uznán vinným na základě výpovědí svědků z řad aktivních uživatelů drog, kteří však měli nemalý problém upamatovat se na prověřované okolnosti. V této souvislosti upozornil zejména na výpověď svědka P. Ř. z přípravného řízení a jeho následující výpověď, kterou učinil u hlavního líčení, přičemž obě se z obsahového hlediska značně lišily. Přitom u okresního soudu tento svědek otevřeně přiznal, že jeho osobu křivě obvinil ze vzteku a až následně si uvědomil dosah svého jednání, pročež již během hlavního líčení vypovídal stran prověřovaných skutečností pravdivě. Z tohoto důvodu obviněný navrhoval, aby okresní i krajský soud provedly důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž by posoudil obecnou i specifickou věrohodnost tohoto svědka. Tento důkaz však soud prvního stupně zamítl jako nadbytečný a soud druhého stupně se s jeho postupem ztotožnil. Dovolatel však na provedení tohoto důkazu i nadále trvá, neboť je přesvědčen, že odmítnutím tohoto důkazu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Obdobně obviněný poukázal na nezbytnost posouzení věrohodnosti dalších ve věci vyslechnutých svědků, zejména M. G., J. F. a M. H., neboť se v projednávané věci jedná o velmi podstatné důkazy. Nicméně odvolací soud podle vyjádření dovolatele i v jejich případě odmítl provedení odborného zkoumání jejich věrohodnosti s odůvodněním, že na nevěrohodnost jmenovaných nelze poukazovat toliko z důvodu dlouholetého zneužívání omamných látek. Dovolatel je však opačného názoru a dále tvrdí, že nejde pouze o prověření obecného užívání omamných látek těmito svědky (ve vztahu k zdravotním následkům těchto svědků), ale i o posouzení „míry ovlivnění drogou“ v průběhu konání hlavního líčení. Podle jeho mínění není soud oprávněn otázku věrohodnosti svědků posuzovat samostatně, neboť se jedná o otázku striktně odbornou, pročež je k jejímu posouzení nutné přibrat příslušného znalce.

Dále dovolatel brojí proti způsobu vedení výslechů jednotlivých svědků ze strany soudu prvního stupně, neboť je přesvědčen, že svědci prakticky neměli možnost se o věci tzv. rozmluvit. V protokolu navíc nejsou uvedeny dotazy, které byly svědkům kladeny, pročež má obviněný za to, že i z tohoto důvodu jsou dané výpovědi značně „pochybné“.

Následně dovolatel akcentoval, že se okresní soud nedostatečně zabýval provedením důkazů a jejich správnému vyhodnocení v každém z dvaadvaceti skutků, které jsou mu kladeny za vinu (jak by ostatně postupoval v případě, že by projednávaných skutků bylo méně). Stran spáchaných přečinů (podrobně popsaných pod bodem I. výroku o vině stran spáchaných přečinů krádeže, poškození cizí věci, porušování domovní svobody a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku) dovolatel své námitky níže detailněji konkretizoval.

Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I. 2) dovolatel namítl, že svědek Vaněk nikoho konkrétního neidentifikoval, a proto nejsou k dispozici žádné důkazy, které by jej v tomto ohledu usvědčily. Pokud jde o skutky pod bodem I. 3-4), nebyly podle jeho náhledu provedeny důkazy, které by jej jakkoli usvědčily. To samé lze uvést i v případě skutku popsaného pod bodem I. 5), ostatně na zajištěném videozáznamu obviněný nebyl nikterak identifikován. Ani stran dalších skutků popsaných pod bodem I. nebyly podle jeho mínění provedeny důkazy, které by prokázaly jeho vinu bez důvodných pochybností. Pro stručnost obviněný poukázal na argumentaci, kterou k jednotlivým skutkům (popsaným pod bodem I. výroku o vině) uvedl ve svém odvolání ze dne 31. 3. 2023 a žádá, aby se jimi dovolací soud zabýval a neopakoval chybný postup soudů nižších stupňů, které provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch.

Ve vztahu k trestnému jednání uvedeném pod bodem II. výroku o vině (stran zdržování se v místě, na které se vztahoval trest zákazu pobytu) dovolatel namítl, že se ke spáchání tohoto skutku doznal, nicméně má za to, že důvody, které jej vedly k porušení zákazu, nebyly soudy obou stupňů adekvátně zohledněny. K tomu doplnil, že zpočátku si ani neuvědomil, že porušuje zákaz pobytu, když byl pod vlivem touhy vidět se se svojí přítelkyní i dítětem, které spolu mají. Na tuto argumentaci dovolatel odkázal i ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem IV. výroku o vině, jenž se týká téže trestné činnosti.

Za zásadní dovolatel označil okolnosti skutku, kterým byl uznán vinným pod bodem III. výroku o vině. Stran tohoto jednání obviněný striktně odmítl, že by se dopustil odcizení traktorbagru zn. JCB a naopak trvá na tom, že okresnímu soudu dostatečně objasnil okolnosti jeho držení, když až následně zjistil, že se stran jeho držení sám stal obětí podvodu. V příčinné souvislosti s jeho údajným odcizením nemůže být ani okolnost, že nedržel tzv. velký technický průkaz. Navíc dovolatel tvrdí, že z hlediska dokazování nebylo prověřeno – kdo, kdy a jak předmětný stroj odvezl, respektive že tak učinila jeho osoba. Pokud soud prvního stupně odůvodnil jeho vinu záznamem o telekomunikačním provozu, obviněný k tomu namítl, že předmětnou SIM kartu ani neměl ve svém vlastnictví. Jako zásadní pochybení však hodnotí, že byl uznán vinným spácháním tohoto trestného činu, aniž by proti němu existoval jakýkoli přímý důkaz, pročež tvrdí, že v této věci byl odsouzen toliko na základě pouhých domněnek soudu.

K bodu V. výroku o vině obviněný namítl nesprávné doručení výzvy k nástupu do výkonu trestu, neboť nebyl o tomto termínu jakkoli zpraven. Vyjma toho ztratil svůj občanský průkaz, což mu objektivně zamezilo možnost splnit tuto svoji povinnost.

K bodu VI. výroku o vině dovolatel navrhl, aby bylo trestní řízení doplněno o znalecký posudek na posouzení obecné a specifické věrohodnosti svědka P. Ř., kterak uvedl výše a kterou považuje pro posouzení své viny (nejen tohoto skutku) za zcela zásadní. V této souvislosti dodal, že nebylo vyhověno ani jeho návrhu na výslech svědkyně Kateřiny Šíbrové, která mohla soudu dosvědčit řadu prokazovaných skutečností.

Podle názoru dovolatele se tedy oba soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou jeho viny napříč všemi skutky, které jsou mu kladeny za vinu, a to přesto, že v případě vyslovení viny musí být jednoznačně prokázáno, že jednání, které je předmětem obžaloby, se objektivně stalo a že obviněná osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala. Ostatně prokázání trestného činu musí být založeno na důkazech, které nepochybně vedou k výsledku, jenž je vyjádřen skutkovým zjištěním obsaženým v tzv. skutkové větě výroku o vině, a to prostřednictvím logického zhodnocení poznatků nabytých z důkazních prostředků, o něž se rozhodnutí opírá.

Jelikož v projednávané věci nebyly naplněny zákonné podmínky pro řádně prováděné dokazování, má dovolatel za to, že stávající závěry vedly oba soudy nižších stupňů k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení projednávaných skutků, pročež souběžně odkázal i na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 To 77/2023-2045, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 2. 2023, č. j. 7 T 14/2022-1913, a to ve výroku o vině i trestu a věc některému z nich vrátil k opětovnému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 1 NZO 848/2023-13, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která v prvé řadě odmítla tvrzení obviněného, že mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením existuje zjevný či extrémní nesoulad. Státní zástupkyně naopak vyjádřila své přesvědčení, že veškeré námitky, které obviněný vznesl, kvalitativně nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jaký význam je nutné tomu kterému důkazu připisovat z hlediska prokazovaného skutkového děje.

Následně státní zástupkyně rekapitulovala, že jednání obviněného H. bylo prokázáno především výpovědí spoluobviněného P. Ř. z přípravného řízení, který vypovídal o jednotlivých pokračujících jednáních, kterých se dopouštěl právě s osobou obviněného. Výpověď tohoto svědka označila za přesvědčivou, logickou a zejména dostatečně podrobnou, pročež vylučuje možnost, že by si svědek tak detailní okolnosti (stran jednotlivých skutků) vymyslel. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že obě osoby se musely vždy dopravit na každé místo činu osobním automobilem, přičemž svědek P. Ř. nevlastní řidičské oprávnění a podle svých slov neumí řídit motorové vozidlo. Předmětný důkaz navíc není osamocen, ale je podpořen dalšími, zejména listinnými důkazy, jakož i výpověďmi dalších svědků. Za této situace oba soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k posouzení věrohodnosti tohoto svědka je nadbytečné. Stejně tak byly jako věrohodné posouzeny i výpovědi svědků M. G., J. F. a M. H., a to přesto, že se zjevně jedná o dlouhodobé uživatele omamných látek.

Pokud jde o argumentaci dovolatele, že se nejprve domníval, že zákaz pobytu v okrese Jihlava neporušuje a až následně, kdy byl o tom informován, se pokusil učinit kroky k tomu, aby místo, kde se nacházelo bydliště jeho přítelkyně, bylo z trestu zákazu pobytu vyňato, státní zástupkyně rovněž odmítla, neboť obviněný si měl své osobní poměry (zahrnující i místo svého bydliště) uspořádat tak, aby uložený trest zákazu pobytu dodržoval. Ze stejného důvodu se neztotožnila ani s názorem, že okresní soud měl obviněného informovat za situace, kdy osobně prvostupňovému soudu sdělil, že bydlí ve XY, na což pracovníci soudu nikterak nereagovali.

Ve vztahu k maření výkonu úředního rozhodnutí ve věci nenastoupení trestu odnětí svobody obviněným v řádném termínu státní zástupkyně podotkla, že odvolací soud se argumentací obviněného podrobně zabýval, když konstatoval, že nebylo nutné doplňovat dokazování výslechem policistů, kteří doručovali písemnosti obviněnému s ohledem na to, že dovolatel prokazatelně převzal výzvu k nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody a souběžně s tím byl dostatečně poučen i o postupu, který je nutno dodržet za situace, kdy by mu zdravotní stav neumožňoval nepodmíněný trest řádně vykonávat. Jako podstatná se rovněž jeví okolnost, že obviněný byl ze strany věznice instruován, že má nastoupit výkon trestu i při ztrátě občanského průkazu. Přes tyto okolnosti obviněný do věznice nenastoupil a musel být do ní dodán až orgány policie. Jednání obviněného bylo tedy provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.

Závěrem státní zástupkyně uvedla, že meritorní rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadami, které by bylo nutné napravit cestou dovolání, přičemž deklarované dovolací důvody naplněny nebyly. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, nicméně pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný ve svém dovolání předně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, neboť smyslem jeho zakotvení byla pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (k této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.) Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je rovněž možné vznášet námitky ve vtahu k vadám výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit pouze vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu).

Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného D. H. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům taxativně uvedeným v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Obviněný ve vztahu k jím zpochybňovaným jednáním opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v rámci které namítl, že provedené důkazy ve svém souhrnu nevytvořily logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, z nichž by bylo možné dovodit závěr o jeho vině stran všech prokazovaných skutků. Jinými slovy dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti bez důvodných pochybností prokázat jeho vinu, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolatel svými výhradami toliko opětovně odmítá zásadní skutková zjištění, aby stran všech projednávaných trestných jednání, popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově, prosadil vlastní obhajobu, podle které nemělo být soudy nižších stupňů dostatečně prokázáno, že se dopustil všech výše uvedených trestných činů. Těmito tvrzeními však obviněný pouze demonstroval své subjektivní přesvědčení, že skutková zjištění jej z předmětných jednání neusvědčily, v důsledku čehož usiluje v rámci své obhajoby o zrušení napadených rozsudků a opětovné projednání jeho věci s cílem dosáhnout pro svoji osobu značně příznivějšího rozhodnutí. Takovouto argumentační negací však dovolatel všechny své námitky znovu zaměřil toliko proti provedeným důkazům, což je však ve fázi dovolacího řízení již nepřípustné.

V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není a priori určen k opakované a kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud to odůvodňuje jedna ze tří alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Takovéto zásadní pochybení v rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný sice namítl (vyjma druhé varianty), nicméně Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu konstatuje, že skutkový stav byl stran všech obviněným zpochybňovaných jednání řádně zjištěn a bez důvodných pochybností prokázán. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, tím méně pochybnosti klíčové.

Dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nejprve - de facto paušálně - namítl, že jednotlivými trestnými činy byl uznán vinným na základě „velmi slabých důkazů“, aby následně zpochybnil v podstatě všechna zásadní a pro jeho osobu usvědčující skutková zjištění.

Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu nejprve ověřil, že Okresní soud v Pelhřimově ve věci provedl rozsáhlé dokazování, zahrnující výpověď obviněného u hlavního líčení (v přípravném řízení obviněný využil svého zákonného práva a ve věci odmítl vypovídat), dále výpověď svědka P. Ř., jakož i dlouhou řadu svědků, kteří vypovídali zejména stran prověřovaných přečinů krádeže a distribuce omamných látek obviněným. Z listinných důkazů je vhodné zmínit především jednotlivé protokoly o ohledání místa činu s náčrtky a fotodokumentací, protokoly a záznamy o ohledání či vydání věci, řadu odborných vyjádření zaměřených zejména na zjištění způsobených škod, a dále z odvětví trasologie, daktyloskopie, genetiky, mechanoskopie. Z dalších listinných důkazů se jeví jako podstatné rovněž úřední záznamy a zprávy ČSOB, České spořitelny, Moneta Money Bank a Raiffeisenbank, vyhodnocení zachycených zpráv z telekomunikačního provozu, lékařské zprávy a testy na přítomnost omamných látek, zprávy Probační a mediační služby, jakož i výzva k nastoupení trestu s doručenkou či příkaz a následný protokol o dodání obviněného do věznice.

Všechny výše uvedené důkazy Okresní soud v Pelhřimově pečlivě vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž podle § 2 odst. 5 tr. řádu zjistil skutkový stav tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Ke svým skutkovým zjištěním následně přiřadil i odpovídající právní kvalifikace, přičemž s jeho postupem a závěry se plně ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací (s výjimkou výroku o náhradě škody, kterak bylo zmíněno výše). Současně se oba soudy nižších instancí v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly se všemi námitkami, jež byly ze strany obviněného v jednotlivých fázích trestního řízení vzneseny.

Pakliže dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů není možné prokázat jeho vinu stran všech projednávaných trestných činů, je třeba konstatovat, že obhajoba obviněného fakticky po celou dobu vedeného trestního řízení usiluje o zásadní zpochybnění celého procesu dokazování. Nejvyšší soud však v rámci svého přezkumu konstatuje, že okresní soud spolehlivě prokázal spáchání všech výše uvedených trestných činů, tj. spáchaných přečinů krádeže, poškození cizí věci, porušování domovní svobody, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jakož i spáchaného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.

Dovolatel v rámci svých námitek usiloval zpochybnit zejména výpověď klíčového svědka P. Ř. z přípravného řízení, jakož i výpovědi dalších svědků, zejména M. G., J. F. a M. H. s odůvodněním, že výše jmenovaní jsou osobami dlouhodobě zneužívajícími omamné a psychotropní látky, pročež má obviněný jejich výpovědi za zcela nevěrohodné. Souběžně vzne