11 Tdo 600/2020

Obviněný P. N. V. byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 4. 2019, č. j. 4 T 7/2018-3764, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (jehož se dopustil spolu s obviněným N. T. Q.) [jednání pod bodem II.] a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem III.). Obviněný L. V. pak byl týmž rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (jehož se dopustil spolu s obviněným H. T. A.) [jednání pod bodem I.]. Těchto trestných činů se přitom obvinění dopustili – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – tím, že:

Za shora uvedené sbíhající se trestné činy soud prvního stupně obviněnému P. N. V. uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému L. V. pak soud prvního stupně za shora označený trestný čin uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak témuž obviněnému uložil rovněž trest propadnutí věci – mobilního telefonu, vč. vložené SIM karty, který blíže specifikoval ve výroku svého rozsudku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dále soud prvního stupně rozhodl u uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které rovněž podrobně vymezil v příslušném výroku svého rozsudku.

V neposlední řadě soud prvního stupně rozhodl podle § 226 písm. c) tr. řádu o zproštění obviněného H. T. A. obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 4. 2018, č. j. 1 KZV 203/2016-706, a to v části, kde mu bylo pod bodem 2) obžaloby kladeno za vinu jednání, v němž tato spatřovala zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a obviněného N. T. C. obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 4. 2018, č. j. 1 KZV 203/2016-706, a to v části, kde mu bylo pod bodem 1)/II. a III. obžaloby kladeno za vinu jednání, v němž tato spatřovala dílčí útoky trvajícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění (spolu se spoluobviněným H. T. A.) odvolání, která však Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Proti usnesení odvolacího soudu podávají nyní obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný P. N. V. v rámci svého mimořádného opraveného prostředku uvádí, že napadá usnesení odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, a to vzhledem k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) a g) tr. řádu. K tomu obviněný uvádí, že dle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení odvolacího soudu, jímž bylo „odmítnuto“ jeho řádné, včas podané a doplněné odvolání, ačkoliv odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadený rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, avšak neodstranil vady vytýkané v odvolání a sám zatížil řízení i své napadené usnesení vadou.

Podle obviněného odvolací soud – vědom si obsahu spisu, v hlavním líčení provedených důkazů, odvolacích argumentů obviněného a obsahu rozsudku soudu prvního stupně – rezignoval na odstranění rozporů a logických nesrovnalostí obsažených v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný předně namítá, že co se týče jednání pod bodem III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dle něj objektivně možné celou předávku „THC“ vyřídit během 90 minut (osoba T. P. N. totiž v dané době žila ve městě N. vzdáleném více než 100 km od Amsterodamu a jen cesta za ním by obviněnému zabrala celou dobu, kterou N. T. C. trávil u prostitutky). Nadto podle obviněného nebyl předložen jediný důkaz ohledně sjednání místa, ceny a dalších detailů předání drogy, přičemž pokud k němu došlo, lze předpokládat, že se tak stalo ve městě N. a ne tak, jak uvedl soud prvního stupně, navíc bez relevantních důkazů. Podle obviněného tak měly soudy nižších stupňů buďto jak jej tak i spoluobviněného N. T. C. ve vztahu k jednání pod bodem III. uznat vinnými, anebo je oba zprostit. Obviněný k tomuto jednání dále dodává, že ve vztahu ke zjištění jeho DNA na jednom ze sáčků (stopa č. 1) soud prvního stupně nevzal v potaz možnost jejího přenosu, byť v případě druhého spoluobviněného tuto uznal jako možnou. Konečně podle obviněného soudy nižších stupňů nevzaly v potaz výpověď spoluobviněného N. T. C., že v době před i po návštěvě prostitutky byl pod silným vlivem drog (THC a pravděpodobně i kokainu). Dle obviněného je tak zarážející, že výpovědi daného spoluobviněného oba soudy nižších stupňů přikládaly velkou váhu a označily ji za jeden z usvědčujících důkazů. Obviněný má tak za to, že napadené rozhodnutí stojí v dané části na nelogických závěrech, nesprávném hodnocení skutku a právní otázky, ale i na rozdílném přístupu k oběma spoluobviněným.

V další části svého dovolání obviněný vytýká soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení jednání pod body II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. namítá, že se tyto dostatečně nezabývaly a neodůvodnily otázky: objektivní stránky a subjektivní stránky stíhaných skutků, resp. trestných činů, dále naplnění podmínek pro splnění definice pojmu „organizovaná skupina“ a otázku příčetnosti obviněného. To vše navíc v situaci, kdy závěry obou soudů nižších stupňů jsou podle mínění obviněného v rozporu s pravidly formální logiky a kdy skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn.

Co do objektivní stránky trestného činu, má obviněný ve vztahu k jednání pod bodem II. za to, že byl uznán vinným, aniž by soudy nižších stupňů řádně vymezily, prokázaly a definovaly činnost, které se měl v předmětné indoor pěstírně konopí dopustit, anebo se na ní podílet; navíc obviněný konstatuje, že soudy nižších stupňů ve vztahu k danému skutku vycházely jen z řady nepřímých důkazů. Stran jednání pod bodem III. obviněný tvrdí, že v hlavním líčení nebylo nijak prokázáno, kdy a kde došlo k předání THC, za jakou cenu, kdy, kým a jakým způsobem byla domluvena cena, místo a čas jeho předání, to vše zejména v souvislosti s tím, že dle závěru soudů nižších stupňů celé předání THC záviselo na tom, zda vůbec, kdy a na jak dlouho spoluobviněný N. T. C. zamíří za prostitutkou. K uvedenému obviněné dodává, že si je vědom trestnosti samotného přechovávání THC a že výše namítané nedostatky obvykle nejsou potřeba k uznání pachatele vinným. Nelze však přijmout závěry soudu prvního stupně za situace, kdy objektivní stránka stíhaných trestných činů nebyla dostatečně zjištěna a nebyl tak dán ucelený obraz toho, k čemu došlo, zvláště pak vůbec nebylo postaveno najisto, zda se shora popsaného jednání dopustil sám obviněný. Skutečnost, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování pak dle obviněného neznamená, že i správně zhodnotil právní stránku věci a související okolnosti.

Stran subjektivní stránky trestného činu pak obviněný ve vztahu k jednání pod bodem II. připomíná, že soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že jednal v úmyslu přímém (viz bod 70. jeho rozsudku) na základě toho, že měl vztah k podezřelému N. D. T., kdy byl zjevně v podřízeném postavení vůči dané osobě a plnil jím zadané úkoly, dále ze stylu vzájemného oslovovaní zachyceného v odposleších, z toho, že dne 5. 6. 2017 přivezl do objektu obviněného N. T. Q. právě on a po dobu jeho pobytu v pěstírně tam docházel a dále z tvrzení obviněného, že až do 8. 4. 2017 nevěděl o tom, že by N. D. T. měl něco společného s předmětným domem, což je jednoznačně vyvráceno na základě jeho rozhovoru s obviněným N. D. T., který jej instruoval, aby „to“ zkontroloval a obviněný, aniž by se dotazoval, co má kde zkontrolovat, mu sděluje, že je právě několik set metrů od místa a podle záznamu o sledování ihned po rozhovoru navštěvuje uvedený objekt v ulici 7. května. Ve vztahu k jednání pod bodem III. obviněný uvádí, že v bodu 118. rozsudku soudu prvního stupně tento uvedl, že subjektivní stránka daného trestného činu byla zjevně prokázána, neboť obviněný se podílel na nákupu automobilu Chevrolet Orlando, byl již v minulosti za podobnou trestnou činnost odsouzen, vycestoval do Nizozemského království na pokyn obviněného N. D. T. a komunikoval s držitelem holandské SIM karty ohledně své cesty do Nizozemského království. Uvedené závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k danému jednání obviněný shledává jako vytržené z kontextu. Jednak proto, že účast na nákupu předmětného vozidla podrobně popsal a důkazy provedené v hlavním líčení neprokázaly, že by věděl či měl vědět o pravděpodobně následně zřízené tajné schránce umístěné v předmětném vozidle. Dále z toho důvodu, že jeho předchozí trestná činnost nijak nesouvisí s jednáním, kladeným mu za vinu a konečně proto, že nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by cestoval na přímý či alespoň nepřímý pokyn obviněného N. D. T.

Obviněný dále nesouhlasí s posouzením otázky jeho příčetnosti. K tomu úvodem připomíná závěry příslušné judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 6. 1978 sp. zn. 11 Tz 21/78, uveřejněné pod č. R 17/1979 Sb. rozh. tr., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. R 33/1968-I. Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 104/2019). Podle obviněného platí, že pokud v průběhu hlavního líčení vyšlo najevo, že „požil v době svého pobytu, při návštěvě Coffee Shopu, tedy těsně před údajným předáním THC, měl soud prvního stupně rozhodnout o přibrání znalce, jež by posoudil, zda (…) byl či nebyl v předmětné době příčetný a schopný zrealizovat předávku THC (tak jak situaci popsal soud prvního stupně).“ Otázkou příčetnosti obviněného v době údajného předání THC se však soud prvního stupně nezabýval (viz bod 120. jeho rozsudku a bod 43. usnesení odvolacího soudu) a je tak zřejmé, že došlo k nesprávnému hodnocení právní stránky soudy obou stupňů.

Podle obviněného rovněž nebyly splněny ani podmínky pro naplnění znaku „organizovaná skupina“, k čemuž poukazuje na bod 59. a 60. usnesení odvolacího soudu a judikaturu zde uvedenou. Obviněný stran daného znaku namítá, že nejenže soudy nižších stupňů průkazně nevyřešily subjektivní stránku ve vztahu k jeho jednání ve prospěch organizované skupiny, ale nevzaly ani v potaz, že podle ustálené judikatury dvě osoby nemohou tvořit organizovanou skupinu. To vše v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu, když nebyla ztotožněna třetí osoba z Nizozemského království či Spolkové republiky Německo, která měla THC předat obviněnému a dále nebylo zjištěno, zda uvedená neztotožněná osoba je členem organizované skupiny působící na území více států, anebo o tom má povědomí. Obviněný přitom akceptuje tvrzení odvolacího soudu, že v dané trestní věci měli být stíháni i uživatelé zde uvedených dvou telefonních čísel (viz bod 62. jeho usnesení), nicméně má za to, že tímto konstatováním nelze ospravedlňovat porušování jeho práv, když byl odsouzen v situaci, kdy spoluobviněný N. T. C. byl zproštěn obžaloby a spoluobviněný N. D. T. uprchl a zbylé osoby nebyly orgány činnými v trestním řízení ztotožněny. Podle obviněného tak v dané situaci došlo k porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny, neboť provedené důkazy nesvědčí o existenci organizované skupiny, protože zde nejsou nejméně tři členové takové skupiny (ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 268/2016). Nelze přitom automaticky předjímat, že N. D. T. a uživatel telefonního čísla XY byli jejími členy, anebo že by za tuto činnost byli dokonce odsouzeni.

Obviněný proto své dovolání uzavírá tím, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení subjektivní stránky, objektivní stránky, nesprávném právním posouzení objektivní stránky ve smyslu otázky účasti obviněného na činnosti údajné organizované skupiny (včetně její existence ve smyslu naplnění definičních znaků). Z tohoto důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí podle § 265k tr. řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí. Současně s tímto obviněný podle § 265o odst. 1 tr. řádu činí podnět, aby Nejvyšší soud do doby svého rozhodnutí o dovolání přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody, který již nastoupil.

Obviněný L. V. na úvod svého mimořádného opravného prostředku konstatuje, že od počátku trestního řízení nerozporoval průběh celé věci, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (v tomto směru tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu prezentovaným v bodu 79. jeho usnesení, podle něhož měl naopak popřít spáchání protiprávního jednání). Aniž by měl jakékoliv informace o probíhající policejní akci, vypověděl v souladu se skutečností později zjištěnou rozborem výstupů sledování a odposlechů. Obviněný se deliktního jednání účastnil, avšak aniž by byl informován o obsahu balíků, které převážel. K tomu uvádí, že jako osoba podnikající v nákladní automobilové dopravě požadoval za jejich odvoz do Karlových Varů částku 5 000 Kč, což odpovídá běžné sazbě 20 Kč za 1 km. Do 17. 7. 2017 byl nadto stíhán odděleně a o ostatních obviněných neměl žádné informace. Důkazy provedené soudem prvního stupně pak podle mínění obviněného dávají prostor ke spekulativním závěrům a nenasvědčují byť ani jeho srozumění se zapojením se do obchodu s omamnými a psychotropními látkami. Především na základě této skutečnosti obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, kdy však odvolací soud ve svém napadeném usnesení toliko zopakoval argumentaci soudu prvního stupně a nevypořádal se s některými jeho argumenty a úvahami uvedenými v odvolání.

Obviněný proto podává dovolání proti usnesení odvolacího soudu (proti výroku o zamítnutí jeho odvolání) a proti rozsudku soudu prvního stupně (proti výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně a v plném rozsahu proti výroku o trestu uloženému obviněnému), kdy uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Nesprávné hmotněprávní posouzení přitom spatřuje obviněný především v ignorování absence prokázání objektivní stránky trestného činu a v dalších dílčích nesprávných hmotněprávních posouzeních, která uvádí níže. Dle obviněného sice na základě provedených důkazů lze – byť s vážnými pochybami – dojít i k závěru, že, v rozporu se svojí výpovědí, mohl být instruován SMS zprávami. Z jejich obsahu však nijak nevyplývá, že by byl seznámen s podrobnostmi jednání ostatních spoluobviněných a především se skutečností, že předmětem zásilky je konkrétní množství marihuany. Obviněný rovněž namítá porušení hmotněprávních zásad pro ukládání trestů, když v rámci úvahy o jeho výši nebyla zohledněna doba téměř tři a půl roku, po kterou trvalo jeho trestní stíhání, když delší odstup mezi spácháním deliktu a pravomocným rozhodnutím soudu snižuje výchovný účinek trestu. Ustálená judikatura přitom dle obviněného za dané situace „považuje takovou moderaci za povinnou“.

In concreto pak obviněný namítá, že z důkazního řízení nevyplývá jakákoliv jeho účast na deliktním jednání, krom samotného naložení balíků a realizace jejich transportu, pročež je tvrzení o společném úmyslném podílení se obviněného na organizování a realizaci obchodu s omamnými a psychotropními látkami podle jeho přesvědčení liché. Jeho odvolacím námitkám se pak usnesení odvolacího soudu – oproti ostatním spoluobviněným – věnuje jen okrajově v bodu 32. a násl. svého odůvodnění. V bodu 37. konkrétně odvolací soud poukazuje na jednotlivé důkazy, z nichž se má podávat závěr o vině obviněného, nicméně samotný nález omamných a psychotropních látek v balíku, který obviněný převážel, nemohl přinést žádné informace o tom, zda byl informován či srozuměn s obsahem samotných balíků. Totéž platí dle obviněného i pro další provedené důkazy, včetně zachycených zpráv. Navíc byla-li oběma soudy jeho výpověď shodně hodnocena jako nepravdivá, poukazuje obviněný na to, že nebyly nijak hodnoceny početné argumenty nasvědčující opaku.

Obviněný následně poukazuje na bod 39. usnesení odvolacího soudu (jež se zabývá hodnocením kamerových záznamů a výpovědi obviněného), kdy uvádí, že poukazoval na nesrovnalosti mezi kamerovými záznamy a úředními záznamy o jejich vyhodnocení, aby ozřejmil – nikoliv bezchybnou – práci policejního orgánu. Jeho výpověď totiž byla v rozporu s hodnocením kamerových záznamů, přičemž připustil-li odvolací soud, že při vyhodnocení kamerových záznamů mohlo dojít k chybě a výpověď obviněného byla v tomto směru prokazatelně shodná s realitou, měl tuto skutečnost náležitě zhodnotit při posouzení jeho věrohodnosti, což se ale nestalo. Obviněný poukazuje dále na pokračování téhož odstavce usnesení odvolacího soudu, v němž se daný soud zabývá hodnocením zajištěných odposlechů a dovozuje, že obviněný mohl být zapojen do trestné činnosti již dříve, poukazujíc na komunikaci s blíže neztotožněnou osobou. K tomu obviněný uvádí, že nelze bez důkazů předpokládat, že ona neztotožněná osoba byla zapojena do obchodu s omamnými a psychotropními látkami a řídila obviněného (s jeho vědomím) jako aktivního člena zločinecké organizace. Naznačená tvrzení odvolacího soudu proto obviněný považuje za vážné porušení principu presumpce neviny.

Dále obviněný poukazuje na bod 50. usnesení odvolacího soudu, v němž se tento zabýval formou zavinění obviněného, kdy jeho závěr o tom, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, označuje za nepodloženou fabulaci. V bodu 60. pak odvolací soud ve vztahu k organizované skupině (mimo jiné) uvádí, že postačí, pokud se do této pachatel včlení a aktivně se na její činnosti podílí. K tomu obviněný uvádí, že poměr mezi ním a ostatními obviněnými odpovídal tzv. outsourcingu, přičemž s danými osobami se nestýkal, tyto si jej najaly na činnost související s oborem jeho podnikání a nebylo nijak prokázáno, že telefonní číslo, z něhož obviněnému přicházely SMS zprávy považované soudem za důkaz, užívala neztotožněná osoba účastnící se na dané transakci. Obviněný tak má za to, že se do skupiny osob vietnamské národnosti ve shora uvedeném smyslu nijak nevčlenil. Obdobně obviněný ve vztahu k bodu 62. usnesení odvolacího soudu namítá, že se podařilo toliko prokázat to, že se účastnil na převozu balíků, z čehož však – ani při zahrnutí úvahy o obsahu SMS zpráv – nelze jakkoliv dovodit jeho vnitřní vztah k následku deliktu.

Obviněný dále poukazuje na bod 71. usnesení odvolacího soudu týkající se způsobu výkonu trestu odnětí svobody (užití moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a umístění obviněného do věznice mírnějšího typu). Navazující úvahy odvolacího soudu obviněný zpochybňuje a uvádí, že v jeho případě pozitivní a výchovné působení uloženého trestu působí poněkud bizarně. Nadto prý odvolací soud stupeň a povahu jeho narušení nezkoumal ani formálně a je zřejmé, že uloženým trestem bude dosud plně socializovaná a soběstačná osoba maximálně „deteritoriována“ a devastována. Naprosto budou zničeny jeho další možnosti obživy, zpřetrhány jeho sociální a rodinné vazby. Pro náhradu nákladů výkonu trestu a další výdaje bude pravděpodobně pro odsouzeného nevyhnutelný prodej nemovitosti ve společném jmění manželů se všemi důsledky pro jeho rodinné příslušníky.

Ve vazbě na uvedené pak obviněný poukazuje na úvahy soudu ohledně nemožnosti aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku (podle něhož dané ustanovení nelze užít i proto, neboť až do provedení celní kontroly obviněný neučinil nic, z čehož by bylo možné dovozovat, že převoz konopí do Karlových Varů nechce vykonat), s nimiž se neztotožňuje a považuje je za nelogické. Nadto prý odvolací soud ignoruje fakt, který obviněný opakovaně ve svých výpovědích uváděl, totiž že měl pocit, že jej někdo sleduje (s velkou pravděpodobností si opakovaně všiml vozidla řízeného spoluobviněným H. T. A.). V bodu 77. svého usnesení odvolací soud dále rozvádí své úvahy ohledně nemožnosti uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k čemu obviněný dodává, že pokud neexistují objektivně nezpochybnitelné důkazy o subjektivním vnímání obsahu balíků z jeho strany, nelze mít za vyvrácené jeho tvrzení, že jejich obsah tzv. neřešil, z čehož nelze dovodit jeho aktivní účast na celém deliktu. I pokud by okolnosti událostí měly v jeho osobě vzbudit pochyby o obsahu balíků, má obviněný za to, že v takovém případě by bylo možné uvažovat o naplnění nepřímého úmyslu s neobvykle nízkou intenzitou.

Následně se obviněný vyslovuje k hodnocení provedených důkazů – konkrétně úřednímu záznamu o vyhodnocení kamerového záznamu čerpací stanice M. A. ze dne 24. 2. 2017, kdy má za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že se svým vozidlem dával přednost v nájezdu na dálnici obviněnému H. a následně se za ním rozjel ve směru Karlovy Vary, se z daného úředního záznamu, ale i z kamerového záznamu nepodává, což dále rozvíjí a konstatuje, že ze sledování jím řízeného vozidla vyplynulo, že k němu spoluobvinění neměli důvěru a vnímali jej jen jako transportní nástroj. Obviněný dále uvádí, že soudy nižších stupňů při výkladu provedených důkazů volily vždy možnost pro něj nejméně příznivou, ačkoliv je zřejmé, že obsah SMS zpráv adresovaných jeho osobě umožňuje vícero výkladů.

Obviněný dále poukazuje na bod 141. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento podle jeho názoru zaměňuje příjmy na straně jedné a zisk z podnikání sloužící ke zdanění na straně druhé, když tvrdí, že v letech předcházejících trestné činnosti nedosahoval žádných nebo jen minimálních „příjmů“ z podnikání. Podle obviněného však roční obrat jeho podnikání naopak nasvědčuje kontinuální, zcela standardní a legitimní výdělečné činnosti, k čemuž dodává, že naznačené pochybení soudu prvního stupně pak odvolací soud nijak nenapravil. V bodu 150. svého rozsudku se pak soud prvního stupně vyslovuje k otázce vedení řádného života obviněného, o němž – s ohledem na obsah záznamů o telekomunikačním provozu, který lze vyhodnotit i jako komunikaci vedenou konspirativním způsobem – pochybuje, což je však podle obviněného výlučně spekulativní tvrzení. Pokud pak soud prvního stupně dále uvádí, že jednání obviněného vyhodnotil jako učiněné po předchozím uvážení a s rozmyslem, za účelem dosažení zisku, má obviněný za to, že uvedené skutečnosti nebyly prokázány. Zvláště co se týká otázky spáchání trestného činu za účelem dosažení zisku, obviněný namítá – s poukazem na komentářovou literaturu – že prospěch z převozu balíků nemůže být v dané věci bez dalšího považován za neoprávněný a ze strany soudů nižších stupňů tak došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.

Jestliže pak v bodu 49. svého usnesení odvolací soud uvedl, že vina všech tří obviněných byla jednoznačně prokázána, což však obviněný zpochybňuje a opět zdůrazňuje, že v trestním řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by objektivně a jednoznačně potvrdil jeho obeznámenost s obsahem zásilky v době sjednání její přepravy. Ohledně obsahu SMS zpráv a jejich vazby na trestnou činnost, která je obviněnému kladena za vinu, pak lze jen spekulovat. Nadto byla podle obviněného ignorována podstatná skutečnost týkající se otázky jeho zapojení do dřívější trestné činnosti dané skupiny. Ta totiž byla i před dnem 25. 10. 2016 sledována policejním orgánem, ale obviněný jím nebyl registrován až do dne jeho zadržení. Rovněž nebyla zohledněna předchozí komunikace obviněného s osobou užívající telefonní číslo, z něhož měl být obviněný prý instruován o předmětné trestné činnosti a s níž se bavil o běžných věcech. Obviněný tak má za to, že soudy nižších stupňů neprovedly komplexní dokazování, které by bralo v potaz všechny výhrady a námitky obhajoby, případně tyto vytrhávaly z kontextu a nemohlo tak dojít ke správnému posouzení objektivní stránky.

Konečně v závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhuje, aby byl odložen výkon rozhodnutí, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody. K tomu obviněný poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, podle něhož by osobám starším 60 let, které dříve žily řádným životem několik desítek let, měly být ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody pouze za výjimečných okolností. Obviněný přitom v lednu roku 2020 dosáhl věku 56 let a předmětné stanovisko by tak mělo být – logicky – vztaženo i vůči jeho osobě. Uložený trest proto vzhledem ke všem okolnostem považuje za extrémně nepřiměřený, k čemuž poukazuje na výše trestů uložených v jiných trestních věcech související buďto s trestnou činností spočívající ve financování terorismu a účasti na teroristické skupině (pouze o dva roky vyšší trest), anebo naopak v disponování s přibližně 90 kilogramy metamfetaminu (podstatně nižší trest).

Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroků týkajících se jeho osoby, jakož i usnesení odvolacího soudu, a aby sám na základě shora uvedených skutečností aplikoval zásadu in dubio pro reo a zprostil jej viny. Alternativně obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud případně přehodnotil shora uvedené přitěžující okolnosti, dále aby vzal v potaz skutečnosti snižující závažnost jeho jednání, jakož i okolnosti polehčující a uložil mu trest pod dolní hranicí trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu na maximální zkušební dobu, případně tento trest doplnil peněžitým trestem a povinností probačního dohledu.

K dovoláním obou obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve připomíná dosavadní průběh trestního řízení, načež konstatuje, že obvinění ve svých dovoláních opakují svoji obhajobu, kterou již uplatnili v řízení před soudem prvního stupně a již dále shrnuli ve svých odvoláních proti jeho rozsudku. S jejich námitkami se tak již vypořádaly soudy nižších stupňů, přičemž s jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni i odkazuje. K jednotlivým dovoláním obviněných pak státní zástupce uvádí následující.

Co se týče dovolání obviněného P. N. V., pak státní zástupce konstatuje, že uvedený obviněný ve svém dovolání popírá své jednání uvedené pod body II. a III. tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně s tím, že v dané trestní věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, resp. že jeho jednání v Nizozemském království „nebylo postaveno na jisto“. Provedené důkazy dále dle obviněného neprokázaly jeho vědomí o tajné schránce v předmětném vozidle, a pokud jde o jeho vědomí o tom, že jednání v rámci organizované skupiny působící ve více státech, má za to, že stran této došlo k porušení zásady in dubio pro reo.

Ve vztahu k dovolání obviněného L. V. státní zástupce předně uvádí, že tento dílem odkazuje i na obsah svého odvolání, což je nepřípustné, jak judikoval Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněném pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Státní zástupce dále poukazuje na ty části dovolání obviněného, které dle jeho mínění obsahují ryze procesní námitky (jako je tvrzení obviněného o absenci prokázání objektivní stránky, vážné pochyby o jeho instruování pomocí SMS). V další části dovolání pak obviněný brojí proti přísnosti uloženého trestu odnětí svobody a domáhá se jeho mimořádného snížení podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, načež namítá rovněž porušení zásady in dubio pro reo.

Převážná část dovolacích námitek obou obviněných je pak dle státního zástupce založena hlavně na jejich nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Takové námitky ale podle mínění státního zástupce nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani podle jiného písmene téhož odstavce. Obvinění přitom neuplatňují ani námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Sice dle státního zástupce tvrdí, že soudy nižších stupňů učinily skutková zjištění, aniž by odstranily pochybnosti svědčící obviněným, avšak v podrobnostech k tomu jen předkládají svá alternativní skutková zjištění, aniž by uvedli, že by snad hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů bylo zcela svévolné a nesmyslné (k čemuž státní zástupce odkazuje na bohatou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se této otázky).

Celkový obsah námitek obou obviněných dále dle státního zástupce jednoznačně nasvědčuje tomu, že tito ohledně výroku o vině namítají toliko porušení zásady in dubio pro reo. Uvedená se podle judikatury Ústavního soudu „(…) aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18). Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Z uvedených rozhodnutí se dále podává, že ani porušení zásady in dubio pro reo „(…) pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“ (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, či ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).

V částech brojících proti učiněným skutkovým zjištěním proto žádné z dovolání podle státního zástupce neodpovídá uplatněným ani jiným dovolacím důvodům.

Pouze pro úplnost pak k jednotlivým skutkovým námitkám obviněných státní zástupce uvádí, že namítá-li obviněný P., že předávku THC nemohl stihnout vzhledem k tomu, že by se během 90 minut nestačil dostavit do bydliště osoby T. P. N., pak z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku ani z jeho odůvodnění dle státního zástupce nelze dovodit, že by snad k předmětné předávce mělo dojít v bydlišti jmenované osoby. Soud způsob ani místo předávky nezjistil. Podle výpovědi společníka daného obviněného na uvedené cestě do Holandska (N. T. C.), učiněné u hlavního líčení dne 27. 8. 2018, je navíc patrno, že na přeložení mohly být zúčastněny i další osoby, které v této souvislosti vozidlo obviněného prý dokonce přemístily na jiné místo – oba spoluobvinění prý vozidlo hledali. Podle jmenovaného společníka „hledali asi 30-40 minut“ a čas strávený před tím s prostitutkou měl činit hodinu až hodinu a půl a jmenovaný pak měl ještě dalších 10 minut hledat dovolatele. Celková doba nepřítomnosti N. T. C. u vozidla obviněného se tak měla pohybovat v rozpětí přibližně jeden a půl až dvě a půl hodiny. Pokud se obviněný skutku dopustil v rámci organizované skupiny, jednalo se o čas zcela dostatečný, aby on, či jiné osoby s jeho dílčí součinností, umístili do tajného úkrytu vozidla domluvené věci, které zde byly posléze nalezeny při návratu obviněného P. na území ČR.

Jestliže dále obviněný V. namítá, že z jeho sledování ostatními účastníky přepravy zásilky do Karlových Varů lze dovodit, že tito k němu neměli důvěru, poukazuje státní zástupce na cenu této zásilky na černém trhu uvedenou v bodu 70. odůvodnění usnesení odvolacího soudu (3.247.000 Kč). Státní zástupce považuje za vyloučené, aby jakákoliv osoba svěřila nelegální přepravu takového množství takto cenné zakázané látky zcela cizí osobě náhodně nalezené na parkovišti před prodejnou H. Věci, které jsou klíčovým důkazem o spáchání závažného trestného činu, nesvěřuje žádný pachatel do rukou jemu zcela neznámých osob – byť by tyto věci byly třeba i zabalené. Takto nejsou přepravovány ani pytle peněz získaných loupežemi ani pozůstatky obětí vražd. Případy náhodného oslovení parkujících zákazníků s nabídkou přepravy zabaleného zlata, zabalených milionových částek nebo zabalených mrtvol se nevyskytují a jsou ze své podstaty nesmyslné, neboť od cizí osoby, která nakonec může patřit i k orgánům veřejné moci, hrozí nepřiměřeně vysoké riziko prozrazení. Ze zjištěných okolností se proto podle státního zástupce jako správný jeví úsudek soudů, že obviněný V. jednal v součinnosti s dalšími zúčastněnými osobami. Nakonec, byť mimo procesní rámec, i celním orgánům měl před prohlídkou vozidla uvést jako první verzi, že pytel veze do Karlových Varů kamarádovi a nikoliv jemu neznámé osobě.

Za uplatněné mimo dovolací důvody považuje státní zástupce i námitky obviněného V. proti přísnosti uloženého trestu a neužití jeho mimořádného snížení nalézacím soudem. K otázce přísnosti trestu státní zástupce předesílá, že tento byl jednak jmenovanému uložen na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby, a dále, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr., platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Obě citovaná rozhodnutí pak zmínil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů. Státní zástupce proto uzavírá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud tak podle státního zástupce může posoudit přiměřenost uloženého trestu pouze mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Takovou námitku však obviněný V. neuvedl a takovému rozporu ani nic nenasvědčuje, neboť soudy obsáhle a přesvědčivě vysvětlily druh a výměru trestu uloženého tomuto obviněnému. Jestliže se dále označený obviněný domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, uvádí státní zástupce, že absence takového snížení rovněž nemůže být dovolacím důvodem. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, konstatoval, že námitka zaměřená na užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku „(…) není podřaditelná pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu“. K tomu státní zástupce doplňuje, že obviněný V. argumentuje výlučně nepřiměřeností uloženého trestu, když soudy nižších stupňů nepřihlédly k jeho věku a dosavadní bezúhonnosti. Taková argumentace se ale vztahuje výlučně k užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv již k dalším odstavcům 2 až 6 tohoto ustanovení.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, je přitom podle státního zástupce patrno, že uvedený dovolací důvod může naplnit pouze nedůvodné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jeho nesnížení. To, že neužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být žádným dovolacím důvodem, je patrno i z další judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017 a judikaturu zde citovanou, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 870/2017, či ze dne 15. 5. 2019 sp. zn. 6 Tdo 506/2019).

Ani v této části proto dle státního zástupce dovolání obviněného V. neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

Konečně státní zástupce konstatuje, že dovolání obviněného V. přeci jen uplatněným dovolacím důvodům odpovídá, avšak pouze v té části, v níž tento namítá, že ve výroku o trestu nebyla zohledněna délka trestního řízení v trvání tří a půl roku.

Státní zástupce předně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 291/2013, z něhož se podává, že uvedenou námitku lze považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V citovaném judikátu obviněný namítal, že v rozporu s § 39 odst. 3 trestního zákoníku nebyly zohledněny průtahy v jeho trestní věci, v níž bylo trestní stíhání zahájeno 4 roky po spáchání skutku a pravomocný rozsudek vynesen po dalších 5 letech. Od spáchání skutku do odsouzení tak uplynula doba 9 let. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že samotné trestní stíhání trvalo po dobu téměř 6 let, „kterou Evropský soud pro lidská práva uznal jako přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány toliko ve výjimečných případech (rozhodnutí Pretto versus Itálie ze dne 8. 12. 1983), avšak v jiných případech již takováto lhůta byla považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy“. V předmětné věci shledal Nejvyšší soud průtahy a za přiměřenou kompenzaci zde považoval postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Ve svém usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017, se pak Nejvyšší soud zabýval délkou řízení ve věci, v níž shledal, že pokud byla délka řízení „ovlivněna složitostí věci a nebyla způsobena průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení a řízení trvalo dlouhou dobu a na straně obviněného nejsou zjištěné výrazně polehčující okolnosti, tak zpravidla tato skutečnost najde svůj výraz při ukládání trestu v rámci zákonné sazby za trestný čin, za který se ukládá trest“. Za správný proto považoval postup nalézacího soudu, který uložil odsouzenému trest odnětí svobody na „samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené § 240 odst. 3 tr. zákoníku, když i využil moderační oprávnění a zařadil obviněného podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do mírnějšího typu věznice“. V předmětné věci byly během 4 let postupně vyhlášeny tři rozsudky. Ke skutečnosti, že odsouzený je staršího věku a musí pečovat o svou matku, Nejvyšší soud uvedl, že má za to, že „ani poměry obviněného nesplňují předpoklady pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u obviněného se nejedná o nijak neobvyklé a výjimečné skutečnosti. Především je třeba zdůraznit, že samotný věk pachatele zpravidla nepředstavuje polehčující okolnost s výjimkou osob blízkých věku mladistvých [§ 41 písm. f) tr. zákoníku]. Obecně samozřejmě není vyloučeno, aby věk pachatele byl polehčující okolností výslovně neuvedenou, když výčet polehčujících okolností uvedený v § 41 tr. zákoníku je demonstrativní. V dané věci ovšem věk obviněného nemůže představovat polehčující okolnost. Obviněný je osobou v produktivním věku, byť se blíží důchodovému věku, přičemž samotná tato skutečnost nemůže mít vliv na uložený trest. Pokud soud druhého stupně dále uvádí, že obviněný pečuje o svoji 90letou matku, není možno přehlédnout, že z předložených zpráv nevyplývá, že by matka obviněného vyžadovala celodenní péči jiné osoby, a že by tuto zajišťoval právě obviněný a ten byl jedinou osobou, která by ji byla schopna zajistit. Při posuzování zvolené argumentace soudu druhého stupně nelze pominout, že z vyjádření obviněného vyplývá, že matka bydlí u jeho dcery, respektive bývalé manželky, kdy on tam jen za ní dochází“.

Porovnání s citovanými judikáty dle státního zástupce vyznívá v neprospěch obviněného. Jeho trestní stíhání bylo totiž zahájeno dnem následujícím po spáchání trestného činu – 26. 10. 2016. Obžaloba byla podána dne 15. 5. 2018, tedy během dvou let. Žalováno bylo celkem 5 osob, z toho 4 osoby vietnamské národnosti, dílem neznalé českého jazyka. Ve věci bylo provedeno množství operativně pátracích úkonů. Hlavní líčení probíhala od 24. 8. 2018 do 18. 4. 2019 a odvolací soud rozhodl dne 18. 11. 2019. Již z uvedeného časového sledu, množství obviněných, existence cizího prvku a rozsahu provedeného dokazování je patrno, že na straně orgánů činných v trestním řízení nedošlo k žádným průtahům a doba řízení byla zcela přiměřená složitosti věci. Za podstatné považuje státní zástupce zejména i to, že ani obviněný neuvádí, že by snad byly ve věci nějaké průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení nebo že by snad byla doba tři a půl roku nepřiměřená složitosti věci. Konstatuje jen, že trestní řízení trvalo tři a půl roku a že judikatura v takovém případě považuje za povinnou moderaci trestu. Nic bližšího neuvádí, a to ani ohledně „judikatury“ – o žádný konkrétní judikát své dovolání neopírá. Státní zástupce proto uzavírá, že jestliže ve věci nedošlo k průtahům a jestliže i celková doba od spáchání trestného činu do odsouzení byla přiměřená, nebyl žádný důvod k užití § 39 odst. 3 tr. zákoníku a dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.

S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného P. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu a aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného V. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám. Tuto obdržel od obviněného P. N. V. Podle obviněného jeho argumentaci uvedenou v dovolání nelze vykládat tak, že by nenapadl svévolné hodnocení důkazů, jež je v extrémním nesouladu se skutkovým stavem (obviněný již v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že byla dána pochybnost ohledně pravosti záznamů získaných během užití operativně pátracích prostředků, popř. že soudem prvního stupně byl popsán průběh předání konopí v Nizozemském království způsobem, který je zcela nelogický a nereálný, ale ani nepodložený žádnými důkazy). Výklad státního zástupce proto označuje za zcela tendenční, vedený snahou bagatelizovat procesní pochybení a porušení práv obviněného.

Obviněný dále uvádí, že spoluobviněný N. T. C., jenž s ním byl v inkriminovanou dobu v Nizozemském království, byl zproštěn obžaloby a ostatní členové údajné organizované skupiny – jež se měli toho času nacházet na území Nizozemského království – stíháni nebyli. Nelze tak dle obviněného postavit najisto, kdo byl členem dané organizované skupiny ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Související argumentaci státního zástupce proto i v této části shledává obviněný lichou a účelovou. Ve zbývající části své repliky obviněný opětovně namítá porušení svých procesních práv, nedostatečné zjištění skutkového stavu, porušení zásady in dubio pro reo a připomíná, že v jeho případě nedošlo – ve vztahu ke skutku pod bodem III. – k rozhodnutí v jeho prospěch za situace, kdy zde po vyčerpání dosažitelných důkazů zůstaly důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí v daní trestní věci.

Závěrem svého dovolání obviněný P. zopakoval petit svého dovolání, včetně návrhu na postup podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Obvinění v dovoláních uplatnili jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a dále podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

Oproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zm