11 Tdo 633/2020

Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 6. 2019, č. j. 2 T 10/2019-3019, byli obvinění V. T. B., D. L. L., H. A. N., I. C. a F. D. (společně se spoluobviněnými V. M. B. a H. V. N.) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustili následovně:

společně s dalšími osobami a po rozdělení činností, obžalovaní H. A. N., D. L. L., V. T. B., F. D. a I. C. nejméně v době od listopadu 2017 do 8. února 2018, a obžalovaní H. V. N. a V. M. B. nejméně v době od 21. listopadu 2017 do 25. listopadu 2017, v katastru obce XY, soudním okresu Mělník, v prostorách budovy autokempu XY stojícího na parcele č. St. XY a jinde, bez řádného povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění, a s vědomím, že se jedná o psychotropní látku, za finančního přispění nejméně obžalovaných H. A. N. a F. D. s částkou 150 000 Kč, nejdříve obžalovaný F. D. po dohodě s obžalovaným H. A. N. vyhledal objekt, který poté obžalovaný H. A. N. prostřednictvím dalších neustanovených osob dne 17. listopadu 2017 pronajal a následně do jeho prostor nashromáždili předměty a chemikálie určené k výrobě metamfetaminu, zatemnili okna, v kuchyni upravili odvětrávání, aby zamezili kumulaci zplodin a úniku většiny vzniklých plynů při chemické reakci do okolí, přičemž obžalovaný H. A. N. pokyny zajistil, aby obžalovaní F. D. a I. C. prováděli transport chemikálií, dalších věcí a obžalovaných podílejících se na výrobním procesu, přičemž v období od 21. listopadu 2017 do 25. listopadu 2017 se obžalovaným V. M. B., H. V. N. a D. L. L. chemickým postupem za využití blíže neustanovených léčiv, obsahujících efedrin či pseudoefedrin, zdrojů tepla, chemických látek a laboratorního vybavení podařilo získat nejméně 1500 g metamfetaminu, který z objektu vyvezli za spolupráce obžalovaných F. D., I. C. a V. T. B. na neznámé místo, aby ho obžalovaný H. A. N. mohl distribuovat dosud neznámé osobě, a dále v období od 5. února 2018 do 8. února 2018 se na dalším výrobním procesu podíleli obžalovaní D. L. L. a V. T. B., kterým se chemickým postupem za využití blíže neustanovených léčiv, obsahujících efedrin či pseudoefedrin, zdrojů tepla, chemických látek a laboratorního vybavení podařilo získat nejméně 11437,32 g krystalické látky obsahující 8223,76 g účinné látky metamfetamin, který se jim v důsledku zákroku Policie ČR uskutečněném dne 8. února 2018 již nepodařilo distribuovat dalším osobám, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.), k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění.

Za shora popsaný trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému V. T. B. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále témuž obviněnému uložil i trest propadnutí věci (mobilního telefonu se dvěma SIM kartami), jenž ve výroku náležitě vymezil. Obviněnému D. L. L. soud prvního stupně za shora uvedený trestný čin uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku rovněž trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku témuž obviněnému uložil i trest propadnutí věci (mobilního telefonu s jednou SIM kartou), jenž ve výroku náležitě vymezil. Obviněnému H. A. N. soud prvního stupně za tentýž trestný čin uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněným I. C. a F. D. pak soud prvního stupně za shora uvedený trestný čin uložil každému podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon každého z obviněných zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Konečně týmž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu i v případě spoluobviněných V. M. B. a H. V. N. (které uznal vinnými také ze spáchání přečinu – nesprávně uvedeného jako „zločin“ – nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku).

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a všichni spoluobvinění odvolání. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výrocích o uložených trestech ohledně obviněných D. L. L., V. M. B. a H. A. N. (výrok I). Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a obviněných V. T. B. a H. V. N. odvolací soud dále podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech i ve vztahu k těmto obviněným. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu zároveň odvolací soud nově rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině stran skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně (a ve vztahu k obviněným H. V. N. a V. M. B. při nezměněných výrocích o vině stran skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně) rozhodl o trestech ve vztahu k výše uvedeným obviněným. Obviněnému V. T. B. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (mobilního telefonu a dvou SIM karet), který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Obviněnému D. L. L. odvolací soud uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (mobilního telefonu a SIM karty), který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Obviněnému H. A. N. odvolací soud uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu uložil podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Obviněným V. M. B. a H. V. N. uložil odvolací soud podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, každému úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) let, pro jehož výkon prvého z uvedených obviněných zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, druhého z obviněných pak podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Každému z obviněných zároveň odvolací soud uložil podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let (výrok II). Konečně odvolání obviněných D. L. L., I. C., F. D., V. M. B. a H. A. N. odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění V. T. B., D. L. L., H. A. N., I. C. a F. D., prostřednictvím svých obhájců, dovolání.

Obviněný V. T. B. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce, Mgr. Tomáše Císaře, advokáta, přičemž jej směřuje proti výroku o vině i o trestu, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), § 265b odst. 1 písm. h) a § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, kdy má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, byl mu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští a v napadeném rozsudku zároveň chybí jeden výrok a druhý výrok je neúplný.

Stran prvého dovolacího důvodu obviněný uvádí, že odvolací soud se s jeho námitkou co do členství v organizované skupině (které obviněný popíral), vypořádal toliko v bodu 22. svého rozsudku, a to pouhým odkazem na judikaturu, aniž by její závěry individualizoval na případ jeho osoby, kdy ze skutkového děje uvedl pouze skutečnost zadržení obviněného spolu dalším obviněným (jenž byl označen za organizátora trestné činnosti) a dále odkázal na blíže nespecifikované policejní sledování a vzájemné kontakty telefonické a osobní. Obviněný si je v tomto směru vědom taxativního vymezení dovolacích důvodů, nicméně s poukazem na judikaturu Ústavního soudu připomíná, že námitka extrémního nesouladu je ve světle této rozhodovací praxe podřaditelná pod shora uvedený dovolací důvod. Napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, neobsahuje dle obviněného žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že se trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny (k čemu obviněný připomíná zjištěný charakter dané trestné činnosti, kdy má tuto za značně nesystémovou a netýkající se jeho ojedinělého jednání, a proto nemohl o celkovém kontextu vědět, resp. toto není spolehlivě prokázáno). Otázkou tak dle obviněného je, zda se vůbec jednalo o organizovanou skupinu (což obviněný dále zpochybňuje s poukazem na zjištěný charakter vazeb mezi jednotlivými osobami), tím spíše o jeho členství v této. Odvolacímu soudu pak obviněný rovněž vytýká, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami ve vztahu k této otázce, ale pouze odkázal na prvostupňový rozsudek, což má za nedostatečné, protože jeho argumenty tak nebyly odvolacím soudem vypořádány.

Obviněný dále k uvedenému dodává, že organizovaná zločinecká skupina musí být rovněž zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, přičemž se předpokládá, že již při založení této je zde záměr soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost. Z prokázaného skutkového stavu je však zřejmé, že obviněný při založení žádné organizované skupiny nebyl a není ani prokázáno, že krom jednoho dalšího obviněného někoho z dalších obviněných zná a případně byl minimálně úmyslně s někým dalším v kontaktu. Judikovaná možnost nevědomosti jednoho člena organizované skupiny o dalších členech této je pak postavena na soustavném systematickém jednání takového neinformovaného člena v jasný prospěch organizované skupiny, což není případ ojedinělého až náhodně stíhaného obviněného. Obviněný tak má za to, že jeho okrajové, až excesivní jednání není s to přivodit mu členství v organizované skupině, navíc nikde přesně nevymezené.

Dále má obviněný za to, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a to sice trest vyhoštění. Vzhledem k tomu, že se jedná o nové rozhodnutí v tom smyslu, proti kterému není přípustný žádný řádný opravný prostředek, má obviněný za to, že uložení takového druhu trestu a zejména jeho délky musí být řádně odůvodněno. V tomto konkrétním případě pak dle obviněného uložení trestu vyhoštění brání ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde jednoznačně sociální, rodinné i pracovní zázemí a takový trest je v jeho případě v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ve vztahu ke svému rodinnému životu pak obviněný odkazuje na obsah spisového materiálu, zejména protokoly a dokazování v rámci vazebního zasedání, kde bylo tvrzeno a doloženo takřka vše, co se těchto souvislostí týká.

Přímo z dikce zákona dle obviněného plyne, že pokud by soud shledal uložení tohoto druhu trestu přípustným, musel by tuto skutečnost pregnantně odůvodnit, což se však v napadeném rozsudku nestalo, přičemž pouhý odkaz na to, že manželka a děti obviněného jsou Vietnamci a mohou žít ve Vietnamské socialistické republice (dále jen „Vietnam“), kde mají patrně zázemí (aniž by k tomuto bylo vedeno dokazování) podle obviněného nenaplňuje požadavky na řádné odůvodnění uložené trestní sankce. Sama délka trestu vyhoštění pak není odůvodněna vůbec a napadený rozsudek je tak třeba podle obviněného považovat za nepřezkoumatelný a dílem i nezákonný, když obviněnému ani nelze daný druh trestu uložit, neboť nebyl doposud trestán a sám trest odnětí svobody, který mu byl uložen, s ohledem na jeho výměru, je zcela dostačující.

Poslední část dovolací argumentace obviněného směřuje proti formálnímu deficitu napadeného rozsudku, a to sice ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, když v tomto chybí samotný výrok o zamítnutí odvolání obviněného co do viny. Tím spíše tak mělo být rozhodnuto v situaci, kdy výrok II je dle obviněného neadresný, neboť nejsou uvedena jména konkrétních obviněných, u nichž nedošlo ke změně výroku o vině ve vztahu k jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. Z dalších pasáží napadeného rozsudku odvolacího soudu je sice zřejmé, koho se výrok II týká a jak bylo rozhodnuto, přesto obviněný tyto formální vady, ve shodě s příslušným dovolacím důvodem taktéž namítá a ponechává zdvořile na úvaze soudu, do jaké míry budou mít vliv na jeho posouzení zákonnosti napadeného rozsudku jako celku.

Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. In eventum obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud sám svým rozsudkem zrušil shora uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu o uložení trestu vyhoštění týkající se jeho osoby.

Obviněný D. L. L. podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně, JUDr. Lucie Kýčkové, advokátky, kdy jej opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Naplnění uvedených dovolacích důvodů obviněný spatřuje v tom, že mu byl odvolacím soudem uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, konkrétně trest vyhoštění a část výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což odvolací soud nenapravil, když právní hodnocení soudu prvního stupně bezezbytku převzal.

Jde-li o nesprávné právní posouzení skutku, to obviněný vztahuje k období od 21. do 25. 11. 2017 a údajné výrobě 1 500 gramů metamfetaminu a jeho distribuci. Odvolací soud se totiž dle něj postavil na hodnocení důkazů, které provedl k dané části skutku pod bodem 1. soud prvního stupně, přičemž právě proti této části hodnocení směřovalo odvolání obviněného, které nabízelo extrémní nesoulad mezi vlastním obsahem důkazů a jeho pozdějším hodnocením soudy obou stupňů. Nadto závěr obsažený v právní větě týkající se daného skutku, totiž že obviněný (popř. někdo ze spoluobviněných) nabídl danou látku jinému, není v souladu s obsahem důkazů. Obviněný si je vědom limitů dovolacího řízení, co se přezkumu provedeného dokazování týče, avšak poukazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, která takový postup připouští, přičemž má za to, že je tak možné v rámci jím zvoleného dovolacího důvodu přezkoumat i skutkový základ, pro který soud prvního stupně měl za prokázanou jeho účast na výrobě 1 500 gramů metamfetaminu, pokud je tento založen na extrémně vadném hodnocení provedených důkazů, vč. navazujícího právního posouzení.

Následně obviněný připomíná, že soudy obou stupňů vyvodily jeho podíl na výrobě 1 500 gramů metamfetaminu z telefonické komunikace (tří SMS mezi obviněnými), zejména ze dne 24. 11. 2017, kde je dle soudu prvního stupně zmíněn prodej vyrobené látky, její cena a množství (k tomu obviněný uvádí překlad této komunikace). Tyto závěry pak zcela převzal odvolací soud, a to aniž by je jakkoliv dále rozebíral či hodnotil. Předmětná komunikace současně představuje jediný důkaz o konkrétním množství údajně vyrobeného metamfetaminu a jeho možném prodeji. Přitom ani jeden ze soudů nižších stupňů nijak podrobněji nevysvětlil, co znamenají čísla v této komunikaci figurující, přičemž obviněný má interpretaci důkazu soudy za extrémně nesouladnou s jejím pozdějším hodnocením, kdy soud prvního stupně naprosto přecenil tento důkaz v konstrukci skutkového děje. Z dané komunikace totiž nevyplývá nic, co by svědčilo o výrobě metamfetaminu v množství 1 500 gramů, ani nabídka této látky jiné osobě. Obviněný přitom doznal výrobu této látky na začátku února 2018, přičemž pokud by se na její výrobě podílel i dříve, zcela jistě by se doznal i k této.

Ve shora uvedeném skutkovém závěru o výrobě 1 500 gramů metamfetaminu tak obviněný spatřuje onen extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a jeho hodnocením, když při náležitém hodnocení v souladu s principy § 2 odst. 6 tr. řádu by nebylo možné se dobrat ke skutkovému závěru, který dané soudy učinily (a to ani ve vazbě na další provedené důkazy). Nelze ani přehlédnout, že teprve při prostudování spisu byl obviněný upozorněn na skutečnost, že popis skutku bude rozšířen i o danou výrobu a prodej 1 500 gramů metamfetaminu, kdy pro tento skutek ani původně nebylo zahájeno trestní stíhání. Přitom právě skutečnost, že se měl obviněný podílet i na další výrobě metamfetaminu (tedy dříve než na začátku měsíce února 2018) zcela jistě zvyšuje náhled na společenskou škodlivost jeho jednání a také na úvahu o výši uloženého trestu odnětí svobody a o uložení trestu vyhoštění.

Takto si tedy dle obviněného soudy nižších stupňů vytvořily skutkový základ pro své právní hodnocení, kdy krom znaku „výroby“ dovodily i znak „nabídnutí“ a tento znak vtělily do právní věty. Současně vyšly i ze závěru, že s výrobou metamfetaminu bylo započato již v listopadu 2017, takže došlo i k rozšíření doby, po níž měla být páchána trestná činnost. Tímto způsobem však výrazně zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces a také na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Zejména odvolací soud měl na uvedené na podkladu odvolání obviněného reagovat, což však neučinil. Obviněný má proto za to, že jeho dovolání je v této části zcela důvodné a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl v případě tvrzené vady rozsudku odvolacího soudu naplněn.

Stejně tak má obviněný za to, že je naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pokud jde o uložený trest vyhoštění. Podmínkami pro uložení daného trestu se zabýval již soud prvního stupně, který v bodu 98. svého rozsudku vyložil důvody (a obviněný je náležitě rekapituluje), pro které tento druh trestu nelze jeho osobě uložit [s poukazem na § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Odvolací soud bez dalšího zcela přejal odvolací námitky státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a předmětný trest obviněnému uložil (viz bod 29. jeho rozsudku). Obviněný k tomuto namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho osobou a jeho osobními, rodinnými, pracovními a sociálními poměry, ani nezohlednil další provedené důkazy. Snad jen vinou jazykové neobratnosti pak odvolací soud na s. 16 zmiňuje slovo „domestikace“ a zkoumá, zda je obviněný jako vietnamský občan na území České republiky již natolik „domestikován“, že by uložení trestu vyhoštění představovalo závažný zásah do jeho osobní sféry či rodinného, pracovního a společenského života. Obviněný připomíná obsah a obvyklé souvislosti užití pojmu „domestikace“ a jeho užití ve vztahu k lidskému jedinci považuje za zcela nepřípustné a do jisté míry naznačující předpojatý postoj odvolacího soudu vůči jeho osobě.

Obviněný dále připomíná, že v hlavním líčení vypověděl rozhodující skutečnosti stran svého pracovního zařazení (s tím, že pracoval brigádně pro své spoluobčany a měl zajištěný jistý příjem sloužící k jeho obživě). Aniž by uvedené bylo jakkoliv vyvráceno, odvolací soud převzal výhrady státní zástupkyně vůči pracovnímu zázemí obviněného a jeho manželky, tvrzení, že tito nejsou úředně hlášeni na téže adrese a úvahu o tom, jak si mohla manželka obviněného pořídit byt za 816 000 Kč. Obviněný k tomuto namítá, že odvolacímu soudu nic nebránilo uvedené dále prověřit, např. zohlednit výpověď svědka H. H. N., který se vyjádřil k finančním možnostem obviněného a jeho manželky (pravdivost tvrzení svědka pak potvrzuje i stvrzenka o převodu 350 000 Kč, která byla nalezena při prohlídce výrobny pervitinu a na níž byl zajištěn otisk prstu obviněného). To však odvolací soud neučinil a bez dalšího se ztotožnil s tvrzeními státní zástupkyně ohledně absence legálního zdroje příjmů obviněného a jeho manželky a způsobu jejich soužití, ale i např. ohledně existence vazeb obviněného na jeho domovský stát. K tomu obviněný dodává, že jednak nebyl nikdy stíhán pro daňový delikt a dále nemá uloženou povinnost zpřetrhat vazby ke své domovské zemi, popř. do této posílat finanční prostředky. Uvedené nelze použít jako argumenty ve prospěch uložení trestu vyhoštění, což platí i pro skutečnost, že je ženatý s cizí státní příslušnicí, resp. vietnamskou občankou.

Dle obviněného nadto ani nebyl naplněn účel trestu vyhoštění ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, z něhož následně cituje a uzavírá, že trest vyhoštění představuje významný zásah do jeho osobnostní sféry a také jeho blízkých. Rozhodně v testu proporcionality, o němž se zmiňuje odvolací soud v bodu 30. svého rozsudku, musí převážit zájem na spojování rodin před ochranou společnosti. Již citovaný nález Ústavního soudu popsal celou řadu kritérií, která je třeba při ukládání trestu vyhoštění zohlednit a jež odvolací soud ani nezmínil [čímž dle obviněného porušil článek 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)].

Závěrem svého dovolání obviněný uvádí, že nebylo prokázáno, že by se jakákoliv část vyrobeného metamfetaminu skutečně dostala do distribuce koncovým uživatelům. Stejně tak nelze přijmout argument uvedený v odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze (třebaže odvolacím soudem expressis verbis nezmíněný v jeho rozsudku), že manželka a děti mohou obviněného následovat při realizaci trestu vyhoštění do Vietnamu, čemuž výslovně brání článek 14 Listiny. Obviněný tak uzavírá, že odvolací soud – pokud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jak sám tvrdí – měl vyjít i ze skutkových zjištění, která tento učinil k osobním poměrům obviněného. Pokud chtěl tato změnit, což fakticky i učinil, měl doplnit dokazování ve směru shora uvedených výhrad, protože na základu stavu deklarovaného soudem prvního stupně trest vyhoštění jeho osobě nemohl být uložen.

S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil část rozsudku odvolacího soudu týkající se jeho osoby, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby jeho věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl a žádá, aby odvolací soud zavázal ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu k doplnění dokazování v podobě opětovného provedení kritické telefonické komunikace ze dne 24. 11. 2017, případně i dalších důkazů, pokud mají k této vztah a k řádnému hodnocení takto provedených důkazů, jakož i důkazů stran osobních poměrů obviněného ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a také, aby prezentoval svůj závazný právní názor ohledně neuložení trestu vyhoštění jeho osobě.

Obviněný H. A. N. podává své dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Štěpána Ciprýna, advokáta, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

Obviněný úvodem svého dovolání namítá, že již řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vážnými vadami, jež mají za následek nezákonnost rozhodnutí, nelze je tak považovat za konformní s právním řádem České republiky a zásadami trestního řízení, když zejména nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání vůbec dopustil. Odvolací soud přitom dle obviněného dané vady jinak neodstranil, ani se jimi nezabýval. Dle obviněného je dále v rozsudku odvolacího soudu zřejmý nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž tento je dán i v rozsudku soudu prvního stupně. Odsouzený si je rovněž vědom toho, že námitky proti skutkovým zjištěním soudu obecně nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim zásadně nepřihlíží. Má však za to, že v posuzované věci jsou podmínky pro takový postup dány, neboť je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož i mezi jednotlivými důkazy a bylo tak porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces (pročež má dle judikatury Ústavního soudu – již dovolatel následně cituje – Nejvyšší soud povinnost k jeho námitkám přihlédnout). Odvolací soud tak zcela rezignoval na svoji funkci jako přezkumného a nadřízeného orgánu soudu prvního stupně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. řádu.

V návaznosti na uvedené obviněný namítá, že již v odvolání tvrdil, že mu byly za vinu dány skutečnosti, které se provedeným dokazováním nepodařilo prokázat a tvrzení (zejména, že obviněný byl vůdčí osobou organizované skupiny a metamfetamin mu byl skutečně předán k další distribuci, jakož ani že shora uvedené množství metamfetaminu bylo z daného objektu skutečně vyvezeno a že jej převzal on) tak nemají oporu ve spisovém materiálu. Následně obviněný rozporuje objasnění struktury předmětné organizované skupiny a to, zda celou věc neřídila osoba „v pozadí“, jejíž identita je doposud neznámá. S ohledem na nedostatečnou jistotu ohledně struktury dané organizované skupiny měly soudy rozhodnout ve vztahu ke všem obviněným stejným způsobem, což se ale nestalo. Odvolací soud navíc z hlediska těchto námitek obviněného pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jimi samotnými se nezabýval a jen převzal závěry soudu prvního stupně.

Obviněný závěrem svého dovolání brojí i proti výroku o uloženém trestu vyhoštění. Již ve svém vyjádření k odvolání státní zástupkyně totiž uvedl, že na území České republiky žije již spoustu let, má zde stabilní rodinné a sociální zázemí, přátelské vazby i trvalé bydlení. Poukázal rovněž na fakt, že je v manželství s českou občankou, kdy jeho vyhoštění do Vietnamu by mělo za nevyvratitelný následek rozpad tohoto svazku; na území České republiky byl i dlouhodobě zaměstnán. Má tak za to, že v případně důvodné potřeby uložení trestu vyhoštění by k tomuto závěru dospěl již soud prvního stupně.

Obviněný proto vzhledem ke shora uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení a rovněž podle § 265o tr. řádu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženém odvolacím soudem.

Obviněný I. C. podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Beáty Kolcunové, advokátky, přičemž tak činí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to do výroku o vině a do všech výroků o trestu. Konstatuje, že odvolací soud zamítl jím podané odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání, a to v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Oba soudy nižších stupňů shodně konstatují, že obviněný se na trestné činnosti podílel jako řidič (což potvrdil i obviněný D., který uvedl, že obviněný C. si nebyl vědom účelu jízd) a že na věcech sloužících k výrobě pervitinu nebyly zajištěny jeho stopy, přičemž uvedená skutečnost (tj. to, do jaké míry se na trestné činnosti podílel) nebyla zohledněna v uloženém trestu.

Obviněný následně akcentuje, že se nepodílel na vyhledávání a nájmu budovy v autokempu XY, pouze obviněnému D. předal číslo na jejího majitele. Teprve obviněný D. toto telefonní číslo předal obviněnému N. V řízení přitom nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by obviněný jednal s úmyslem umožnit dalším osobám provozovat varnu pervitinu. V rozporu s touto skutečností však soudy obou stupňů učinily opačný závěr k jeho tíži. Obviněný následně poukazuje na bod 30. rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého se podává, že znalecký posudek z oboru antropologie neprokázal, že by osoba u obchodního domu Makro na XY při sledovací akci Policie České republiky dne 22. 11. 2017 byla identifikována jako on. Nelze mu proto přičítat nákup věcí v daném obchodním domě, které byly extenzivním výkladem orgánů činných v trestním řízení určeny pro výrobu pervitinu. Ani při prohlídce ve výše zmíněném autokempu nebylo prokázáno, že by zde nalezené věci, zakoupené v daném obchodním domě, byly určeny pro výrobu pervitinu. Soud prvního stupně dále jeho vinu dovozuje z toho, že byl v období od srpna 2017 do 17. 1. 2018 v 51 případech v telefonickém kontaktu se svědkem J. T. Toto časové období se však pouze časově překrývá s dobou, kdy se měl dopouštět údajné trestné činnosti a nelze z něj dovozovat obsah hovorů, jak činí soud prvního stupně, který měl za to, že s týkaly výroby pervitinu. Tento postup soudu prvního stupně a extenzivní výklad důkazů je dle obviněného v rozporu se zásadou in dubio pro reo a s právem obviněného na spravedlivý proces. Obviněný pouze k tomuto podotýká, že v rozhodné době obstarával u svědka ubytování stavebních dělníků. Dále obviněný poukazuje na bod 72. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento uvádí, že obviněný měl převážet věci potřebné pro výrobu pervitinu a dne 7. 2. 2018 se měl účastnit přenášení věci z vozidla AUDI A7 do vozidla Škoda Roomster. V uvedené části svého rozhodnutí, ale ani jinde, však soud prvního stupně nevysvětlil, jak došel k závěru, že dané věci měly sloužit k výrobě pervitinu (když obsah daných pytlů a tašek nebyl proveden jediný důkaz). Konečně obviněný namítá, že soudy obou stupňů si neuvědomily, že tzv. „zápaďáci“ jsou občané vietnamské národnosti ze západní části České republiky, nikoliv on a obviněný D.

Soudy obou stupňů tak dle obviněného pochybily, jestliže se shora uvedenými námitkami obviněného vůči skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů nezabývaly.

Obviněný dále připomíná, že oba soudy nižších stupňů uzavřely, že se na trestné činnosti podílel jen jako řidič. Proto měl být uznán vinným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se nijak neúčastnil, ani neměl povědomí o množství vyráběného pervitinu a samotné výrobě. Nadto mu byl rozsudkem odvolacího soudu uložen trest odnětí svobody ve výměře 7 let. Spolu s trestem uloženým mu rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 10 T 1/2015, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, by měl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody 16 let. Takovou kumulaci trestů, respektive jejich celkovou délku, má obviněný za nepřiměřenou a poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, jenž na tuto problematiku dopadá.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, případně soudům, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a ve smyslu názoru Nejvyššího soudu v této rozhodnout.

Obviněný F. D. dovolání podává prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lady Kosánové, advokátky, přičemž tak činí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to do výroku o vině a do všech výroků o trestu. Konstatuje, že odvolací soud zamítl jím podané odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Již úvodem pak obviněný upozorňuje, že mu byl uložen trest odnětí svobody trvání 9 let, kdy (s ohledem na další odsouzení) začal vykonávat další trest odnětí svobody v trvání celkem 16 let, čímž došlo ke kumulaci trestů (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18) v důsledku níž je uložený trest nepřiměřeně přísný a v rozporu se zásadou přiměřenosti trestu, byť byl uložen v zákonem stanovené sazbě.

Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání, a to v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Oba soudy nižších stupňů shodně konstatují, že obviněný se na trestné činnosti podílel jako osoba, která měla poskytnout finanční prostředky spoluobviněným a které měly být použity na výrobu pervitinu (přičemž je sám usvědčován spoluobviněným, které sám označil orgánům činným v trestním řízení jako dříve neztotožněnou osobu). V uloženém trestu tato skutečnost však nebyla zohledněna, resp. nebylo zohledněno jakou měrou se podílel na trestné činnosti. Uvedené potvrdil i obviněný C.

Obviněný dále – obdobně jako spoluobviněný C. – rozporuje jednotlivá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Namítá, že se nijak nepodílel na vyhledání či zprostředkování nájmu budovy v autokempu XY a nebyly mu známy okolnosti týkající se účelu předmětu tohoto nájmu. Následující námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami obviněného C. [předání telefonního čísla obviněným C. obviněnému D., bez úmyslu obviněného C. umožnil dalším osobám výrobu pervitinu, identifikace osob u obchodního domu Makro na XY, telefonní kontakt se svědkem T., obsah tašek, krabic a pytlů přenášených dne 7. 2. 2018 z vozidla AUDI A7 do vozidla Škoda Roomster a označení „zápaďáci“].

Soudy obou stupňů tak dle obviněného pochybily, jestliže se shora uvedenými námitkami obviněného vůči skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů nezabývaly.

Obviněný rovněž uvádí, že oba soudy nižších stupňů uzavřely, že se na trestné činnosti podílel toliko jako osoba, která zajistila pronájem objektu a zapůjčila finanční prostředky, aniž by se jakkoliv dále podílel na výrobě pervitinu. Proto měl být uznán vinným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se nijak neúčastnil, ani neměl povědomí o množství vyráběného pervitinu a samotné výrobě. Pochybnosti jsou ostatně i o tom, kdo byl v rámci dané skupiny hlavním pachatelem, když tento nebyl mezi odsouzenými a soudu dosud není znám.

Konečná námitka obviněného směřuje – stejně jako v případě obviněného C. – proti přiměřenosti uloženého trestu. Obviněnému byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 10 T 1/2015, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let. Spolu s trestem, který mu byl uložen v této trestní věci by měl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody 16 let. Takovou kumulaci trestů, respektive jejich celkovou délku, má obviněný za nepřiměřenou (k čemuž poukazuje na výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18).

Obviněný s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, případně soudům, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a ve smyslu názoru Nejvyššího soudu v této rozhodnout.

Dovolání obviněných soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k těmto – poté, co připomenul dosavadní průběh trestního řízení a podstatu dovolacích námitek obviněných – úvodem konstatuje, že uplatněná dovolací argumentace je (pokud jde o výrok o vině) v převážné míře shodná s námitkami, které obvinění přednášeli v průběhu celého trestního řízení. Obvinění B., L. a N. navíc brojí proti trestům vyhoštění, ke kterým je odsoudil až odvolací soud.

Ve vztahu ke všem dovolatelům dle státního zástupce platí, že nelze tvrdit, že by dokazování realizované primárně soudem prvního stupně zůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Naopak, daný soud provedl v podstatě všechny do úvahy přicházející důkazy, ty podle názoru státního zástupce také řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze. Při formování skutkového děje vyjádřeného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a konkretizovaného v jeho odůvodnění přitom důvodně zohlednil zejména výpovědi všech obviněných (vyjma obviněného C.), protokoly o sledování osob a věcí, záznamy telefonní komunikace mezi obviněnými, protokol o prohlídce jiných prostor a pozemků, jakož i kamerové záznamy (viz body 64. až 74. rozsudku soudu prvního stupně). Své povinnosti se nezpronevěřil ani soud odvolací, který všechna odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se vypořádal, přičemž ve vazbě na zjištěné nedostatky o uložených trestech rozhodl znovu. Oba soudy se přitom výhradami obviněných, které v průběhu trestního řízení uplatnili a jež jsou současně – pokud jde o výrok o vině – shodné s argumentací v podaných dovoláních, bezezbytku a správně vypořádaly. Státní zástupce současně pokládá skutková zjištění soudů za správná a provedeným důkazům odpovídající, přičemž zastává názor, že v jejich rozhodování nelze dovodit ani vadu tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů, kterýžto nedostatek by odůvodňoval přezkum skutkových zjištění Nejvyšším soudem. Proto je namístě skutková zjištění soudů respektovat a při hodnocení věci a právní kvalifikaci jednání obviněných právě z nich vycházet. Sama nespokojenost dovolatelů s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním jejich odvolacím námitkám, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Uvedené státní zástupce považuje za významné zdůraznit právě proto, že řada dovolacích námitek obviněných se s jimi vytýkanými dovolacími důvody zcela míjí.

Obviněný D. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu. Jeho námitky přitom směřují proti výroku o vině a trestu. Z logiky věci vyplývá, že námitky proti výroku o vině obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [na který odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Obsah dovolací argumentace nicméně svědčí tomu, že opravný prostředek obviněného je postaven z valné části na výhradách proti hodnocení provedených důkazů a proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Právě takto koncipované výhrady jsou totiž stěžejní pro jeho obhajobu založenou na tvrzení, že jeho vědomý podíl na výrobě pervitinu ostatními pachateli se prokázat nepodařilo a závěr o vině tak popírá zásadu in dubio pro reo. Nutno však zdůraznit, že takové námitky nerespektující skutková zjištění soudů pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud totiž obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak ten opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Právě to přitom obviněný v převážné míře činí.

S opravdu velkou dávkou tolerance – neboť nejde nevidět, že stěžejní z hlediska opravného prostředku je popření skutkových zjištění – by snad bylo možno podle státního zástupce pod vytýkaný dovolací důvod podřadit námitku obviněného, že i pokud by se měl na trestné činnosti podílet jako člen organizované skupiny, samotné výroby se neúčastnil a neměl tak povědomí o množství vyrobeného pervitinu [čímž se zřejmě snaží zpochybnit existenci subjektivní stránky ve vztahu ke kvalifikaci jeho jednání podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], přičemž pochybnosti jsou navíc o tom, kdo byl v organizované skupině vůdčí osobností, tedy hlavním pachatelem. Takové námitky však postrádají jakékoli opodstatnění.

Typické pro organizovanou skupinu je právě rozdělení úloh mezi jednotlivé (přinejmenším tři) pachatele-členy takové skupiny, které společně s potřebnou mírou plánovitosti a organizovanosti napomáhá úspěšné realizaci trestné činnosti a mnohdy také vytváří potřebnou míru konspirace, která má zabránit odhalení a rozbití organizované skupiny. V aktuálně posuzované trestní věci žádný ze soudů netvrdí, že to byl právě obviněný D. (či spoluobviněný C., jehož dovolací argumentace je v zásadě stejná), kdo metamfetamin přímo chemickým postupem vyráběl. Byl to však on, kdo po předchozí dohodě o výrobě pervitinu spolu s obviněným C. mj. realizoval dovoz chemikálií a věcí potřebných k výrobě drogy, tuto rovněž financoval prvotní vstupní finanční investicí, přičemž se podílel i na odvozu původních 1,5 kg pervitinu. Právě uvedené skutečnosti svědčí závěru, že dovolatel musel vědět o přibližném rozsahu vyrobené drogy, které z hlediska kvantity a kvality výrazně přesáhlo hranici „velkého rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K námitce obviněného, že nadále existují pochybnosti o tom, kdo byl vůdčí osobností organizované skupiny, lze uvést snad jen tolik, že soudy poukázaly zejména na klíčovou roli obviněného N., který trestnou činnost ostatních pachatelů koordinoval. Nelze samozřejmě vyloučit, že v hierarchii skupiny nad ním mohla stát ještě osoba jiná. Z hlediska znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“ to však není podstatné, neboť jeho naplnění není na překážku například situace, kdy se všichni pachatelé neznají, případně kdy je postavení všech pachatelů v rámci organizované skupiny takříkajíc na různé úrovni.

Obviněný D. současně vznesl výhrady proti uloženému trestu, který označil za nepřiměřeně přísný, a to i s ohledem na předchozí odsouzení k víceletému trestu odnětí svobody. Podle jeho mínění takto dochází k nepřiměřené kumulaci uložených trestů. Takovou námitku však podle názoru státního zástupce pod žádné dovolací důvody podřadit nelze. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. To obviněný učinil, když na tento dovolací důvod odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Prostřednictvím zmiňovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně dle státního zástupce není případ dovolatele, neboť uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný trestný čin připouští, přičemž trest byl uložen také v mezích zákonné trestní sazby.

Výrok o trestu pak lze dle státního zástupce za jistých okolností napadnout rovněž s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ten obviněný rovněž uplatnil), a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo založeno rozhodnutí, je však možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Tato eventualita však obviněným vytýkána není a nadto by byla zjevně lichá.

Současně státní zástupce uvádí, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). To však trest odnětí svobody uložený obviněnému ještě v první čtvrtině zákonné trestní sazby rozhodně není. V tomto ohledu nelze souhlasit ani s výhradou o údajné nepřípustné kumulaci trestů, která má činit jeho výměru nepřiměřeně přísnou a jež má současně podle dovolatele zcela pomíjet závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18. V tomto nálezu bylo mj. řečeno, že pokud soudy při ukládání nového trestu nezohledňují dříve uložené a nevykonané tresty, může při takovém postupu docházet (a v některých případech skutečně dochází) k problematické praxi spočívající v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, jejichž celková délka může být nepřiměřená ve vztahu k závažnosti jednání a silně ztěžuje individualizaci při ukládání trestů. O takovou situaci však v tomto případě dle státního zástupce nejde. Nelze pominout, že obviněnému byl ukládán trest za zvlášť závažný zločin, a to jako recidivistovi, přičemž aktuálně projednávané trestné činnosti se dopustil jen krátce poté, co byl (v té době ještě nepravomocně) odsouzen pro další zvlášť závažný zločin, byť majetkového charakteru. Trest mu byl nyní navíc ukládán ještě blízko spodní hranice trestní sazby (přičemž podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku dle mínění státního zástupce v tomto případě splněny nebyly).

Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Jde-li o dovolání obviněného C., má jej státní zástupce po obsahové stránce za zásadě shodné s dovoláním obviněného D. Jeho podstatnou část tvoří opět námitky proti hodnocení důkazů soudy a proti skutkovým zjištěním, které z důvodů uvedených výše pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Shodně jako předchozí dovolatel a v zásadě i se stejnou argumentací současně namítá přílišnou přísnost uloženého trestu, což je opět námitka, která se s vytýkanými dovolacími důvody míjí. Pokud pak obdobně jako obviněný D. v podstatě zpochybňuje subjektivní stránku kvalifikačního znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“, jde o námitku, kterou sice s velkou dávkou tolerance pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná (k tomu viz výše).

Dovolání tohoto obviněného proto státní zástupce navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Ve vztahu k dovolání obviněného N. státní zástupce uvádí, že tento v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolání přitom směřoval proti výrokům o vině i trestu. Pokud jde o výrok o vině, opravný prostředek obviněného N. je shodně jako v případě předchozích dvou obviněných postaven z valné části na nesouhlasu s tím, jakým způsobem obecné soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům ve vazbě na to dospěly. V tomto ohledu tedy primárně zpochybňuje zjištění soudů o míře své účasti na trestné činnosti, poukazuje na roli ostatních obviněných, kteří svůj podíl zlehčovali, nesouhlasí se závěry soudů, že právě on byl vůdčí osobností skupiny, příp. že z objektu bylo skutečně odvezeno 1 500 g pervitinu, který k distribuci další osobě převzal on, a podobně. Takové námitky však, jak bylo řečeno výše, pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podle státního zástupce podřadit nelze (přičemž skutková zjištění dle státního zástupce korespondují s provedenými důkazy, z těchto logicky vyplývají a odsuzující rozhodnutí tak není zatíženo vadou jejich vzájemného rozporu, natož rozporu extrémního).

Pokud jde o výrok o vině, má státní zástupce za to, že pod vytýkaný dovolací důvod by (opět s velkou dávkou benevolence) bylo možno podřadit námitku obviněného, že se soudům nepodařilo objasnit strukturu organizované skupiny ani to, zda skupinu neřídila zpovzdálí osoba další, jejíž identita je dosud neznámá. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.

Jak ve svých rozhodnutích opakovaně připomněly obecné soudy, organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (přinejmenším tří), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou umocněny škodlivé dopady pro společnost. Pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle. Pro účast na organizované skupině není třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly. Postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem. Nemusí být tedy přímo členem skupiny, je-li současně na její činnost navázán. Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství (může jít třeba jen o účastníka). K vytvoření skupiny může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti. Skupina přitom nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (k tomu státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015, či ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).

Podle skutkových zjištění soudů to byl právě obviněný N., kdo byl vůdčí osobností a trestnou činnost zbylých spoluobviněných také koordinoval. Jak státní zástupce naznačil výše v pasáži věnované obviněnému D., jistě nelze vyloučit, že v rámci organizované skupiny mohly působit i další pachatelé, ohledně kterých dosud trestní stíhání vedeno není. Stejně tak nelze vyloučit, že některá z takových osob mohla stát v hierarchii skupiny ještě výše, než samotný dovolatel. Zda tomu tak skutečně bylo však z hlediska naplnění znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“ není podstatné, stejně jako není rozhodné, zda se podařilo odhalit skutečně všechny členy organizované skupiny. Stěžejní z hlediska posouzení projednávané věci je dle státního zástupce právě zjištění, že trestná činnost aktuálně stíhaných pachatelů předpoklady významné pro naplnění znaku organizované skupiny vymezené v předchozím odstavci skutečně naplnila. Konkrétně dovolatel přitom trestnou činnost koordinoval a přinejmenším zčásti financoval, s obviněným D. se podílel na vyhledání vhodného objektu a spolu s dalšími pachateli i na jeho úpravách do podoby vhodné pro výrobu metamfetaminu, udílel pokyny k transportu chemikálií a věcí potřebných k výrobě pervitinu, a posléze se podílel také na distribuci vyrobené drogy neznámé osobě [šlo o první várku cca 1 500 g metamfetaminu v případě bodu 1) odsuzujícího rozsudku]. Obviněný D. se taktéž podílel na financování výroby a společně s obviněným C. realizovali nákup některých věcí potřebných k výrobě metamfetaminu, jakož i transport chemikálií, věcí určených k výrobě metamfetaminu a části spoluobviněných do objektu autokempu XY. Další obvinění se pak podíleli na přípravě objektu, nákupu a dovozu věcí, zabezpečení chodu „výrobny“, případně na samotném výrobním procesu drogy.

Obviněný N. dále napadl i výrok o trestu vyhoštění, přičemž vyjádřil názor, že pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky. K tomu státní zástupce poznamenává, že takovou námitku pod jím vytýkané dovolací důvody [tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu na který bylo odkázáno prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] podřadit nelze. Bylo by možno podřadit ji pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však obviněný výslovně neuplatnil. I pokud by tak ale učinil, šlo dle mínění státního zástupce o námitku zjevně neopodstatněnou.

Obviněný nevytýká nesplnění obecných podmínek formulovaných v § 80 odst. 1 tr. zákoníku. Dovozuje pouze existenci negativních podmínek § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (jiné negativní podmínky vymezené v § 80 odst. 3 tr. zákoníku z logiky věci do úvahy nepřicházejí), které podle jeho mínění uložení trestu vyhoštění jeho osobě brání. K tomu státní zástupce uvádí, že podmínky § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku musejí být dány kumulativně. Jinak vyjádřeno, absence byť i jediné z nich znamená, že trest vyhoštění pachateli, který je cizím státním příslušníkem a nepožívá zde zvláštní právní ochrany, uložit lze. Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný nemá na území České republiky od 1. 10. 2015 trvalý pobyt, a to z důvodu sloučení s občanem České republiky. Ačkoli tvrdí opak, na území České republiky fakticky nemá pracovní a sociální zázemí (sociální ve smyslu jeho začlenění do zdejšího kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a rodinných), přičemž důvodné pochybnosti lze mít také o existenci podmínky třetí, totiž že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin (k čemuž státní zástupce odkazuje na zjištění, že obviněný již s českou státní příslušnicí, s níž dříve uzavřel sňatek, nežije a jeho děti, z nichž část pobývá ve Vietnamu, jsou již zletilé). Podle přesvědčení státního zástupce tak v dané věci uložení trestu vyhoštění žádné omezující podmínky nebránily a ve vztahu k obviněnému N. se jednalo o trest přípustný.

Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Za bezpředmětnou pak považuje také jeho žádost o přerušení výkonu trestu.

Co se týká dovolání obviněného B., ten uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. řádu. Jeho námitky přitom pod vytýkané dovolací důvody dle státního zástupce podřadit lze, byť obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu část své argumentace staví na námitkách proti skutkovým zjištěním (krom jiného zpochybňuje míru organizovanosti celé skupiny a svého zapojení do této).

Ve vztahu k prvnímu z uvedených dovolacích důvodů obviněný především nesouhlasí s naplněním znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“. Taková námitka však nemá podle státního zástupce žádné opodstatnění (viz výše), neboť znaky organizované skupiny v posuzované trestní věci naplněny byly, stejně jako bylo spolehlivě objasněno zapojení konkrétně obviněného, který byl zadržen přímo na místě činu. Obviněný se současně mýlí, tvrdí-li, že případné pozdější zapojení pachatele do skupiny, neznalost dalších osob, či absence soustavného páchání trestné činnosti znemožňují přisoudit mu členství v takové skupině. Naopak, jak bylo připomenuto výše (a ve svých rozsudcích to konstatovaly také obecné soudy), naplnění uvedeného znaku rozhodně nebrání, pokud se konkrétní pachatel do činnosti takové skupiny zapojí až posléze. Stejně tak není potřeba, aby znal všechny její členy, a rovněž není vyžadováno, aby měla organizovaná skupina trvalý charakter, neboť v jejím rámci lze spáchat i ojedinělý, jednorázový čin. V dané věci se přitom obviněný podílel se spoluobviněnými D. a C. již na odvozu první várky pervitinu (1,5 kg), nakupoval věci a podílel se na výrobě dalšího metamfetaminu v objektu autokempu XY, kde byl ostatně dne 8. 2. 2018 také zadržen. Obviněný přitom znal i některé další pachatele zapojené do organizované skupiny (a dle státního zástupce mu lze věřit snad jen to, že je všechny nemusel znát jmény, případně že ve vztahu k němu nešlo o blízké známé). Pokud jde dále o charakter organizované skupiny, podle skutkových zjištění lze důvodně předpokládat, že skutečným úmyslem obviněných nebyl jen ojedinělý, jednorázový čin. V případě skutku pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku nejprve vyrobili 1500 gramů metamfetaminu a posléze dalších více než 11 000 g krystalické látky s obsahem více než 8 000 gramů účinné látky metamfetaminu, přičemž k ukončení trestné činnosti došlo výlučně zásahem Policie České republiky.

Opodstatnění dle státního zástupce postrádá také námitka, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a v jejímž rámci tvrdí, že odvolací soud sice zčásti vyhověl jeho odvolání, a to pokud jde o výrok o trestu, výslovně však nerozhodl o té části jeho odvolání, která směřovala proti výroku o vině.

V této souvislosti státní zástupce uvádí, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu návrhu jeho vyslovení některou ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním. O c