11 Tz 24/2022 — Nejvyšší soud

11 Tz 24/2022 citace  Právní věta:I když na základě vnitrostátní úpravy jiného členského státu Evropské unie může jeho rozhodnutí ukládající peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění učiněné v nepřítomnosti dotčené osoby nabýt právní moci bez ohledu na to, zda jí bylo vůbec doručeno, tak v řízení o uznání a výkonu tohoto cizozemského rozhodnutí s ohledem na ustanovení § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. soud nemůže uznat takové rozhodnutí, neboť tato ustanovení českého právního řádu vyžadují, aby cizozemské rozhodnutí bylo dotčenému osobně doručeno. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2022 Spisová značka:11 Tz 24/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:11.TZ.24.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Uznání a výkon cizozemských rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 267 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:14. 6. 2022 Publikováno ve sbírce pod číslem:28 / 2022 Anotace:Městský soud v B. svým pravomocným usnesením rozhodl, že podle § 261 odst. 1 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci (dále jen ,, z. m. j. s.“) ve spojení s § 268 odst. 1, odst. 4 z. m. j. s., se na území České republiky uznává a vykoná peněžitá pokuta ve výši 5 524,43 Kč v přepočtu na českou měnu po způsobu uvedeném v § 268 odst. 5 z. m. j. s uložená P. Š., rozhodnutím nizozemského orgánu Centraal Justitieel Incassobureau, jež nabylo právní moci. Proti shora označenému usnesení Městského soudu v B. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. V ní mimo jiné konstatoval, že při způsobu doručování rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, zvoleném nizozemskou stranou, se jeví zřejmě jedinou možností, jak skutečné doručení tohoto rozhodnutí potvrdit, je zajistit sdělení dotčené osoby. Rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, je zjevně rozhodnutím vydaným tzv. od stolu, tedy v nepřítomnosti osoby, vůči níž směřuje, což nizozemská strana potvrdila. Tato skutečnost pak zakládá důvod pro neuznání podle § 267 odst. 1 písm. e) z. m. j. s., přičemž současně nelze uplatnit výjimku uvedenou v § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s., neboť toto ustanovení vyžaduje, aby rozhodnutí bylo osobně doručeno dotčené osobě, což vylučuje jakoukoli fikci doručení. Nejvyšší soud jako stížnostní, se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda přestože na základě vnitrostátní úpravy jiného členského státu Evropské unie může jeho rozhodnutí ukládající peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění učiněné v nepřítomnosti dotčené osoby nabýt právní moci bez ohledu na to, zda jí bylo vůbec doručeno, tak v řízení o uznání a výkonu tohoto cizozemského rozhodnutí s ohledem na ustanovení § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. soud takové rozhodnutí uznat nemůže, neboť tato ustanovení českého právního řádu vyžadují, aby cizozemské rozhodnutí bylo dotčenému osobně doručeno. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tz 24/2022-58 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Petra Škvaina, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, ve prospěch P. Š., nar. XY v XY, bytem XY, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu takto: I. Pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, byl porušen zákon v neprospěch P. Š. v § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. II. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, se zrušuje. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : 1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, které nabylo právní moci dne 14. 8. 2020, rozhodl pod bodem I. tak, že podle § 261 odst. 1 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci (dále jen ,,ZMJS“), ve spojení s § 268 odst. 1, odst. 4 ZMJS se na území České republiky uznává a vykoná peněžitá pokuta ve výši 5 524,43 Kč v přepočtu na českou měnu po způsobu uvedeném v § 268 odst. 5 ZMJS, uložená P. Š., nar. XY, rozhodnutím nizozemského orgánu Centraal Justitieel Incassobureau ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. 9062 5422 2281 7792, jež nabylo právní moci dne 6. 3. 2019; pod bodem II. bylo rozhodnuto tak, že se náhradní trest za nevykonaný peněžitý trest podle § 268 odst. 7 ZMJS neukládá. 2. P. Š. byl uznán vinným ze silničního deliktu pro jednání spočívající v tom, že dne 11. 1. 2019 vozidlo s poznávací značkou XY, kdy tato značka byla pod jménem posuzovaného buď registrována, nebo posuzovaný měl tento vůz v rozhodném okamžiku pronajatý, překročilo maximální povolenou rychlost na dálnici o 24 km/h, čímž porušilo čl. 2 zákona o správním řízení v případech některých přestupků proti předpisům o silničním provozu. 3. Dne 10. 2. 2022 podal ministr spravedlnosti pod č. j. MSP-770/2020-ODKA-SPZ/2, podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. proti shora označenému usnesení Městského soudu v Brně stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného. 4. Porušení zákona v neprospěch P. Š. ministr spravedlnosti shledává v tom, že Městský soud v Brně sice dovodil existenci důvodu pro neuznání rozhodnutí podle § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) ZMJS, dokonce shledal, že tato ustanovení jsou v souladu s čl. 7 a 20 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV, avšak upřednostnil aplikaci vybraných závěrů rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 12. 2019 ve věci C-671/18, resp. výklad čl. 7 a 20 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV poskytnutý nizozemskou stranou, která tak učinila v reakci na výzvu Městského soudu v Brně k doplnění dodatkových informací týkajících se jimi zaslaného osvědčení. Ustanovení rámcových rozhodnutí nemají přímý účinek, a proto vnitrostátní soud není povinen na základě práva EU upustit od použití vnitrostátního práva, které je v rozporu s rámcovým rozhodnutím; je však povinen vykládat je eurokonformně, přičemž eurokonformní výklad rámcového rozhodnutí nemůže jít contra legem. Nadto ministr spravedlnosti podtrhl, že výklad nizozemské strany nelze považovat za správný, neboť zásada vzájemného uznávání není nadřazena ochraně základních práv a svobod. Závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 12. 2019 ve věci C-671/18, na které sama nizozemská strana odkazovala, jsou-li posuzovány ve svém celku, jsou v přímém rozporu se stanoviskem nizozemské strany. Orgán vykonávajícího státu, který rozhoduje o uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžitý trest nebo pokutu, musí totiž ověřit, zda dotčená osoba toto rozhodnutí skutečně obdržela, přičemž Soudní dvůr EU hovoří o záruce skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí, která znamená doručení dotčené osobě a poskytnutí dostatečně dlouhé doby k podání opravného prostředku. Soud členského státu EU, který rozhoduje o uznání a výkonu rozhodnutí nizozemského správního orgánu tedy musí zkoumat, zda rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, bylo dotčené osobě účinně doručeno, bylo zaručeno její právo na obhajobu a poskytnuta dostatečná lhůta k podání opravného prostředku (tj. lhůta počínající od skutečného doručení). V tomto ohledu fikce doručení stanovená v nizozemském právu, kdy se rozhodnutí považuje za doručené k datu jeho odeslání dotčené osobě běžnou poštou, popř. více čí méně odůvodněné předpoklady nizozemské strany ohledně doručení rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, zaslaného běžnou poštou na adresu dotčené osoby zjištěnou na základě spolupráce podle směrnice 2015/413/EU, neposkytují záruku skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí tak, jak byla formulována Soudním dvorem EU v citovaném rozsudku, ani záruku práva na obhajobu. 5. Ministr spravedlnosti uzavřel, že při způsobu doručování rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, zvoleném nizozemskou stranou, se jeví zřejmě jedinou možností, jak skutečné doručení tohoto rozhodnutí potvrdit, zajistit sdělení dotčené osoby. Podle čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SW, je primárně na nizozemské straně, aby doložila, že rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, bylo doručeno dotčené osobě způ