11 Tz 24/2022 – Nejvyšší soud

11 Tz 24/2022-58 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Petra Škvaina, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, ve prospěch P. Š., nar. XY v XY, bytem XY, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu takto: I. Pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, byl porušen zákon v neprospěch P. Š. v § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. II. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, se zrušuje. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : 1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, které nabylo právní moci dne 14. 8. 2020, rozhodl pod bodem I. tak, že podle § 261 odst. 1 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci (dále jen ,,ZMJS“), ve spojení s § 268 odst. 1, odst. 4 ZMJS se na území České republiky uznává a vykoná peněžitá pokuta ve výši 5 524,43 Kč v přepočtu na českou měnu po způsobu uvedeném v § 268 odst. 5 ZMJS, uložená P. Š., nar. XY, rozhodnutím nizozemského orgánu Centraal Justitieel Incassobureau ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. 9062 5422 2281 7792, jež nabylo právní moci dne 6. 3. 2019; pod bodem II. bylo rozhodnuto tak, že se náhradní trest za nevykonaný peněžitý trest podle § 268 odst. 7 ZMJS neukládá. 2. P. Š. byl uznán vinným ze silničního deliktu pro jednání spočívající v tom, že dne 11. 1. 2019 vozidlo s poznávací značkou XY, kdy tato značka byla pod jménem posuzovaného buď registrována, nebo posuzovaný měl tento vůz v rozhodném okamžiku pronajatý, překročilo maximální povolenou rychlost na dálnici o 24 km/h, čímž porušilo čl. 2 zákona o správním řízení v případech některých přestupků proti předpisům o silničním provozu. 3. Dne 10. 2. 2022 podal ministr spravedlnosti pod č. j. MSP-770/2020-ODKA-SPZ/2, podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. proti shora označenému usnesení Městského soudu v Brně stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného. 4. Porušení zákona v neprospěch P. Š. ministr spravedlnosti shledává v tom, že Městský soud v Brně sice dovodil existenci důvodu pro neuznání rozhodnutí podle § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) ZMJS, dokonce shledal, že tato ustanovení jsou v souladu s čl. 7 a 20 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV, avšak upřednostnil aplikaci vybraných závěrů rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 12. 2019 ve věci C-671/18, resp. výklad čl. 7 a 20 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV poskytnutý nizozemskou stranou, která tak učinila v reakci na výzvu Městského soudu v Brně k doplnění dodatkových informací týkajících se jimi zaslaného osvědčení. Ustanovení rámcových rozhodnutí nemají přímý účinek, a proto vnitrostátní soud není povinen na základě práva EU upustit od použití vnitrostátního práva, které je v rozporu s rámcovým rozhodnutím; je však povinen vykládat je eurokonformně, přičemž eurokonformní výklad rámcového rozhodnutí nemůže jít contra legem. Nadto ministr spravedlnosti podtrhl, že výklad nizozemské strany nelze považovat za správný, neboť zásada vzájemného uznávání není nadřazena ochraně základních práv a svobod. Závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 12. 2019 ve věci C-671/18, na které sama nizozemská strana odkazovala, jsou-li posuzovány ve svém celku, jsou v přímém rozporu se stanoviskem nizozemské strany. Orgán vykonávajícího státu, který rozhoduje o uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžitý trest nebo pokutu, musí totiž ověřit, zda dotčená osoba toto rozhodnutí skutečně obdržela, přičemž Soudní dvůr EU hovoří o záruce skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí, která znamená doručení dotčené osobě a poskytnutí dostatečně dlouhé doby k podání opravného prostředku. Soud členského státu EU, který rozhoduje o uznání a výkonu rozhodnutí nizozemského správního orgánu tedy musí zkoumat, zda rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, bylo dotčené osobě účinně doručeno, bylo zaručeno její právo na obhajobu a poskytnuta dostatečná lhůta k podání opravného prostředku (tj. lhůta počínající od skutečného doručení). V tomto ohledu fikce doručení stanovená v nizozemském právu, kdy se rozhodnutí považuje za doručené k datu jeho odeslání dotčené osobě běžnou poštou, popř. více čí méně odůvodněné předpoklady nizozemské strany ohledně doručení rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, zaslaného běžnou poštou na adresu dotčené osoby zjištěnou na základě spolupráce podle směrnice 2015/413/EU, neposkytují záruku skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí tak, jak byla formulována Soudním dvorem EU v citovaném rozsudku, ani záruku práva na obhajobu. 5. Ministr spravedlnosti uzavřel, že při způsobu doručování rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, zvoleném nizozemskou stranou, se jeví zřejmě jedinou možností, jak skutečné doručení tohoto rozhodnutí potvrdit, zajistit sdělení dotčené osoby. Podle čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SW, je primárně na nizozemské straně, aby doložila, že rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, bylo doručeno dotčené osobě způsobem splňujícím záruku skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí, není tedy povinností soudu, který rozhoduje o uznání a výkonu, dotazovat se dotčené osoby, zda rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, skutečně obdržela. Rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, je zjevně rozhodnutím vydaným tzv. od stolu, tedy v nepřítomnosti osoby, vůči níž směřuje, což nizozemská strana potvrdila v písm. h) bodu 2 b) osvědčení. Tato skutečnost pak zakládá důvod pro neuznání podle § 267 odst. 1 písm. e) ZJMS, přičemž současně nelze uplatnit výjimku uvedenou v § 267 odst. 3 písm. c) ZMJS, neboť toto ustanovení vyžaduje, aby rozhodnutí bylo osobně doručeno dotčené osobě, což vylučuje jakoukoli fikci doručení (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 24. 5. 2016 ve věci C-108/16 PPU Pavel Dworzecki), a v jazyce, kterému rozumí, neboť jinak by nebylo možné dovodit, že byla řádně poučena o právu na podání opravného prostředku. 6. Ministr spravedlnosti rovněž podotkl, že výrok usnesení Městského soudu v Brně obsahuje i formální vady. Podkladem pro výrok o uznání a výkonu předmětného cizozemského rozhodnutí je § 268 odst. 1 ZMJS, který stanoví, že nejde-li o případ uvedený v § 264 odst. 2 nebo 3 nebo v § 266 odst. 1 ZMJS, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce uzná takové rozhodnutí na území České republiky a současně rozhodne, že se peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené tímto rozhodnutím vykoná. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že na území České republiky se uznává rozhodnutí jiného členského státu EU, nikoli peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění jím uložené. Pod bodem I. výroku usnesení Městského soudu v Brně však bylo rozhodnuto o uznání „peněžité pokuty" uložené rozhodnutím nizozemského správního orgánu. Stejně tak podle § 268 odst. 7 ZMJS nemůže soud rozhodující o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU ukládat náhradní trest odnětí svobody, ale pouze stanovovat, přičemž učinit tak může pouze za nevykonaný peněžitý trest, nikoli za nevykonanou pokutu. Městský soud v Brně nicméně ve výroku II. napadeného rozhodnutí uvedl, že „Náhradní trest odnětí svobody za nevykonaný peněžitý trest se podle § 268 odst. 7 citovaného zákona neukládá.“. Tento výrok je tedy vadný s ohledem na to, že peněžitý trest vůbec uložen nebyl a ve vztahu k uložené pokutě je toliko nadbytečný. 7. Vzhledem ke shora uvedenému proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 9 T 124/2019, byl porušen zákon v neprospěch P. Š., a to v ustanovení § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) ZMJS, podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 8. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství při veřejném zasedání se ztotožnila s podanou stížností pro porušení zákona a s důvody v ní uvedenými. Podle jejího názoru jde o judikaturní záležitost a Nejvyšší soud tak může podat výklad i pro další obdobné případy. Oproti petitu stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení ve věci sám rozhodl tak, že neuzná předmětné cizozemské rozho